ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1471.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 1471/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně D. K., zastoupené advokátem, proti žalované J. J., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 3 C 44/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2006, č. j. 28 Co 446/2005-100, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rakovníku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. dubna 2005, č. j. 3 C 44/2005-61, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený žalobkyni předat do tří dnů od právní moci rozsudku „byt č. 10, o velikosti 3+1 s příslušenstvím, I. kategorie, ve čtvrtém nadzemním podlaží domu čp. 2117 v K. ulici v R.“ (dále jen „předmětný družstevní byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastnic.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. ledna 2006, č. j. 28 Co 446/2005-100, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna předmětný byt vyklidit do šesti měsíců od právní moci rozsudku a že na nákladech řízení před soudem prvního stupně je povinna zaplatit žalobkyni částku 5.879,- Kč; v dalším jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů především za zjištěno, že manželství žalobkyně uzavřené s M. J. dne 24. listopadu 1973 bylo ke dni 26. dubna 1982 pravomocně rozvedeno, že za trvání manželství získali manželé J. předmětný družstevní byt, který jim byl odevzdán do užívání na základě dohody ze dne 23. ledna 1976, že již v době rozvodu manželství očekávala žalobkyně narození dítěte se svým nynějším manželem, že rovněž M. J. měl tehdy známost s jinou partnerkou a že po rozvodu manželství se žalobkyně z bytu v roce 1982 odstěhovala a odvezla si movité věci. Dále zjistily, že po rozvodu manželství se bývalí manželé J. nedohodli o zrušení práva společného nájmu předmětného družstevního bytu, že toto právo nebylo zrušeno ani soudem, že v bytě i nadále bydlel M. J., který se záhy oženil s žalovanou, že od této doby v bytě bydlela a bydlí i v současné době rovněž žalovaná, že M. J. dne 22. července 2001 zemřel a že v řízení o dědictví po zemřelém M. J. byla řešena i náhradová pohledávka žalované vůči žalobkyni, na kterou přešlo ze zákona členství v SBD R. Vzaly rovněž za prokázáno, že dne 23. září 2004 uzavřelo SBD R. jako převádějící a žalobkyně jako nabyvatelka smlouvu o převodu předmětného družstevního bytu do vlastnictví člena družstva (dále jen „smlouva ze dne 23. září 2004“) a že vklad vlastnického práva ve prospěch žalobkyně byl povolen rozhodnutím katastrálního úřadu s právními účinky vkladu ke dni 1. října 2004. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů dovodily, že nebylo-li do 22. července 2001 vypořádáno právo společného nájmu žalobkyně a M. J. k předmětnému družstevnímu bytu, zůstala po úmrtí M. J. výlučnou členkou bytového družstva žalobkyně, která se následně na základě smlouvy ze dne 23. září 2004 stala vlastnicí předmětného družstevního bytu. Protože žalovaná užívá v současné době byt bez právního důvodu, žalobě na jeho vyklizení – s poukazem na ustanovení §126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění – vyhověly. Zatímco soud prvního stupně uložil žalované povinnost byt vyklidit do tří dnů od právní moci rozsudku, stanovil jí odvolací soud – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku – delší, šestiměsíční lhůtu k vyklizení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Uvedla, že napadené rozhodnutí lze pokládat za zásadně právně významné pro řešení otázek, zda z nikoliv výslovného jednání rozvedených manželů lze usoudit na konkludentní uzavření dohody o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu a zda za takové konkludentní jednání lze pokládat opuštění bytu jedním z bývalých manželů. V této souvislosti v dovolání tvrdila, že po rozvodu manželství se bývalí manželé M. J. a žalobkyně dohodli o zrušení práva společného nájmu předmětného družstevního bytu, že za této situace nemohla být žalobkyně po úmrtí M. J. výlučnou členkou bytového družstva a nájemkyní předmětného družstevního bytu, že proto je také neplatná smlouva ze dne 23. září 2004 a že za této situace nemůže být žalobkyně v daném řízení aktivně věcně legitimována. Dále namítla, že uzavření ústní dohody o zrušení práva společného nájmu předmětného družstevního bytu mezi bývalými manžely J. chtěla prokázat svědeckými výpověďmi svých rodičů, a v této souvislosti soudům obou stupňů vytkla, že v řízení tyto důkazy nepřipustily. Současně uvedla, že důkazem o uzavření konkludentní dohody o zrušení práva společného nájmu předmětného družstevního bytu mezi bývalými manžely J. je jednání samotné žalobkyně, která se po dobu téměř dvaceti let nechovala jako členka bytového družstva a nikterak se nepodílela na úhradě tzv. anuity; sama žalobkyně se v důsledku uzavřené dohody o zrušení práva společného nájmu bytu za členku bytového družstva ani nepovažovala. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřela dovolatelka, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Byť dovolatelka v dovolání (formálně) odkázala na dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., ve skutečnosti – vzhledem k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – použila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (v podobě námitek týkajících se neprovedení důkazů ohledně uzavření ústní či konkludentní dohody o zrušení práva společného nájmu předmětného družstevního bytu mezi bývalými manžely J.) a dále také dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojila proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení otázky aktivní věcné legitimace žalobkyně v daném řízení, a až následně proti právním závěrům, které odvolací soud dovodil na základě jím zjištěného skutkového stavu věci). Dovolatelka však přehlédla, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1 , §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) nezakládají. Současně opomenula, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Žalovaná z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalované právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. září 2006
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu