ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1297.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 1297/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobců a) J.L. a b) A.L.zastoupených obecným zmocněncem proti žalovaným 1) Z.Z. zastoupené advokátem, a 2) J.R. o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 207/2001, o dovolání první žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. října 2005, č. j. 58 Co 481/2005-299, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. října 2005, č. j. 58 Co 481/2005-299, potvrdil v pořadí druhý rozsudek ze dne 23. března 2005, č. j. 21 C 207/2001-281, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) přivolil k výpovědi žalobců z nájmu žalovaných k „bytu o velikosti 2+1 s přísl., v 2. patře domu č. p. 1156,, P.k. ú. N. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet od prvního dne kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, uložil žalovaným povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobcům do patnácti dnů od skončení nájemního poměru a zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Zbývá dodat, že v pořadí první (zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 21. března 2003, č. j. 21 C 207/2001-86, byl k odvolání žalobců zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 20. ledna 2004, č. j. 29 Co 475/2003-106, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Z provedených důkazů (zejména svědeckých výpovědí a listinných důkazů) vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky předmětného domu, že žalovaní (společní nájemci předmětného bytu) byt neužívají od konce roku 2000, kdy si z bytu odstěhovali svoje věci (ponechány byly jen vestavěné skříně, kuchyňská linka, pračka a lednice), že spotřeba elektrické energie a plynu v bytě za období od počátku roku 2001 do podzimu 2001 byla velmi nízká, že od podzimu 2001 začal předmětný byt užívat J.F. který se zde rovněž přihlásil k trvalému pobytu, že od prosince 2001 s ním začala byt užívat K.H. z jejíhož účtu byly placeny veškeré úhrady spojené s bytem, a že druhý žalovaný bydlí se synem v domě v P.(oba žalovaní popírali, že by zde bydlela i první žalovaná). Na základě takto zjištěného skutkového stavu usoudily na naplněnost uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu a ve znění do 30. března 2006 (dále jen „obč. zák.“), a to v podobě neužívání bytu nájemci bez vážných důvodů. Vyklizovací povinnost žalovaných z bytu vázaly – s odkazem na ustanovení §712 odst. 5 věty první obč. zák. – na poskytnutí přístřeší.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala první žalovaná dovolání. V něm především uvedla, že „má za to, že předmětem dovolacího řízení … je řešení otázky zásadního právního významu, která se vztahuje na princip dokazování v projednávané právní věci“. Poté namítla, že jde-li o období předcházející výpovědi z nájmu bytu, žalobci neunesli důkazní břemeno týkající se neužívání předmětného bytu bez vážných důvodů. V této souvislosti zdůraznila, že v této době předmětný byt užívala, prováděla v něm stavební úpravy, jejichž rozsah a charakter byl předmětem námitek žalobců v tom smyslu, že tyto úpravy prováděla bez jejich souhlasu. Je přesvědčena, že nebylo vyvráceno její tvrzení, že s ohledem na pracovní vytížení se ona a její přítel J.F.během dne v bytě nezdržovali, o čemž svědčí i nízká spotřeba elektrické energie a plynu. Soudu prvního stupně pak vytkla, že neuvěřil tvrzením svědků J.F.a K.H. Podle jejího názoru oba soudy vycházely „ze skutečností a událostí, které následovaly více než jeden rok po uplatnění výpovědi žalobců …se především zabývají okolnostmi, které jsou pro posouzení věci nerozhodné“. Odvolacímu soudu pak vytkla, že hodnotil pouze některé provedené důkazy a jiné (které v dovolání výslovně specifikovala) pominul. Dále – z důvodů v dovolání zmíněných – polemizovala se způsobem, jakým odvolací soud hodnotil důkazy, na nichž své rozhodnutí založil. Podle jejího názoru odvolací soud také „pochybil při posuzování zákonnosti postupu soudu prvního stupně a zejména způsobu provádění a zhodnocení důkazů“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 5. října 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. čl. II bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Současně neopomenul, že v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu mají manželé – společní nájemci bytu ve smyslu §703 a násl. obč. zák. – postavení nerozlučných společníků (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 122/97, uveřejněný pod č. 56 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). Proto – s přihlédnutím k ustanovení §91 odst. 2 o.s.ř. – platí, že podal-li dovolání jeden z nerozlučných společníků (ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o.s.ř.), vztahuje se dovolání na všechny společníky a dovolací soud bude postupovat tak, jako by dovolání podali všichni (ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o.s.ř.).
Podala-li tedy v daném případě první žalovaná (jeden z nerozlučných společníků) včas dovolání, vztahuje se dovolání i na druhého žalovaného – má se zato, jakoby dovolání podali oba žalovaní.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. a ani vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Zákon zde má na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu tedy musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé. Tam, kde není takový vliv na odlišné pozdější rozhodnutí soudu prvního stupně, tedy tam, kde není mezi závazným právním názorem obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozhodnutím soudu prvního stupně vztah příčinné souvislosti, nelze dovozovat ani přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.
V posuzovaném případě odvolací soud předchozí (zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně zrušil proto, že ke zjištění skutkového stavu věci bylo zapotřebí provést další důkazy, které nemohly být provedeny v odvolacím řízení (srov. §221 odst. 1 písm. a/ a c/ o.s.ř.), aniž zaujal jakékoli stanovisko k (hmotně) právnímu posouzení věci. Nelze proto hovořit o tom, že právní názor odvolacího soudu byl určující pro pozdější (vyhovující) rozhodnutí soudu prvního stupně. Za této situace je vyloučeno uvažovat o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávného právního posouzení věci založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatelka brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatelka ve skutečnosti zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uváděných v dovolání dovozuje nesprávnost závěru o naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák., nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
První žalovaná (i druhý žalovaný) z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobcům nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti první žalované právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. července 2006
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu