ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1250.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 1250/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně G. F., zastoupené advokátkou, proti žalovanému R. F., zastoupenému advokátkou, o určení, že povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 17 C 77/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2004, č.j. 22 Co 441/2004-128, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 31. 5. 2004, č.j. 17 C 77/2001-116 (poté, co jeho vyhovující rozsudek ze dne 24. 4. 2002, č.j. 17 C 77/2001-29, byl k odvolání žalovaného zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2004, č.j. 53 Co 425/2003-103, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), opětovně vyhověl žalobě a určil, že povinnost žalovaného uložená usnesením ad. I. OS pro Prahu 10 ze dne 22. 1. 2001, sp.zn. 13 C 236/2000 vyklidit byt č. 10, I. kategorie, sestávající ze dvou pokojů a kuchyně s příslušenstvím, nacházející se ve 2. patře domu čp. 1303 v P., ul. B. 30, není vázána na zajištění náhradního bytu; dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 18. 11. 2004, č.j. 22 Co 441/2004-128, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ve znění, že se určuje, že povinnost, k níž se žalovaný zavázal ve výroku ad I. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 1. 2001, sp.zn. 13 C 236/2000, a to vyklidit byt č. 10, I. kategorie, sestávající ze dvou pokojů a kuchyně s příslušenstvím, nacházející se ve 2. patře domu č.p. 1303 v P., B. 30 (dále „předmětný byt“ nebo „byt“), není vázána na zajištění náhradního bytu; dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 1. 2001, sp.zn. 13 C 236/2000, byl schválen smír účastníků (z téhož dne), v němž se žalovaný zavázal vyklidit předmětný byt do 15 dnů ode dne, kdy mu bude zajištěn náhradní byt, že dne 24. 1. 2001 uzavřel žalovaný s městskou části P. smlouvu o nájmu bytu č. 23, II. kategorie, o velikosti 1+1, v 6. podlaží domu čp. 1206, v P., N. V. 14 (dále „byt v P.“), a to na dobu neurčitou, že je dosud nájemcem tohoto bytu, že se ho snažil vyměnit, avšak pronajímatel s tím nesouhlasil a dal mu výpověď z nájmu bytu (řízení o přivolení k výpovědi nebylo skončeno), že poté, co již byl nájemcem bytu v P., podal u městské části P. žádost o poskytnutí náhradního bytu, v níž uvedl, že nemá se synem (kterého má se žalobkyní ve střídavé péči) možnost jiného ubytování. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, neboť poté, co účastníci uzavřeli smír (i když usnesení o jeho schválení nebylo dosud pravomocné), v němž se žalovaný zavázal byt vyklidit po zajištění náhradního bytu, došlo ke změně poměrů, kterou lze spatřovat v tom, že žalovaný získal právní důvod užívání bytu v P., který je dostatečně velký (47,37 m2) a je způsobilý zajistit jeho bytovou potřebu. V důsledku toho je výkon práva žalovaného, tj. trvání na zajištění bytové náhrady jako na podmínce vyklizení bytu, v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč.zák.). Dispozice žalovaného se získaným bytem, které by mohly případně ohrozit jeho nájemní právo, nemohou být kladeny k tíži žalobkyně. Odvolací soud se dále vypořádal s procesním pochybením soudu prvního stupně týkajícím se formulační změny žalobního petitu a uvedl, že potvrzující výrok jeho rozsudku byl upraven tak, aby (při zachování žalobního požadavku) srozumitelně vystihoval závazek žalovaného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost odůvodnil podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že za právně významnou považuje otázku, zda je odpovídající bytovou náhradou byt, nacházející se v jiné obci (resp. městské části hl. m. P.), když v náhradním bytě a vyklizovaném bytě má být vždy po měsíci vykonávána střídavá péče o nezletilé dítě. V dovolání uplatnil dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř.; naplnění prvního z uplatněných dovolacích důvodů – existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci – spatřuje v tom, že soud prvního stupně opakovaně pochybil při rozhodování o změně žaloby a odvolací soud tuto chybu nesprávně odstranil sám. Namítá dále, že odvolací soud (soud prvního stupně) nezohlednil skutečnost, že účastníci mají ve střídavé péči (vždy po dobu jednoho měsíce) nezletilého syna, kterému bylo v době podání žaloby 12 let; vzhledem k tomu nejde jen o to, zda je zajištěna bytová potřeba žalovaného, ale i o to, zda je vyřešena též otázka bydlení pro jeho syna, jemuž by měla být zajištěna možnost docházky do stejné školy a do jeho mimoškolních aktivit. V této souvislosti se odvolává na čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle něhož musí být zájem dítěte předním hlediskem při všech postupech týkajících se dětí. Poukazuje na to, že žalobkyně nevyvinula žádnou iniciativu v tom směru, aby mu zajistila odpovídající bytovou náhradu, ale toliko využila situace, kdy si žalovaný sám zajistil jiné bydlení. Tato skutečnost se měla podle názoru dovolatele projevit i v rozhodnutí o nákladech řízení, rovněž tak jako skutečnost, že na výši těchto nákladů mělo vliv i procesní pochybení soudu prvního stupně, v důsledku něhož bylo jeho v pořadí první rozhodnutí zrušeno.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož soud prvního stupně rozhodl ve svém v pořadí prvním rozsudku stejně, jako ve svém v pořadí druhém rozsudku, potvrzeném napadeným rozsudkem odvolacího soudu, tj. žalobě vyhověl.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatel.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci označuje dovolatel za otázku zásadního právního významu otázku, zda je odpovídající bytovou náhradou byt, nacházející se v jiné obci (resp. městské části hl. m. P.), když v náhradním bytě a vyklizovaném bytě má být vždy po měsíci vykonávána střídavá péče o nezletilé dítě.
Označená otázka však nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívalo.
Jak vyplývá z obsahu spisu i z odůvodnění napadeného rozsudku, je rozsudek odvolacího soudu založen na právním závěru, že v dané věci došlo – oproti době, kdy bylo rozhodováno o závazku žalovaného vyklidit předmětný byt po zajištění bytové náhrady – ke změně poměrů, v jejímž důsledku je výkon práva žalovaným (trvání na zajištění bytové náhrady jako na podmínce vyklizení bytu) v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.); na základě toho shledal důvodnou žalobu na určení, že povinnost žalovaného k vyklizení předmětného bytu, vyplývající pro něj z usnesení označeného ve výroku rozsudku, není vázána na zajištění bytové náhrady. V této souvislosti lze poukázat na judikaturu dovolacího soudu (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 45 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000), která možnost takovéto žaloby opírající se o ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. připouští.
V dané věci odvolací soud spatřoval změnu poměrů ve skutečnosti, že žalovanému vzniklo (a dosud trvá) právo nájmu k bytu v P. sjednané na dobu neurčitou, přičemž vycházel ze skutkového závěru (který nelze zpochybnit v případě dovolání, jehož přípustnost je zvažována podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), že tento byt vyhovuje jeho bytové potřebě; za tohoto stavu shledal důvod pro odepření bytové náhrady za vyklizovaný (předmětný) byt. Tento jeho závěr koresponduje s judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudky ze dne 3. 4. 2003, sp.zn. 26 Cdo 298/2002 a ze dne 17. 3. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1171/2003, uveřejněné pod C 1826 a C 2531 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 25 a 29), z níž vyplývá, že rozvedenému manželovi může být odepřeno právo na bytovou náhradu, svědčí-li mu jiný právní důvod bydlení, jež je objektivně způsobilý uspokojit jeho bytovou potřebu.
Se zřetelem k tomu nemůže být opodstatněná dovolací námitka, že byt v P. není odpovídající bytovou náhradou, a to se zřetelem k jeho umístnění v obvodu jiné městské části, něž ve které se nachází vyklizovaný (předmětný) byt. Pro úplnost lze dodat, že umístění bytu v téže části obce (v daném místě obce hlavní město P.) nelze považovat za rozhodné hledisko ani pro posouzení charakteru náhradního bytu jako bytu přiměřeného (zásadně rovnocenného) bytu vyklizovanému (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2003, sp.zn. 20 Cdo 196/2002, uveřejněné pod C 1752 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 24). Rozvedenému manželovi, který nebyl určen nájemcem bytu a který má (dříve společný) byt vyklidit přitom nepřísluší právo na přiměřený náhradní byt (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2001, sp.zn. 26 Cdo 839/2000, uveřejněný pod C 161 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 1). S přihlédnutím k tomu lze označit jako nepřípadnou (skutkovou) námitku, že nebylo přihlédnuto k tomu, že nezletilý syn účastníků měl v době zahájení řízení 12 let; ostatně napadené rozhodnutí bylo vydáno v roce 2004, tedy za jiné skutkové situace.
Pokud pak dovolatel namítá existenci vady spočívající v procesně neregulérním postupu soudu prvního stupně (soudu odvolacího), je třeba uvést, že k tzv. jiným vadám řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; sama o sobě však takováto vada, i kdyby byla dána, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládá. Ostatně odvolací soud se s touto námitkou vypořádal a pro úplnost lze odkázat na odůvodnění jeho rozhodnutí.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měla právo vůči žalovanému.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. srpna 2006
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu