ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1281.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 1281/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců a) V. F., b) JUDr. V. F. a c) A. T., všech zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) L. Š. a 2) H. Š., oběma zastoupeným advokátem, o změnu poměrů, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp.zn. 6 C 300/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. února 2005, č.j. 22 Co 556/2004-268, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. února 2005, č.j. 22 Co 556/2004-268, a rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 31. května 2004, č.j. 6 C 300/2003-225, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Klatovech k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Klatovech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 31. 10. 2000, č.j. 6 C 254/99-101, rozhodl, že „rozsudek Okresního soudu v Klatovech č.j. 7 C 234/96-41, ze dne 14. 2. 1997 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze č.j. 28 Co 427/97-80, ze dne 14. 10. 1997 se ve výroku III. mění tak, že odpůrcům nepřísluší bytová náhrada za vyklizení bytu o velikosti 1+3 s příslušenstvím, II. kategorie, v l. poschodí domu č.p. 17/IV v K.“; současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 23. 10. 2001, č.j. 22 Co 369/2001-133, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o nákladech řízení, jinak jej potvrdil, rozhodl o nákladech odvolacího řízení a zamítl návrh na připuštění dovolání.
K dovolání žalovaných Nejvyšší soud České republiky (soud dovolací) rozsudkem ze dne 22. 10. 2003, č.j. 26 Cdo 161/2002-154, zrušil uvedené rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve věci dále rozhodoval Okresní soud v Klatovech, který rozsudkem ze dne 31. 5. 2004, č.j. 6 C 300/2003-225, opětovně žalobě vyhověl a rozhodl ve věci samé stejně jako ve svém předchozím (v pořadí prvním) rozsudku ze dne 31. 10. 2000; současně rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 14. 2. 1997, č.j. 7 C 234/96-41, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14. 10. 1997, č.j. 28 Co 427/97-80, bylo přivoleno k výpovědi z nájmu žalovaných k bytu o velikosti 1+3 s příslušenstvím, II. kategorie, v I. poschodí domu č.p. 17/IV. v K. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“), že žalovaní byli uznáni povinnými předmětný byt vyklidit do patnácti dnů poté, co jim bude zajištěn přiměřený náhradní byt, že uvedený rozsudek nabyl právní moci dne 24. 11. 1997, že žalovaní v roce 1996 zakoupili za účelem podnikání dům č.p. 235/IV. v K. (dále „předmětná nemovitost“), v němž se v té době nacházel v suterénu domovnický byt užívaný paní J., která se z něho počátkem roku 1999 odstěhovala, že po odstěhování jmenované žalovaní (poté, co již předtím provedli v předmětné nemovitosti stavební úpravy kolaudované rozhodnutími příslušného stavebního úřadu ze dne 18. 2. 1997 a ze dne 24. 4. 1997, jimiž byla nemovitost rekonstruována na restauraci a penzion) začali s přestavbou tohoto bytu, že jim bylo dne 3. 11. 1999 vydáno stavební povolení na stavební úpravy spočívající ve zřízení tří ubytovacích pokojů, že v současné době je tento byt dispozičně přestavěn na dva pokoje pro hosty, z nichž jeden je určen pro osoby zdravotně postižené, a že ve stejném podlaží se nachází ještě jeden pokoj pro hosty. Dále vzal za prokázáno, že v době, kdy byly tyto stavební úpravy zahájeny, byla dcera žalovaných svobodná a neměla žádné děti, zatímco v současné době je vdaná, má jedno nezletilé dítě a spolu s ním a se svým manželem bydlí v předmětném bytě, jehož zařízení (jak bylo zjištěno při místním šetření) svědčí o tom, že jej užívá mladá rodina s nezletilým dítětem. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že po právní moci rozsudku, jímž bylo přivoleno k výpovědi z nájmu žalovaných k předmětnému bytu a jejich povinnost k vyklizení byla vázána na zajištění bytové náhrady, došlo ke změně poměrů, kterou shledal v účelovém jednání žalovaných, kteří se na úkor žalobců vzdali možnosti využít pro účely bydlení uvolněný byt ve své nemovitosti a přestavěli ho pro účely podnikání; vzhledem k jejich tehdejší rodinné situaci by tento byt byl pro ně (s přihlédnutím k dalším skladovacím prostorám) dostačující. Na základě toho dovodil, že výkon práva žalovaných (trvání na bytové náhradě) je v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobci jsou nepřípustně kráceni v realizaci svých vlastnických práv k předmětnému domu.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 2. 2005, č.j. 22 Co 556/2004-268, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že ke změně poměrů oproti dřívějšímu rozhodnutí nedošlo. Ze spisu Okresního soudu v Klatovech sp.zn. 7 C 234/96 ve věci přivolení k výpovědi z nájmu žalovaných k předmětnému bytu, zejména z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 10. 1997, č.j. 28 Co 427/97-80, vzal za prokázáno, že již v tomto řízení byla při rozhodování o bytové náhradě pro žalované zohledněna skutečnost, že bytové prostory v nemovitosti žalovaných nebudou po rekonstrukci sloužit jako byt, ale budou využity komerčně; z odůvodnění uvedeného rozsudku také vyplývá, že se krajský soud podrobně zabýval otázkou, zda jsou dány důvody pro odepření práva žalovaných na bytovou náhradu podle §3 odst. 1 obč.zák., a dospěl k závěru, že důvody pro takovýto postup dány nejsou a že v jednání žalovaných nelze shledat úmyslný záměr přesunout řešení jejich bytové situace na žalobce. Podle názoru odvolacího soudu není skutečnost, že žalovaní přestavěli byt ve své nemovitosti na nebytové prostory určené ke komerčnímu využití, skutečností novou, která by nebyla známa již v řízení o přivolení k výpovědi, a nelze proto učinit závěr, že došlo ke změně poměrů oproti době, kdy bylo rozhodováno o povinnosti k vyklizení. Na základě toho změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost odůvodnili podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a v němž uplatnili dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Vyjadřují nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že nedošlo ke změně poměrů, a s argumentací, pomocí níž tento závěr odůvodnil. Uvádějí, že odvolací soud vycházel pouze z úvahy Krajského soudu v Praze obsažené v odůvodnění jeho rozsudku ze dne 14. 10. 1997, že v průběhu řízení o přivolení k výpovědi v letech 1996 a 1997 nebyly prováděny odpovídající důkazy o uspořádání nemovitosti žalovaných a možnostech jejího využití, že místní ohledání této nemovitosti bylo provedeno až v roce 2004 - v průběhu řízení v dané věci, popisují výsledky tohoto ohledání a dovozují, že je natolik prostorná, aby v ní žalovaní mohli bydlet. Dále poukazují na to, že předmětný dům je rozměrově podstatně menší než nemovitost žalovaných, že byl žalobcům vydán v restituci v havarijním stavu, že předmětný byt užívá dcera žalovaných se svojí rodinou a při jeho prohlídce nic nesvědčilo o tom, že by byl užíván i někým jiným, tj. žalovanými, kteří přebývají ve své nemovitosti, kde k tomu mají dostatek prostoru; za této situace je v rozporu s dobrými mravy, aby žalobci zajišťovali žalovaným, resp. nyní spíše rodině jejich dcery bytovou náhradu. Namítají rovněž, že v řízení o přivolení k výpovědi se soud prvního stupně ani soud odvolací nezabývaly podrobněji možnostmi využití nemovitosti žalovaných pro účely jejich bydlení, ani tím, zda žalovaným svědčí k předmětnému bytu o velikosti 3+1 právo nájmu, ačkoliv žalovaní předložili „dekret“ na přidělení bytu o velikosti 1+1. Dovozují, že právní názor odvolacího soudu je v rozporu s čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a dovolávají se ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. Navrhli, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní ve svém dovolacím vyjádření obsáhle rozváděli důvody, pro něž nevyužili uvolněný byt ve své nemovitosti pro účely bydlení, dovozovali, že nedošlo ke změně poměrů odůvodňující jejich vyklizení bez bytové náhrady, namítli, že tvrzení žalobců jsou účelová a že jejich zájmem je předmětný dům prodat jako volný. Navrhli, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto, případně aby bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno 1. února 2005, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“).
Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.).
Z ustanovení §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. vyplývá, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení; k vadám vyjmenovaným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) přihlíží, i když nebyly v dovolání uplatněny. Protože vady tohoto druhu tvrzeny nebyly a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud přezkoumáním napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu uvedeného ustanovení jde tehdy, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval.
Právní vztah, jenž je předmětem sporu v souzené věci, byl mezi účastníky založen pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 14. 2. 1997, č.j. 7 C 234/96-41, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14. 10. 1997, č.j. 28 Co 427/97-80, jímž bylo přivoleno k výpovědi z nájmu žalovaných k bytu o velikosti 1+3 s příslušenstvím, II. kategorie, v I. poschodí domu č.p. 17/IV v K. a žalovaným bylo uloženo byt vyklidit do patnácti dnů poté, co jim bude zajištěn přiměřený náhradní byt. Obsahem tohoto vztahu je mimo jiné právo žalovaných v předmětném bytě bydlet do zajištění stanovené bytové náhrady a tomu odpovídající povinnost žalobců výkon tohoto práva strpět (§712 odst. 6 obč.zák.). Toto právo není právem nájmu bytu ve smyslu ustanovení §685 a násl. obč.zák., nýbrž jde pouze o tzv. právo na bydlení, které je upraveno v §712a obč.zák.
Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 22. 10. 2003, č.j. 26 Cdo 161/2002-133, vydaném v průběhu řízení v dané věci vyjádřil (s odkazem na zde uvedenou judikaturu, zejména na rozhodnutí uveřejněné pod č. 45 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000) právní názor, že za splnění předpokladu změny poměrů, v jejímž důsledku by výkon práva vyklizovaným (trvání na zajištění určené bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) byl v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč.zák.), může soud – podle §80 písm. c) o.s.ř. – určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady; pro úvahu o změně poměrů je rozhodující porovnání stavu v době rozhodování soudu se stavem v době, kdy bylo rozhodnuto o vyklizení bytu s vázaností na zajištění bytové náhrady.
Podle §3 odst. 1 obč.zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek ze dne 12. 8. 2003, sp.zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 26).
Podle ustálené soudní praxe (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2003, sp. zn. 26 Cdo 939/2003) je rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., nutno učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje ten, jemuž svědčí právo bydlení, tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo je povinen výkon tohoto práva strpět. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, z nichž lze jednoznačně dovodit, že výkon práv a povinností založených předchozím rozhodnutím je v důsledku později změněných poměrů na straně vyklizované osoby v rozporu s dobrými mravy.
Odvolací soud v napadeném rozsudku správně dovodil, že skutečnost, že žalovaní přestavěli byt ve své nemovitosti na nebytové prostory určené ke komerčnímu využití, není skutečností novou, která by nebyla známa již v řízení o přivolení k výpovědi, a nelze proto na základě ní učinit závěr, že došlo ke změně poměrů oproti době, kdy bylo rozhodováno o povinnosti k vyklizení. Námitka dovolatelů, že v řízení o přivolení k výpovědi nebyl náležitě zjištěn skutkový stav věci, a že v důsledku toho je nesprávné i rozhodnutí o přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu o velikosti 3+1 a o podmíněnosti vyklizovací povinnosti žalovaných zajištěním přiměřeného náhradního bytu, nemůže být pro rozhodnutí v dané věci významná; měla být uplatněna již v řízení o přivolení k výpovědi (případně v rámci mimořádného opravného prostředku proti rozsudku odvolacího soudu vydanému v tomto řízení). Přezkoumání rozhodnutí o přivolení k výpovědi z hlediska uvedených námitek v řízení v dané věci brání překážka věci pravomocně rozsouzené (§159a odst. 5 o.s.ř.).
Jak vyplývá z obsahu spisu (zejména protokolu o jednání před soudem prvního stupně konaném dne 11. 12. 2003 – č.l. 159 an.), uplatnili žalobci – poté, co bylo ve věci dále jednáno po vydání shora uvedeného rozsudku dovolacího soudu – skutkové tvrzení, že žalovaní předmětný byt nevyužívají pro účely uspokojení své bytové potřeby, ale že jej užívá pouze jejich zletilá dcera se svojí rodinou. Tato skutečnost (jež byla dále v řízení tvrzena a ohledně níž bylo prováděno i dokazování) je nepochybně skutečností, která je významná pro právní posouzení věci z toho hlediska, zda došlo ke změně poměrů z pohledu ustanovení §3 odst. 1 obč.zák., tedy (i) pro posouzení, zda došlo oproti době, kdy bylo rozhodováno o přivolení k výpovědi, ke změně poměrů, v jejímž důsledku by byl výkon práva žalovaných (trvání na bytové náhradě) v rozporu s dobrými mravy.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud při právním posouzení věci tuto skutečnost nezohlednil, je jeho právní posouzení neúplné a tudíž i nesprávné. Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věty druhé za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil. Vzhledem k tomu, že důvod, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, (který rovněž k této okolnosti nepřihlédl), zrušil dovolací soud i jeho rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 4 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první, §226 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. března 2006
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu