ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1177.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 1177/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně D. s. P., zastoupené advokátem, proti žalované M. S., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 18 C 331/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. září 2004, č. j. 11 Co 526/2004-35, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyni se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 10. února 2004, č. j. 18 C 331/2003-13, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 14, I. kategorie, v P., sestávající z jednoho pokoje, kuchyně, předsíně, koupelny, WC a sklepního boxu“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. září 2004, č. j. 11 Co 526/2004-35, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud doplnil dokazování v odvolacím řízení přehledem dluhu žalované a na základě zjištěného skutkového stavu věci shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že nájemní vztah žalované k předmětnému bytu vzniklý na základě nájemní smlouvy ze dne 28. listopadu 2000 na dobu určitou (od 1. prosince 2000 do 30. listopadu 2002) sice zanikl ke dni 30. listopadu 2002, avšak v důsledku nepodání žaloby na vyklizení bytu se nájemní smlouva obnovila za týchž podmínek – na jeden rok – do 30. listopadu 2003 (§676 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění, tj. ve znění do 30. března 2006 – dále jen „obč. zák.“). Dále dovodil, že byla-li poté žaloba na vyklizení předmětného bytu podána dne 3. prosince 2003 (ve lhůtě třiceti dnů), skončil nájemní poměr uplynutím doby, na níž byl ve smyslu §676 odst. 2 obč. zák. obnoven, a uzavřel, že od 1. prosince 2003 užívá žalovaná předmětný byt bez právního důvodu. Konstatoval rovněž, že „vzhledem k výši dluhu žalované na nájemném a službách s nájmem souvisejících v částce převyšující 58.000,- Kč není žalobkyní uplatněný nárok na ochranu vlastnického práva nikterak v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák“. Jelikož tedy neshledal žádné důvody, pro které by mohlo být právo žalobkyně na vyklizení bytu odepřeno či odloženo stanovením delší lhůty k vyklizení (popřípadě vázáno na zajištění bytové náhrady), vyhovující rozsudek soudu prvního stupně – s odkazem na ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. – potvrdil. Současně zdůraznil, že postupoval v souladu s ustanovením §205a odst. 1 písm. d) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb., a to vzhledem k nesprávnému způsobu doručení předvolání žalované na jednání konané u soudu prvního stupně dne 10. února 2004, v důsledku čehož soud prvního stupně „nesplnil svoji poučovací povinnost ve smyslu §119a odst. 1 o.s.ř.“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná – nezastoupena advokátem – dovolání, které následně doplnila podáním ze dne 18. května 2005 sepsaným ustanovenou advokátkou. Jeho přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Jde-li o uplatněné dovolací důvody, výslovně odkázala na ustanovení 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Z důvodů v dovolání zmíněných především polemizovala se způsobem, jakým byla předvolána na jednání konané u soudu prvního stupně dne 10. února 2004, při němž bylo jednáno v její nepřítomnosti, a namítla, že „nedostatek při doručování zhojil krajský soud sám … a to přesto, že konstatoval, že žalovaná nebyla k jednání před soudem I. stupně řádně předvolána a v důsledku toho soud I. stupně nesplnil svoji poučovací povinnost ve smyslu ustanovení §119a odst. 1 o.s.ř.“. V této souvislosti zdůraznila, že jí tak byla upřena „možnost přednést v rámci soudního řízení svoji obranu a důkazy před soudem a ústně se k věci vyjádřit“. Dále uvedla, že „soud podle jejího názoru nesprávně vyhodnotil otázku dobrých mravů“ (§3 odst. 1 obč. zák.) v souvislosti s bytovou náhradou, neboť „pečuje o dvě nezletilé děti, svůj dluh začala splácet, dluh vznikl proto, že v důsledku péče o nezl. děti byla doplácena do životního minima, a tedy si sama svoji situaci nepřivodila“. V této souvislosti namítla, že „soudy tyto skutečnosti neznaly ani nehodnotily“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že se ztotožňuje se závěry soudu obou stupňů a navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 24. září 2004, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci uplatnila dovolatelka vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., jehož prostřednictvím namítla, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; současně – vzhledem k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnila také dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojila proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění) a dále zmatečnostní vadu ve smyslu §229 odst. 3 o.s.ř. (námitkou, že jí byla v průběhu řízení upřena „možnost přednést v rámci soudního řízení svoji obranu a důkazy před soudem a ústně se k věci vyjádřit“). Dovolatelka však přehlédla, že k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci – k vadám podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., dovolací soud přihlíží (i z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) nezakládají. Pro úplnost zbývá dodat, že vady podle §229 odst. 1, 3 o.s.ř. jsou významné pouze z hlediska žaloby pro zmatečnost. Současně dovolatelka opomenula, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Ve vztahu k nově uváděným okolnostem týkajícím se sociální situace žalované je zapotřebí zdůraznit, že – nemůže-li se skutkový základ sporu v dovolacím řízení měnit – nelze v dovolání ani uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§241a odst. 4 o.s.ř.), jinak řečeno pro dovolací řízení platí zákaz tzv. skutkových novot. Proto dovolací soud nemohl přihlížet ani ke skutkovým tvrzením týkajícím se sociální situace žalované, která byla uplatněna až v dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.
Jestliže tedy dovolatelka zpochybňuje rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a současně namítá, že řízení je postiženo vadami ve smyslu §229 odst. 3 a §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno rovněž na právním závěru, že žalobě na vyklizení bytu užívaného bez právního důvodu lze vyhovět také proto, že nebyly shledány žádné důvody, pro které by mohlo být právo žalobkyně na vyklizení bytu ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. odepřeno (odloženo stanovením delší lhůty k vyklizení či vázáno na bytovou náhradu). Žalovaná v dovolání správnost tohoto právního závěru napadla. Řešení této otázky by mohlo být pokládáno za zásadně právně významné proto, že na něm rozhodnutí odvolacího soudu zčásti spočívá; jde však současně o otázku, jejíž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud, který vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, se od ustáleného řešení této otázky v konečném důsledku neodchýlil.
V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon od názoru, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaných místností, nelze ani prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a žalobu zamítnout. Táž okolnost, jež zakládá právo na ochranu vlastníka (§126 odst. 1 obč. zák.) domáhajícího se vyklizení místností, nemůže být současně důvodem k odepření tohoto práva. Při úvaze o tom, zda vyklizení místností sloužících vyklizované osobě k bydlení má být výjimečně podmíněno zajištěním bytové náhrady (a to i ve formě náhradního bytu podle §712 odst. 2 věty první obč. zák.), nebo odloženo určením delší lhůty k vyklizení (§3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který zde dlouhodobě bydlel v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. Přitom se soud musí zabývat i tím, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho vlastnického práva takto podmínila či odložila (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněný pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura). Rovněž v rozsudku ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněném pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že při úvaze o tom, zda vyklizení bytu má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady (§3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. K uvedenému právnímu závěru se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněném pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Přitom ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. lze aplikovat buď tak, že se vyklizení podmíní zajištěním bytové náhrady, anebo se realizace žalobcova práva odloží stanovením delší lhůty k vyklizení (srov. rozsudek ze dne 12. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 3050/2000).
Při rozhodování o žalobě na vyklizení předmětného bytu vyšel odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – mimo jiné rovněž ze skutkových zjištění, že dne 28. listopadu 2000 byla mezi žalobkyní jako pronajímatelkou a žalovanou jako nájemkyní uzavřena nájemní smlouva na dobu určitou (od 1. prosince 2000 do 30. listopadu 2002), že po uplynutí doby nájmu nebyla (ve lhůtě třiceti dnů) podána žaloba na vyklizení a že takováto žaloba byla podána až 3. prosince 2003. Jestliže na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – dovodil, že po uplynutí sjednané a poté obnovené doby nájmu užívá žalovaná předmětný byt bez právního důvodu, a proto žalobě na jeho vyklizení vyhověl, aniž uloženou vyklizovací povinnost vázal na zajištění bytové náhrady, neodchýlil se (v konečném důsledku) od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §150 o.s.ř. V řízení o dovolání žalované vznikly žalobkyni náklady v souvislosti s dovolacím vyjádřením, které bylo sepsáno advokátem. Protože dovolání bylo odmítnuto, byla by žalovaná jinak povinna hradit tyto náklady (§146 odst. 3 věta první ve spojení s §243b odst. 5 věty první a §224 odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k poměrům žalované a také k tomu, že vyjádření k dovolání sestává pouze z jedné věty, má dovolací soud za to, že zde jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, pro které náhrada nákladů dovolacího řízení nebyla výjimečně žalobkyni přiznána.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. června 2006
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu