ECLI:CZ:NS:2006:25.CDO.978.2005.1
sp. zn. 25 Cdo 978/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně M. K., zastoupené advokátkou, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, za účasti České kanceláře pojistitelů, zastoupené Č. p., a. s., pro doručování Č. p., a. s., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o náhradu za ztrátu na výdělku, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 18 C 21/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. prosince 2004, č. j. 21 Co 359/2003-80, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou soudu dne 28. 1. 2002 se žalobkyně domáhala zaplacení částky 41.033,- Kč z titulu náhrady škody na zdraví, kterou jí způsobil zaměstnanec žalované při dopravní nehodě dne 7.12. 1994. Tuto částku žalobkyně požadovala na náhradě za ztrátu na výdělku za období 12. 6. 2000 – 31. 12. 2000, kdy byla vedena u Úřadu práce jako uchazečka o zaměstnání, a později žalobu rozšířila o nárok za předchozí období od 1. 1. 2000 do 11. 6. 2000 na celkovou částku 60.626,- Kč, kdy jako částečně invalidní osoba nebyla nikde zaměstnaná, neměla nárok na podporu v nezaměstnanosti a na trhu práce nebyla umístitelná.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 6. 2003, č. j. 18 C 21/2002-64, zamítl žalobu na zaplacení částky 60.626,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že zaměstnanec žalované při plnění služebních povinností dne 7. 12. 1994 způsobil dopravní nehodu, při níž žalobkyně utrpěla zranění, jež zanechala trvalé následky na zdraví žalobkyně. Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 4. 6. 1997 byl žalobkyni od 12. 6. 1997 přiznán částečný invalidní důchod, který jí byl od 12. 6. 2000 odňat pro nesplnění podmínek zákona č. 155/1995 Sb., když podle lékařského posudku poklesla její schopnost soustavné výdělečné činnosti pouze o 25 % a nikoli nejméně o 33 %, a žalobkyně byla uznána občanem se změněnou pracovní schopností s tím, že není schopna těžké fyzické práce, trvale ve vynucené poloze, se zvedáním nadlimitních břemen a její zdravotní stav dovoluje sedavé zaměstnání na zkrácený pracovní úvazek 4-6 hodin denně. Od 12. 6. 2000 do 31. 12. 2000 byla žalobkyně vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání u Úřadu práce B., poté nastoupila do zaměstnání. Pracovní místo vrátné, které bylo žalobkyni nabídnuto, nezískala, protože již bylo obsazeno, a ani jiná místa, která si hledala sama, nebyla volná, což bylo důvodem jejího nepřijetí. Valorizovaný průměrný výdělek žalobkyně před poškozením by v období od ledna 2000 do listopadu 2000 činil částku 10.513,- Kč měsíčně a za prosinec 2000 částku 11.143,- Kč. Od června 1997 byl žalobkyni vyplácen částečný invalidní důchod, který v době od srpna 1999 do června 2000 činil 3.804,- Kč měsíčně, a vedlejší účastník žalobkyni plnil od února 2000 do května 2000 částku 3.709,- Kč měsíčně, v červenci 2000 částku 1.210,- Kč, v září 2000 částku 8.913,- Kč, v říjnu 2000 částku 10.042,- Kč, v listopadu 2000 částku 8.898,- Kč, v lednu 2001 částku 5.189,- Kč a v únoru 2001 částku 5.820,- Kč. Základ odpovědnosti za škodu vzniklou žalobkyni byl mezi účastníky nesporný, spornou zůstala výše škody. Soud nárok posoudil podle ust. §445 až §447 obč. zák. a s přihlédnutím k právnímu názoru vyslovenému v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2805/99, dospěl k závěru, že žalobkyně sice pro následky úrazu nemůže konat dosavadní práci, avšak zjištěná skutečnost, že pro nedostatek pracovních příležitostí nemohla po skončení pracovní neschopnosti nastoupit jiné zaměstnání odpovídající její omezené pracovní schopnosti, není způsobena následky pracovního úrazu, ale situací na trhu práce. Subjekt odpovědný za škodu je povinen hradit poškozenému jen takovou újmu, která je následkem poškození zdraví, nikoliv újmu, spočívající v tom, že pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí nemůže mít příjem z vlastní výdělečné činnosti. Soud dovodil, že vedlejší účastník, který žalobkyni odškodňoval (v období od 1. 1. 2000 do 11. 6. 2000 ve výši rozdílu mezi valorizovaným průměrným výdělkem před poškozením a částečným invalidním důchodem s připočtením fiktivního výdělku, jehož by žalobkyně mohla dosáhnout při poklesu její výdělečné schopnosti, a v období od 12. 6. 2000 do 31. 12. 2000 ve výši rozdílu mezi valorizovaným průměrným výdělkem před poškozením a výdělkem, kterého mohla žalobkyně dosáhnout v zaměstnání vrátné se zkrácenou pracovní dobu), postupoval za této situace správně a žalobkyně již byla v plném rozsahu odškodněna.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 12. 2004, č. j. 21 Co 359/2003-80, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který nebyl v odvolacím řízení zpochybněn, a ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, který je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (sp. zn. 21 Cdo 2805/99 a 21 Cdo 347/2002), že škoda, jejíž náhrady se žalobkyně domáhá, není v příčinné souvislosti s úrazem utrpěným v roce 1994, neboť důvodem, pro který žalobkyně nebyla zaměstnána, nebyl její zdravotní stav, nýbrž nedostatek vhodných pracovních příležitostí. V období, kdy žalobkyně pobírala částečný invalidní důchod, jí s ohledem na snížení její pracovní schopnosti o 25% (následkem úrazu) nebyla odškodňována minimální mzda ze 75% a po odnětí částečného invalidního důchodu (od 12. 6. 2000) bylo správně vycházeno z pravděpodobného výdělku, jehož by dosahovala při práci, odpovídající jejím schopnostem a zdravotnímu stavu, nebýt nedostatku volných pracovních míst (výdělek v profesi vrátné s pracovní dobou šesti hodin denně).
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání. Namítá, že citované judikáty NS ČR sp. zn. 21 Cdo 2805/95 (správně 21 Cdo 2805/99) a 21 Cdo 347/2002 na její případ nedopadají. Za nesprávný, nespravedlivý a odporující dobrým mravům pokládá názor, že osoba, která zdravotní postižení způsobila, neodpovídá za ušlý výdělek takto postiženého občana, pokud mu výdělek uchází pro nedostatek volných míst pro zdravotně postižené. Dovolatelka poukazuje na to, že před úrazem pracovala jako poštovní doručovatelka, o toto zaměstnání není velký zájem a poštovních doručovatelek v B. je trvalý nedostatek, její pracovní pozice nebyla nadbytkem uchazečů nijak ohrožena, zatímco o zaměstnání vrátných a strážných, která mohla po úrazu vykonávat, je uchazečů nadbytek. V době, kdy se ona o tato zaměstnání ucházela, pohybovala se za pomoci francouzských holí a není v jejích možnostech zjistit, zda místo již bylo skutečně obsazeno nebo zda o jejím nepřijetí rozhodl její viditelný handicap. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc jim vrátil k novému rozhodnutí.
Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila s právním názorem soudů obou stupňů s tím, že názor žalobkyně, že její případ nespadá pod použitou judikaturu, má za neopodstatněný. Žalobkyní předložená otázka není dle názoru žalované otázkou zásadního právního významu. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Vedlejší účastník ve svém vyjádření k dovolání podrobně rekapituluje, kdy a jakým způsobem žalobkyni odškodňoval, a poukazuje na to, že tento jeho postup je v souladu s právními předpisy i s judikaturou. Rozhodnutí soudů obou stupňů považuje za správná, neboť k tíži odpovědného viníka dopravní nehody lze přičíst jen tu část ztráty na výdělku, která odpovídá snížení pracovního potenciálu poškozené v důsledku dopravní nehody.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř., napadené rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., není důvodné.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, přípustnost dovolání je tedy třeba posoudit podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatelka v otázce, zda se na její případ vztahují právní závěry uvedené v rozhodnutích dovolacího soudu, na něž odvolací soud ve svém rozhodnutí poukázal a které převzal. Vzhledem k tomu, že obě rozhodnutí se týkají odpovědnosti za škodu způsobenou pracovním úrazem a otázka příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku a situací na trhu práce při občanskoprávní odpovědnosti za škodu způsobenou mimopracovním úrazem nebyla dosud rozhodnutím dovolacího soudu řešena, má tato otázka po právní stránce zásadní význam. Dovolání je proto podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. přípustné, dovolací soud jej však neshledal důvodným.
Podle ust. §447 odst. 1 obč. zák. náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě činí rozdíl mezi průměrným výdělkem před poškozením a výdělkem dosahovaným po poškození s připočtením případného invalidního důchodu nebo částečného invalidního důchodu.
Samozřejmým předpokladem pro vznik odpovědnosti podle §420 obč. zák. je porušení právní povinnosti, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody a zavinění škůdce, jež se předpokládá. Tyto předpoklady musí být splněny kumulativně a pokud jeden z nich není splněn, odpovědnost za škodu nenastává, což platí i v případě odpovědnosti za ztrátu na výdělku podle ust. §447 obč. zák.
Odpovědnost zaměstnavatele za škodu způsobenou pracovním úrazem podle §190 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, je sice odpovědností objektivní (tj. bez ohledu na zavinění), avšak stejně jako v případě občanskoprávní odpovědnosti jednou z nezbytných podmínek jejího vzniku je příčinná souvislost mezi újmou poškozeného, jež je odškodňována, a pracovním úrazem. To se týká rovněž náhrady za ztrátu na výdělku zaměstnance ve smyslu §195 odst. 1 tohoto zákona, neboť zaměstnavatel je povinen nahradit jen takovou škodu, která poškozenému zaměstnanci vznikla následkem pracovního úrazu.
Závěry shora uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, na něž odvolací soud v dané věci poukázal, jež se týkají se odpovědnosti zaměstnavatele za ztrátu na výdělku zaměstnance způsobenou pracovním úrazem, jsou v otázce příčinné souvislosti aplikovatelné i na obecnou občanskoprávní odpovědnost za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě podle §447 odst. 1 obč. zák.
Skutečnost, že poškozený, který pro následky úrazu není schopen konat dosavadní práci, nemůže z důvodu nedostatku pracovních příležitostí nastoupit do jiného zaměstnání, které je odpovídající jeho úrazem snížené pracovní způsobilosti, není způsobena následky úrazu, ale situací na trhu práce. Škůdce je povinen nahradit poškozenému pouze tu újmu, jež je způsobena následky jeho protiprávního jednání, nikoliv i újmu, jež je způsobena jinými okolnostmi než těmi, za které škůdce odpovídá. K hmotnému zabezpečení osob, které se ocitly bez práce, ostatně slouží zvláštní předpisy (srov. §12 a násl. zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů).
Jestliže na základě skutkového stavu, jak byl v řízení zjištěn, odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) posoudil výši nároku na náhradu za ztrátu na výdělku podle rozsahu, v jakém byla v důsledku úrazu snížena schopnost výdělečné činnosti žalobkyně, a dovodil, že pro chybějící příčinnou souvislost ztráty výdělku s úrazem jí odškodnění ve větším rozsahu nenáleží, vycházel ze správného právního názoru.
Jak z uvedeného vyplývá, rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné, vady řízení nebyly dovolacím soudem podle §242 odst. 3 o. s. ř. shledány.
Dovolací soud proto dovolání žalobkyně zamítl (§243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolatelka s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu jeho nákladů právo a žalované ani vedlejšímu účastníkovi v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. ledna 2006
JUDr. Marta Škárová,v.r.
předsedkyně senátu