ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1284.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 1284/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce města Z., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) M. H., zastoupené advokátkou, a 2) J. H., zastoupenému opatrovnicí A. V., zaměstnankyní Okresního soudu ve Znojmě, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 6 C 1065/2002, o dovolání 1. žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. ledna 2005, č. j. 19 Co 1/2004-50, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 11. 2003, č.j. 6 C 1065/2002-32, přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 760/8 v suterénu domu ve Z., sestávajícího z jednoho pokoje, kuchyně a příslušenství (dále jen „předmětný byt“), dané žalovaným dne 28. 8. 2002 doručením návrhu, určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, uložil žalovaným povinnost předmětný byt vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního bytu a rozhodl o nákladech řízení. Podle soudu prvního stupně vyplynulo z předložených přehledů nedoplatků nájemného a služeb spojených s užíváním předmětného bytu, že žalovaní ke dni podání žaloby dlužili žalobci za dobu delší než tři měsíce, a proto byly splněny podmínky pro přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., neboť žalovaní tímto hrubě porušili povinnosti vyplývající z nájmu bytu. Protože žalovaná měla ve výchově dvě nezletilé děti a narození třetího očekávala, vázal soud prvního stupně podle §711 odst. 2 a §712 odst. 5 obč. zák. jejich povinnost vyklidit byt na zajištění náhradního bytu.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 5. 1. 2005, č.j. 19 Co 1/2004-50, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o bytové náhradě tak, že žalovaným uložil předmětný byt vyklidit ve lhůtě 15 dnů po zajištění přístřeší; jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se totiž neztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, pokud šlo o podmínky, za nichž měli žalovaní předmětný byt vyklidit. Podle odvolacího soudu stačilo vázat vyklizovací povinnost žalovaných pouze na zajištění přístřeší, neboť v daném případě sice šlo o rodinu s nezletilými dětmi, ale chyběl zde důvod hodný zvláštního zřetele ve smyslu §712 odst. 5 věty druhé obč. zák., pro který by žalovaní měli právo na náhradní byt. Ostatně existenci takového důvodu žalovaní sami ani netvrdili a rovněž z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplynulo, v čem důvod zvláštního zřetele spatřoval soud prvního stupně. Protože se žalovaní nesnažili dlužné nájemné splácet ani „pod tíhou tohoto řízení“, nadále neplatili nájemné, vzhledem ke stížnostem ostatních nájemců v domě na jejich chování a s přihlédnutím k zájmům ostatních obyvatel domu, kteří své povinnosti plní a nejsou povinni snášet asociální chování žalovaných, neshledal odvolací soud důvod, pro který by zajištění bytové náhrady ve formě přístřeší odporovalo dobrým mravům.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu v jeho měnícím výroku napadla 1. žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozovala z §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Dovolatelka spatřuje vadu řízení v porušení zásady dvouinstančnosti, neboť soud prvního stupně podmínil vyklizení bytu zajištěním lepší bytové náhrady, avšak z odůvodnění jeho rozsudku nevyplývá, zda tak učinil na základě posouzení existence důvodů hodných zvláštního zřetele, anebo na základě okolností, které považoval za výkon práva pronajímatele v rozporu s dobrými mravy. V daném případě tak odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zcela postrádá vazbu mezi právním závěrem tohoto soudu a skutečnostmi, ze kterých vyšel. Podle dovolatelky odvolací soud překročil rámec přezkumné činnosti tím, že věc posoudil na základě nových skutečností významných podle §712 odst. 5 obč. zák. pro rozhodnutí o formě bytové náhrady, ač zde byly podmínky pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu řízení. Dovolatelka dále uvádí, že nájemné neplatila nikoli z vlastní vůle, ale z důvodu nedostatku finančních prostředků. Jako osoba práva neznalá neměla povědomí o následcích neplacení nájemného, protože dříve bydlela u svých rodičů. Dále dovolatelka namítá, že stížnosti ostatních nájemců v domě na chování žalovaných nejsou pravdivé a jsou vyvolány především osobními spory se dvěma sousedkami; navíc odvolací soud provedl důkazy ohledně chování žalovaných v domě v rozporu s §122 a §123 o.s.ř. K závěru, že ostatní obyvatelé v domě svoje povinnosti plní a nejsou povinni snášet asociální chování žalovaných, nebyly provedeny žádné důkazy. Z těchto důvodů dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud nejdříve odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, poté zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle vyjádření žalobce neprojevili žalovaní sebemenší snahu o snížení dluhu na nájemném a spoléhali se na skutečnost, že mají nezletilé děti, díky nimž je nelze z předmětného bytu vyklidit nebo jen za náhradní byt. V projednávané věci se nelze úspěšně dovolávat ani dobrých mravů, neboť tíživé sociální podmínky nejsou u žalovaných přechodné povahy. Proto žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátkou a jí bylo dovolání též sepsáno (§240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je přípustné, neboť napadeným rozhodnutím bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.).
O návrhu na odklad vykonatelnosti, jejž neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval samostatným usnesením.
Od účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., je rozhodování o bytové náhradě při vyklizení bytu nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění, ale o věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28).
Napadený rozsudek odvolacího soudu je tedy v části, v níž bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaných vyklidit předmětný byt do patnácti dnů po zajištění přístřeší, rozhodnutím, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, proti němuž je dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné.
Dovolací soud, byť dovolání podala pouze 1. žalovaná, přezkoumal podle §242 odst. 2 písm. c) o.s.ř. napadený rozsudek v měnícím výroku o věci samé i ve vztahu ke 2. žalovanému, neboť v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu manželů (rozvedených manželů), jejichž právo společného nájmu nebylo zrušeno, mají společní nájemci postavení nerozlučných společníků dle §91 odst. 2 o.s.ř.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Právě posledně uvedené vady řízení v dovolání namítány jsou. Nejvyšší soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tohoto dovolacího důvodu.
O vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci, se zpravidla jedná v případě postupu soudu odporujícímu ustanovení občanského soudního řádu při zjišťování skutkového stavu věci (např. osoba, která měla být slyšena jako svědek, byla slyšena jako účastník; při dokazování bylo postupováno v rozporu s §120 a násl. o.s.ř.; nebyla poskytnuta poučení podle §118 o.s.ř. o povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti nebo navrhovat důkazy; odvolací soud vycházel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž postupoval podle §213 odst. 2 o.s.ř.; případně odvolací soud přihlédl k novým skutečnostem nebo důkazům v rozporu s §205a o.s.ř. apod.) nebo jiného procesního pochybení soudu (např. ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud). Je-li rozhodnutí odvolacího soudu postiženo takovou vadou, dovolací soud je zruší, aniž by se vždy musel zabývat dalšími výslovně uplatněnými dovolacími důvody.
Nejvyšší soud tedy nejdříve přezkoumal dovolací námitku porušení zásady dvouinstančnosti odvolacím soudem a provádění důkazů odvolacím soudem v rozporu s ustanovením §122 a §123 o.s.ř.
Předně je nutno konstatovat, že odvolací soud (jak plyne z odůvodnění jeho rozsudku i z obsahu protokolu o odvolacím jednání) žádné dokazování neprováděl, a již proto nepřichází v úvahu, že by se dopustil porušení ustanovení §122 a §123 o.s.ř. Dovolací soud se neztotožňuje ani s námitkou žalované, že v řízení došlo k porušení zásady dvouinstančnosti řízení, neboť soudy obou stupňů svá rozhodnutí o bytové náhradě založily na shodných skutkových zjištěních učiněných již soudem prvního stupně, která v odvolacím řízení nedoznala změny, byla jen odvolacím soudem odlišně právně posouzena (k porušení zásady dvouinstančnosti řízení srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 30/2000). Odůvodnění rozsudku soudu je sice poměrně kusé, nicméně vzhledem k odkazu na ustanovení §712 odst. 5 obč. zák., jímž tento soud odůvodnil rozhodnutí o vázanosti vyklizení bytu na zajištění náhradního bytu, není pochyb o tom, že soud prvního stupně považoval za splněné předpoklady pro poskytnutí bytové náhrady ve smyslu §712 odst. 5 věty druhé obč. zák. a že neuvažoval o poskytnutí této bytové náhrady na základě ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. o dobrých mravech. Dovolací soud tudíž nesouhlasí s názorem dovolatelky, že rozsudek soudu prvního stupně byl pro absenci důvodů pro rozhodnutí o bytové náhradě nepřezkoumatelný, a že jej proto měl odvolací soud zrušit a vrátit věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Lze sice připustit, že skutkový závěr o tom, že žalovaní se v domě řádně nechovají a že ostatní nájemci bytů v domě své povinnosti plní, nemá oporu v provedeném dokazování, avšak uvedený závěr vyslovil odvolací soud pouze v souvislosti s posouzením věci z hlediska dobrých mravů, přičemž (jak bude dále uvedeno při posouzení správnosti právního posouzení věci) tato úvaha je pro rozhodnutí ve věci bezpředmětná.
Vzhledem k tomu, že jiné obligatorně posuzované vady nebyly ve vztahu k měnícímu výroku v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají, zabýval se dovolací soud uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu uvedeného ustanovení jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový sta nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §712 odst. 5 věty první obč. zák. skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele mimo jiné z důvodu podle §711 odst. 1 písm. d), stačí při vyklizení poskytnout přístřeší. Jde-li o rodinu s nezletilými dětmi a skončil-li nájemní poměr výpovědi pronajímatele podle §711 odst. 1 písm. d), může soud, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní ubytování, popřípadě na náhradní byt (§712 odst. 5 věta druhá obč. zák.).
Z uvedených ustanovení vyplývá, že právo na náhradní ubytování či náhradní byt může v případě skončení nájemního poměru k bytu výpovědí pronajímatele pro neplacení nájemného soud nájemci přiznat jedině za současného splnění dvou podmínek - že jde o rodinu s nezletilými dětmi a že jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2001, sp. zn. 26 Cdo 636/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 8, pod C 642).
Ustanovení §712 odst. 5 věty druhé obč. zák. umožňující soudu, aby vázal povinnost k vyklizení na jinou formu bytové náhrady než pouze přístřeší, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Jestliže soud neprovede toto vymezení správně a nepřihlédne ke všem rozhodným okolnostem, je odůvodněn závěr, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V projednávané věci nebylo dovoláním zpochybněno skutkové zjištění, že žalovaní neplatili nájemné a úhradu za plnění spojená s užíváním bytu po dobu podstatně delší než tři měsíce, že neplatili nájemné ani po podání žaloby, v níž byla obsažena výpověď z nájmu, a že se ani v průběhu řízení nesnažili dluh na nájemném splácet. Za tohoto stavu lze přisvědčit odvolacímu soudu, pokud tyto okolnosti považoval za významné při posouzení nároku žalovaných na bytovou náhradu v podobě náhradního bytu. Nelze totiž přehlédnout, že placení nájemného (úhrad za služby) je jednou ze základních povinností nájemce bytu, přičemž žalovaní tuto povinnost porušovali dlouhodobě, o čemž svědčí i značná výše jejich dluhu na nájemném (úhradách za služby). V této souvislosti lze poukázat na právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1406/2003, který dovolací soud sdílí i v této věci, že nepříznivá finanční (sociální) situace nájemce nemůže být sama o sobě (vedle okolnosti, že jde o rodinu s nezletilými dětmi) důvodem zvláštního zřetele hodným pro to, aby nájemci byla v případě přivolení k výpovědi z nájmu bytu, dané z důvodu neplacení nájemného, přiznána bytová náhrada ve formě náhradního bytu. Nelze odhlédnout ani od okolností na straně pronajímatele, a to zvláště za situace, kdy pronajímatelem je obec (město Znojmo), která má specifické postavení z hlediska zajišťování bytových potřeb občanů žijících na jejím území. Pro obec jako pronajímatele bytu by přivolení k výpovědi z nájmu bytu v případě zajišťování vyšší formy bytové náhrady než je přístřeší nemělo při takto vysokém dluhu na nájemném a jeho soustavném neplacení žádný praktický význam (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2005, sp. zn. 26 Cdo 375/2005). Konečně nezpůsobilou zvrátit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem je i obrana dovolatelky spočívající v tvrzení, že neměla povědomí o následcích neplacení nájemného, neboť i kdyby toto tvrzení bylo považováno za věrohodné (ač uvedenou skutečnost lze pokládat za obecně známou i mezi neprávnickou veřejností), platí tradiční zásada, že „neznalost zákona neomlouvá“.
V rozsudku ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. 26 Cdo 545/2003, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 25, pod C 1875, Nejvyšší soud dovodil, že přivolí-li soud k výpovědi pronajímatele z nájmu bytu z důvodu neplacení nájemného, může rozhodnout, že nájemce je povinen byt vyklidit po zajištění náhradního ubytování nebo náhradního bytu jedině za splnění předpokladů uvedených v §712 odst. 5 větě druhé obč. zák.; přiznání takovéto formy bytové náhrady na základě §3 odst. 1 obč. zák. zde nepřichází v úvahu. Je tomu tak proto, že úprava obsažená v §712 odst. 5 větě druhé obč. zák. je úpravou speciální a kogentní (srov. rozsudek ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 741/2002, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 27, pod C 2104). Z citované judikatury vyplývá, že úvahy odvolacího soudu o tom, zda uložení povinnosti vyklidit předmětný byt po zajištění (pouhého) přístřeší není v rozporu s dobrými mravy, byly nadbytečné, a skutkové závěry, na nichž jsou tyto úvahy založeny, byly pro posouzení věci bezvýznamné. Tyto úvahy však neměly vliv na věcnou správnost rozhodnutí o bytové náhradě (mající dostatečnou oporu v §712 odst. 5 větě první a druhé obč. zák.), proto je právně nerozhodná též polemika dovolatelky s uvedenými závěry.
Se zřetelem k uvedenému je rozhodnutí odvolacího soudu v mezích otevřených dovolacímu přezkumu správné.
Za tohoto stavu dovolací soud dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalobci náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalované právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. března 2006
JUDr. Robert W a l t r , v. r.
předseda senátu