ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1371.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 1371/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců a) MVDr. F. Š., zastoupeného advokátem a b) H. Š., proti žalovaným 1) J. V. a 2) V. V., zastoupeným advokátkou, o zaplacení částky 18.870,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 9 C 202/2001, o dovolání žalobce MVDr. F. Š. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. prosince 2005, č. j. 17 Co 295/2003-154, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.768,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobci se jako pronajímatelé bytu v J., (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), domáhali, aby jím žalovaní jako dřívější nájemci předmětného bytu zaplatili společně a nerozdílně z titulu dlužného nájemného za dobu od května 1998 do ledna 2000 včetně částku 19.639,30 Kč s tam uvedeným příslušenstvím v podobě poplatku z prodlení.
Okresní soud ve Znojmě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. července 2003, č. j. 9 C 202/2001-139, zamítl (pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění – dále jen „obč. zák.“) žalobu, aby žalovaní byli povinni zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 20.106,- Kč (částku 18.870,40 Kč jako dlužné nájemné za dobu od června 1998 do ledna 2000 a kapitalizovaný poplatek z prodlení ve výši 1.235,96 Kč za dobu od června 1998 do 5. ledna 1999) a dále poplatek z prodlení ve výši 2,5 promile denně z jednotlivých dlužných částek od 6. ledna 1999 do zaplacení (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.) a státu (výrok III.).
Usnesením ze dne 25. října 2005, č. j. 9 C 202/2001-127, soud prvního stupně citovaný rozsudek doplnil tak, že řízení ohledně zaplacení nájemného za měsíc květen 1998 v částce 768,90 Kč s příslušenstvím v důsledku částečného zpětvzetí žaloby zastavil; rozhodl též o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. prosince 2005, č. j. 17 Co 295/2003-154, citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím usnesením potvrdil ve výrocích I., III. a ve výroku, jímž bylo řízení částečně zastaveno (výrok I.), změnil jej ve výroku II. o prvostupňových nákladech řízení účastníků (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce MVDr. F. Š. dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ a c/, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání především namítl, že odvolací soud dosud nerozhodl o celém předmětu řízení, neboť podle jeho názoru doplňující usnesení soudu prvního stupně ze dne 25. října 2005, č. j. 9 C 202/2001-127, není nedílnou součástí jeho rozsudku ze dne 23. července 2003, č. j. 9 C 202/2001-106, a za této situace nebylo napadeným rozsudkem o této části žaloby rozhodnuto. Dále odvolacímu soudu vytkl, že bez návrhu žalovaných změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o prvostupňových nákladech řízení. Následně uvedl, že zásadně právně významná je v daném případě otázka, „zda lze rozhodnouti ve věci podle ustanovení §3 odst. 1 o. z. a dobré mravy zkoumati a hodnotiti jen na straně žalovaných a současně je nezkoumati a nehodnotit na straně žalobců“. Poté rovněž uvedl, že odvolacími soudy a soudem dovolacím není jednotně rozhodována otázka, „zda v řízení před nalézacími soudy lze rozhodnouti o právech a povinnostech někoho, kdo není účastníkem řízení, žalobkyně b/“. Namítl také, že skutková zjištění a právní závěry odvolacího soudu jsou v rozporu s prokázanými skutečnostmi a s právním pořádkem ČR a že v řízení byla porušena jeho (v dovolání konkretizovaná) ústavní práva. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvedli, že dovolání není přípustné, a navrhli, aby bylo jako nepřípustné odmítnuto. Pro případ, že by bylo shledáno přípustným, uvedli, že – z tam specifikovaných důvodů – je neurčité a nesrozumitelné. Jinak se ztotožnili se skutkovými zjištěními i s právním posouzením věci odvolacím soudem a uvedli, že dovolání je zcela nedůvodné.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 5. prosince 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Současně neopomenul, že v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu mají manželé – společní nájemci bytu ve smyslu §703 a násl. obč. zák. – postavení nerozlučných společníků (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 122/97, uveřejněný pod č. 56 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). Uvedený závěr lze vztáhnout také na manžely – pronajímatele bytu. Proto – s přihlédnutím k ustanovení §91 odst. 2 o.s.ř. – platí, že podal-li dovolání jeden z nerozlučných společníků (ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o.s.ř.), vztahuje se dovolání na všechny společníky a dovolací soud bude postupovat tak, jako by dovolání podali všichni (ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o.s.ř.).
Podal-li tedy v daném případě žalobce MVDr. F. Š. (jeden z nerozlučných společníků) dovolání ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o.s.ř., vztahuje se dovolání i na žalobkyni H. Š.; má se tudíž zato, jakoby dovolání – ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o.s.ř. – podali oba žalobci (shodně srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 2122/2004).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu (v daném případě proti výroku I. napadeného rozsudku, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I. ohledně zaplacení částky 20.106,- Kč s tam specifikovaným příslušenstvím) je upravena v ustanovení §237 o.s.ř. Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Podle §237 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení), proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V projednávané věci odvolací soud k odvolání žalobců výrokem I. potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně ve výroku I. zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 20.106,- Kč (částku 18.870,40 Kč jako dlužné nájemné za dobu od června 1998 do ledna 2000 a kapitalizovaný poplatek z prodlení ve výši 1.235,96 Kč za dobu od června 1998 do 5. ledna 1999) a dále poplatek z prodlení ve výši 2,5 promile denně z jednotlivých dlužných částek od 6. ledna 1999 do zaplacení. Ve vztahu k tomuto výroku je vyloučeno uvažovat o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. už proto, že odvolací soud v tomto výroku potvrdil (nikoliv změnil) v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání by tedy mohlo být přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Bylo-li však tímto výrokem rozhodnuto o částce nepřevyšující 20.000,- Kč (nepřihlíží-li se ve smyslu §237 odst. 2 písm. a/ věty za středníkem o.s.ř. k příslušenství pohledávky, bylo tímto výrokem rozhodnuto o částce 18.870,40 Kč), nelze dovodit přípustnost dovolání proti tomuto výroku napadeného rozsudku ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť ustanovení §237 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. to výslovně vylučuje.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud nepřehlédl, že dovolání výslovně směřuje i proti výrokům o nákladech řízení účastníků (proti výrokům II. a III. napadeného rozsudku).
Rozhodnutí o nákladech řízení (a to i v případě, kdy je, jako v daném případě, součástí výrokové části rozsudku) má, jde-li o jeho formu, povahu usnesení (§167 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s §211 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. a/ b/ a c/ o.s.ř. nemůže být dovolání proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku přípustné už proto, že zde nejde o rozhodnutí ve věci samé.
Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům však nelze opřít ani o další ustanovení občanského soudního řádu upravující přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. §238 odst. 1, §238a odst. 1, §239 o.s.ř.). Z řečeného vyplývá, že dovolání proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení (v daném případě proti výrokům II. a III. napadeného rozsudku) není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné. Ostatně ke stejnému právnímu závěru dospěl dovolací soud již v usnesení ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněném pod č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud – bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.) – dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl pro nepřípustnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal oba žalobce (viz výklad shora), kteří zavinili, že jejich dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovaným vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 2.200,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 pol. 5. ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §16 odst. 2, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2 krát 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 418,- Kč představující 19 % DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 7. července 2006
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu