ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1406.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 1406/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně městské části P., zastoupené advokátem, proti žalované H. H., zastoupené advokátem, o částku 23.241,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 5 C 139/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2004, č.j. 29 Co 242/2004-145, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. 6. 2003, č.j. 5 C 139/2001-111, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 10. 2003, č.j. 5 C 139/2001-122, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 23.241,- Kč spolu s poplatkem z prodlení ve výši 2,5 promile denně, nejméně však 25,- Kč za každý i započatý měsíc prodlení od 1. 7. 2000 do zaplacení; dále rozhodl i o nákladech řízení. Podle zjištění soudu prvního stupně, přestože žalovaná podepsala uznávací prohlášení a splátkovou dohodu na dlužné nájemné a zálohy za služby spojené s užíváním bytu, odmítla dlužnou částku uhradit, neboť její výši zpochybňovala nespolehlivostí vodoměrů. Soud prvního stupně proto během řízení ustanovil dva soudní znalce (Ing. L. a Ing. Z., CSc.), kteří se měli vyjádřit k funkčnosti vodoměrů a vyúčtování žalované částky z hlediska platných právních předpisů. Protože oba znalecké posudky výši žalované částky, včetně odchylky povolené českou státní normou, shodně potvrdily, uzavřel soud prvního stupně, že žalovaná neprokázala svoje tvrzení, že naměřené množství vody nespotřebovala, a žalobě z tohoto důvodu vyhověl.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 27. 5. 2004, č.j. 29 Co 242/2004-145, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, změnil však výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. I podle názoru odvolacího soudu se žalované nepodařilo zvrátit tvrzení žalobkyně, podepřené listinnými důkazy i znaleckými posudky, že spotřeba vody odpovídala žalované částce. Podle odvolacího soudu se znalec Ing. Z. i soud prvního stupně vypořádali s námitkou žalované, že spotřeba vody byla vyšší než v jiných letech a že vodoměry byly vadné, a protože ani žalovaná v odvolání neuvedla nové skutečnosti, považoval odvolací soud napadené rozhodnutí za věcně správné.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu v jeho potvrzujícím výroku napadá žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Podle dovolatelky se odvolací soud zcela správně nevypořádal ze zjištěním, které je nesporné, že poté, co v roce 1999 převzala správcovství domu firma A., došlo v celém domě k prudkému nárůstu cen služeb a zejména též spotřeby vody. Ve stejné době začal v suterénu domu fungovat i kosmetický salon. Dovolatelka poukazuje na to, že po roce 1999 byly v domě opakovaně vyměněny vodoměry (avšak bez sdělení výsledků o jejich přezkoušení), přičemž do této doby ji byly vždy vypláceny přeplatky. Vzhledem k tomu, že žalovaná žije v bytě sama, často pobývá mimo domov a v posledních letech snížila spotřebu vody na krajní hranici hygieny, je spotřeba vody vyčíslená žalovanou částkou neúměrná. Podle žalované nebyla v řízení dostatečně hodnověrně prokázána vyúčtovaná spotřeba vody. Spotřeba vody měla být určena podle srovnatelných údajů v jiném bytě téhož domu. Z těchto důvodů je výrok ve věci samé nepřezkoumatelný a dovolatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla.
Je však třeba dodat, že ačkoli dovolatelka poukazuje na ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., ve skutečnosti (z hlediska obsahové konkretizace dovolacích námitek) namítá především skutkové vady, které spočívají v tom, že v řízení nebyla dostatečně „hodnověrně“ prokázána vyúčtovaná spotřeba vody, jíž odpovídá žalovaná částka. Na podporu tohoto tvrzení dovolatelka uvádí skutečnosti, které podle jejího názoru zpochybňují správnost skutkového závěru odvolacího soudu ohledně výše dlužné částky, na jehož základě pak tentýž soud měl věc posoudit nesprávně i po právní stránce. Jak bylo vysvětleno již v předcházejícím odstavci, námitka nesprávného skutkového zjištění přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nezakládá, i kdyby řízení bylo takovou skutkovou vadou postiženo.
Vycházeje z uvedeného závěru, Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
Žalovaná z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalované právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. dubna 2006
JUDr. Robert W a l t r , v.r.
předseda senátu