ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1488.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 1488/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně Z., a. s., zastoupené advokátem, proti žalovanému O. V., o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 C 211/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. listopadu 2004, č.j. 21 Co 256/2004-61, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. listopadu 2004, č.j. 21 Co 256/2004-61, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. 12. 2003, č.j. 8 C 211/2002-35 (poté, co jeho vyhovující rozsudek ze dne 17. 5. 1999, č.j. 8 C 48/99-50, a měnící, zamítavý rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 1. 2000, č.j. 25 Co 827/99-82, byly k dovolání žalobkyně zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2002, č.j. 26 Cdo 1166/2000-100, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení), vyhověl žalobě a uložil žalovanému vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku byt č. 419, sestávající z jednoho pokoje, sociálního zařízení, komory a předsíně, umístěný na IV. nadzemním podlaží v domě č.p. 610 v B. ulici v H. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“) a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové (soud odvolací) rozsudkem ze dne 22. 11. 2004, č.j. 21 Co 256/2004-61, rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se mění jen pokud jde o lhůtu k vyklizení tak, že žalovaný je povinen byt vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování, a že jinak se potvrzuje; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žalovaný užívá předmětný byt bez právního důvodu, neboť nájemní smlouva uzavřená mezi účastníky dne 17. 12. 1996 je absolutně neplatná, protože v době, kdy byla uzavírána, nebyl jejím předmětem byt ve smyslu stavebněprávních předpisů. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že nejsou dány důvody pro odepření výkonu práva žalobkyně (vlastnice předmětného domu) domáhat se ochrany svého vlastnického práva pro rozpor s dobrými mravy. Zatímco soud prvního stupně neshledal důvody pro to, aby povinnost žalovaného k vyklizení byla za použití ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. vázána na zajištění bytové náhrady, neboť žalovaný od samého počátku, kdy začal byt užívat (na základě dohod o přechodném ubytování, kdy první byla uzavřena dne 1. 6. 1993 a poslední dne 1. 1. 1996 na dobu do 30. 6. 1996), věděl, že jde o ubytovnu určenou k přechodnému bydlení zaměstnanců žalobkyně, mezi něž tehdy patřil, odvolací soud dospěl k závěru, že okolnosti případu odůvodňují, aby za použití uvedeného ustanovení bylo vlastnické právo žalobkyně omezeno tím, že povinnost žalovaného k vyklizení bude vázána na zajištění bytové náhrady. Přihlédl přitom k tomu, že protiprávní stav (užívaní bytu bez právního důvodu) byl založen neplatnou smlouvou o nájmu bytu, že pro žalovaného jakožto právního laika nebyl důvod neplatnosti nájemní smlouvy rozpoznatelný, že byt svévolně neobsadil a užívá jej spolu s manželkou a třemi nezletilými dětmi, na něž by mělo vyklizení bez bytové náhrady negativní dopad. Při posuzování nároku žalovaného na bytovou náhradu postupoval analogicky podle §712 odst. 5 věty druhé obč.zák. s odůvodněním, že jeho právní postavení je srovnatelné s postavením nájemce, jemuž byl vypovězen nájem bytu pro neplacení nájemného, když žalovaný neplatí žalobkyni delší dobu za užívání bytu peněžitou náhradu; povinnost žalovaného k vyklizení přitom podmínil zajištěním nejnižší formy bytové náhrady – náhradním ubytováním.
Rozsudek odvolacího soudu – ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaný je povinen byt vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování – napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost odůvodnila podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a v němž uplatnila dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. Vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že povinnost žalovaného k vyklizení je nutno vázat na zajištění náhradního ubytování, a namítá, že pro takovýto závěr neměl dostatečně zjištěn skutkový stav. Uvádí, že důvody pro přiznání bytové náhrady nelze spatřovat v tom, že žalovaný nezačal byt užívat svévolně a že má tři nezletilé děti, a poukazuje na to, že žalovaný neplatí za užívání bytu žádnou částku (což sám připustil), že tento stav trvá již od roku 1998, že žalovaný neplatí vedle nájemného (jež odpovídá regulovanému nájemnému) ani úhradu za služby a že celková dlužná částka již přesáhla 150.000,- Kč; přitom žalovaný netvrdil (ani neprokázal), že by byl v takové sociální situaci, která by mu neumožňovala nájemné platit. Dovolatelka má za to, že oba účastníci mají rovné postavení a že ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. by mělo poskytovat oběma stejnou ochranu. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Od účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., je rozhodování o bytové náhradě při vyklizení bytu nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění, ale o věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). Věcí samou je pak vždy vyklizení bytu nejen ve věcech nájemních, ale i tehdy, kdy bezpodmínečné vyklizení je odepřeno s odkazem na dobré mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. (srov. odůvodnění rozhodnutí uveřejněného pod č. 16 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998 – dále „R 16/1998“).
Výše označený rozsudek odvolacího soudu je tedy v části, v níž bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného vyklidit předmětný byt do patnácti dnů po zajištění náhradního ubytování, rozhodnutím, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (nikoliv rozhodnutím o lhůtě k plnění, jak nesprávně dovodil odvolací soud), proti němuž je dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny; tyto vady nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Protože dovolací námitky jsou soustředěny toliko k té části výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o bytové náhradě, je předmět dovolacího přezkumu vymezen toliko otázkou, zda z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je správný závěr odvolacího soudu o podmíněnosti vyklizení bytu zajištěním náhradního ubytování. Jelikož však výrok o povinnosti k vyklizení po zajištění bytové náhrady je nedělitelný a výrok o povinnosti byt vyklidit nemůže samostatně nabýt právní moci, pak v případě, že dovolací soud dovodí, že tento závěr je nesprávný, musí být zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu jako celek (srov. již citovaný judikát R 16/1998).
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Dovolatelka sice uplatnila též dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, jež nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, obsahově však její dovolací námitky vytýkající odvolacímu soudu, že nezohlednil všechny rozhodné okolnosti, naplňují dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (jak bude dále rozvedeno).
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu je zastáván názor, podle něhož užívá-li někdo byt bez právního důvodu, nelze zásadně jeho povinnost byt vyklidit vázat na zajištění bytové náhrady; nepřiměřenou tvrdost, jež by v obdobných situacích mohla vzniknout bezprostřední realizací práva na vyklizení bytu, lze zmírnit postupem podle §3 odst. 1 obč.zák., tedy odepřením (omezením) výkonu práva pro rozpor s dobrými mravy tím, že vyklizení bude vázáno na delší lhůtu, případně na zajištění bytové náhrady - srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001; shodný názor je vyjádřen i v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14. 11. 2002, sp.zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněném pod č. 59 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, v němž je zdůrazněno, že při úvaze o tom, zda vyklizení bytu má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady (§3 odst. 1 obč.zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatek tohoto titulu nezpůsobil.
Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje vyklizovaný (zde může jít např. o rodinné a sociální poměry vyklizovaného apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se vyklizení bytu) dočasně odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace §3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozhodnutí uveřejněného pod č. 36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996.
V projednávané věci odvolací soud vázal povinnost žalovaného k vyklizení na zajištění bytové náhrady vycházeje z toho, že stav užívaní bytu bez právního důvodu byl založen neplatnou smlouvou o nájmu bytu, že pro žalovaného nebyl důvod neplatnosti nájemní smlouvy rozpoznatelný, že byt svévolně neobsadil a užívá jej spolu s manželkou a třemi nezletilými dětmi. V rámci úvahy o použití §3 odst. 1 obč.zák. však již nezohlednil okolnost, že žalovaný dlouhodobě neplatí za užívání bytu žádné platby (přihlédl k ní toliko v rámci analogické aplikace §712 odst. 5 věty druhé obč.zák.), ačkoliv jde nepochybně o okolnost, jež může být významná z hlediska toho, zda lze na žalobkyni (vlastnici předmětného domu) spravedlivě požadovat, aby se ochrana jejího vlastnického práva podmínila zajištěním bytové náhrady. Odvolací soud taktéž při posouzení věci z hlediska §3 odst. 1 obč.zák. nezohlednil okolnost vyplývající z výše uvedené judikatury, tj. okolnost, zda žalovaný v bytě bydlel dlouhodobě v přesvědčení, že mu svědčí platný, neodvozený právní důvod bydlení, a zabýval se toliko tím, že nájemní smlouva ze dne 17. 12. 1996 je absolutně neplatná.
Se zřetelem k uvedenému nelze než učinit závěr, že právní posouzení věci odvolacím soudem je – ve výroku o bytové náhradě – neúplné a tudíž i nesprávné.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil, a to – vzhledem k výše dovozené nedělitelnosti výroku o vyklizení a o bytové náhradě – jako celek a věc podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d věta první, §226 o.s.ř.).; o náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243d věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. března 2006
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu