ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1134.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 1134/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce J. G., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Družstvu „B. d.“, o úpravy bytu a zaplacení částky 23.985,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 22 C 239/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2004, č.j. 20 Co 109/2004-88, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. 11. 2003, č.j. 22 C 239/2000-70, zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost ve lhůtě 90 dnů od právní moci rozsudku uvést do stavu způsobilém k užívání byt (garsoniera) sestávající z 1 pokoje s příslušenstvím I. kategorie v P. v I. poschodí (dále „sporný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“), který byl přidělen žalobci do užívání rozhodnutím odboru bytového hospodářství ONV v P. o přidělení náhradního bytu ze dne 9. 7. 1969, č.j. byt-696/69/KL, a za tím účelem provést v téže lhůtě zateplení a statické zabezpečení bytu, opravy trhlin na zdech bytu, opravit obklady stěn v koupelně bytu včetně rozestupujících se spár, provést tepelnou izolaci bytu, a provést rekonstrukci ústředního topení a vody (výrok I.), a výrokem II. zamítl žalobu na zaplacení částky 23.985,- Kč s příslušenstvím; dále rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že stavba předmětného domu jako domu činžovního byla povolena rozhodnutími Magistrátu h. m. P. ze dne 6. 8. 1935 a ze dne 30. 10. 1935 s tím, že dvorní zastavení se vylučuje s výjimkou přízemní garáže, že ve dvorním traktu domu byla postavena samostatná jednopatrová budova, že podle kolaudačního plánu ze dne 11. 3. 1936, č.j. III 9338/36, v ní byly kolaudovány přízemní garáže a prostory nad nimi jako kanceláře, že v archivu odboru výstavby městské části P. se nenacházejí novější plány ani rozhodnutí ohledně
povolení nebo kolaudace stavebních úprav v předmětném domě, že rozhodnutím bývalého Obvodního národního výboru v P. ze dne 9. 7. 1969 byl sporný byt přidělen žalobci jako byt náhradní, že dle znaleckého posudku Ing. J. B. je byt situován ve dvorní přístavbě, kde jsou tepelně-technické parametry odlišné od bytů v předmětném domě a neodpovídají požadavkům pro obytné budovy, a že při místním šetření Magistrátu h. m. P. – odboru výstavby konaném dne 14. 9. 1993 byly zjištěny statické poruchy budovy ve dvorním traktu, mimo jiné vlasové trhliny ve zdi ve sporném bytě, které však neohrožují uživatele bytů a garáží; rovněž tak vzal za prokázáno, že dne 8. 12. 1993 uzavřel žalovaný smlouvu o nájmu sporného bytu s městskou částí P., která kupní smlouvou ze dne 17. 12. 1997 převedla vlastnické právo k předmětnému domu na žalovaného. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že sporný byt není bytem v právním slova smyslu, neboť nebyl jako byt kolaudován, a proto shledal žalobu na uložení požadovaných povinností nedůvodnou. Rovněž tak shledal nedůvodným požadavek žalobce, aby mu žalovaný zaplatil částku 23.985,- Kč, představující zaplacenou úhradu za užívání bytu s odůvodněním, že žalobce platí přiměřenou částku, když sleva poskytovaná mu žalovaným z důvodu závad v bytě je dostatečná.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 4. 2004, č.j. 20 Co 109/2004-88, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I., ve výroku II. o zaplacení částky 23.985,- Kč a ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ve shodě s ním dovodil, že prostor užívaný žalobcem jako byt (sporný byt) není bytem v právním slova smyslu. Konstatoval, že předpokladem toho, aby určité místnosti mohly být předmětem občanskoprávních vztahů jako byt (§118 odst. 2 obč.zák.), je účelové určení místností, které jej tvoří, k trvalému bydlení, dané pravomocným kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu. V souzené věci je však nepochybné, že sporný byt nebyl jako byt kolaudován a že prostory nad garážemi ve dvorním traktu byly kolaudovány jako kanceláře a jejich stavebně technické parametry neodpovídají požadavkům na obytné budovy. Bytový charakter prostor užívaných žalobcem nelze dovodit ani za použití §104 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., neboť jejich stavebně technické uspořádání neodpovídá bytovým účelům a nelze je bez závad užívat k bydlení. Charakter prostor užívaných žalobcem jako prostor nebytových vylučuje, aby k nim žalobci vzniklo právo osobního užívání (posléze nájmu) bytu, byť mu byly přiděleny správním orgánem jako byt. Žalobce se proto nemůže domáhat splnění povinnosti pronajímatele bytu dle §687 odst. 1 obč.zák.; na žalovaném ostatně ani nelze spravedlivě požadovat, aby zajistil bytové parametry u prostor, které nebyly jako byt postaveny. Odvolací soud uzavřel, že zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně tohoto nároku žalobce je správný. Neztotožnil se však se zamítnutím žaloby na zaplacení částky 23.985,- Kč, a proto v této části (jakož i v akcesorickém výroku o nákladech řízení) rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Rozsudek odvolacího soudu – v jeho potvrzujícím výroku – napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost odůvodnil podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Uvádí, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Odvolacímu soudu vytýká, že nezjistil náležitě skutkový stav věci a neopatřil si potřebné písemnosti a zprávy, že nesprávně právně posoudil rozhodné skutečnosti a dovodil, že sporný byt není bytem; naproti tomu dovolatel má za to, že sporný byt „odpovídá všem náležitostem stanoveným v §104/1 zák.č. 50/1976 Sb.“ Odvolací soud (uvádí se v dovolání) vycházel pouze z údajů uvedených v rozsudku soudu prvního stupně, který jej dovodil ze zprávy odboru výstavby Obvodního úřadu v P. ze dne 18. 5. 1994, a nevzal v úvahu, že jím užívané prostory byly sice zkolaudovány jako kanceláře, ale nikdy nebyly takto užívány a v době II. světové války byly stavebně upraveny na byty. Odvolací soud nepřihlédl k tomu, že pronajímatel neplnil řádně své povinnosti, což mělo za následek, že se sporný byt stal nezpůsobilý k užívání, ani k tomu, že sporný byt mu byl přidělen rozhodnutím ONV v P. a v dobré víře byl jako byt užíván, a že ohledně něho byla uzavřena dne 8. 12. 1993 smlouva o nájmu bytu. Dovolatel vyjadřuje přesvědčení, že závěr odvolacího soudu, že sporný byt není bytem, je nesprávný, neboť se opírá pouze o zprávu Obvodního úřadu pro P. a o posudek o tom, že se nemůže jednat o bytové prostory způsobilé k bydlení; v tom spatřuje vážné pochybení, které vychází z provedených důkazů. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatel.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci dovolatel, ačkoliv dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a výslovně uplatňuje též dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), ve skutečnosti brojí především proti skutkovým zjištěním, učiněným soudem prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly; obsahově tak lze jeho námitky podřadit dovolacímu důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř., který ostatně dovolatel taktéž výslovně uplatňuje, když namítá, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatel tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit. Námitka, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, resp. že zjištěný skutkový stav je neúplný, není (jak bylo výše uvedeno) v případě dovolání, jehož přípustnost je zvažována podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., způsobilým dovolacím důvodem.
Jestliže tedy dovolatel zpochybňuje správnost právního závěru odvolacího soudu, že jím užívané prostory nejsou bytem v právním slova smyslu námitkami směřujícími proti nesprávnosti (neúplnosti) skutkového stavu věci, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Spatřuje-li dovolatel nesprávné právní posouzení v tom, že soudy obou stupňů vycházely při posouzení jím užívaných místností z kolaudovaného stavu, a nikoli z toho, jak byly užívány, resp. jak s nimi bylo v minulosti nakládáno bývalým Obvodním národním výborem v P., je tento názor v souladu s ustálenou judikaturou (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 90 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003), podle níž za byt se pokládá soubor místností (popřípadě jednotlivá obytná místnost), které jsou rozhodnutím stavebního úřadu určeny k trvalému bydlení (§76 odst. 1, §85 zákona č. 50/1976 Sb.). Pokud jde o námitku dovolatele opírající se o §104 odst. 1 uvedeného zákona, je třeba poukázat na to, že soudy obou stupňů vycházely ze skutkového (a v případě dovolání, jehož přípustnost je dovozována z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., nezpochybnitelného) závěru, že podle dochované dokumentace byly prostory užívané žalobcem kolaudovány jako nebytové a nebylo prokázáno, že by došlo k jejich rekolaudaci, nikoli z toho, že se nezachovala stavební dokumentace, jak to předpokládá ustanovení, na než dovolatel poukazuje.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Nejvyšší soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, neboť o nákladech řízení (včetně řízení dovolacího) rozhodne soud v konečném rozhodnutí o věci.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. srpna 2006
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu