ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1628.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 1628/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně Z., a. s., zastoupené advokátem, proti žalované H. O., zastoupené advokátem, o vyklizení souboru místností, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 C 48/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. února 2004, č.j. 21 Co 590/2004-123, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. února 2004, č.j. 21 Co 590/2004-123, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. 4. 1999, č.j. 7 C 63/99-13, zamítl žalobu na vyklizení žalované z bytu č. 412, sestávajícího z jednoho pokoje, kuchyně, sociálního zařízení, komory a předsíně, umístěného ve 4. nadzemním podlaží (dále \"předmětný byt\" nebo „předmětný soubor místností“) v domě č. p. 610 v H. K. (dále \"předmětný dům\") a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové (odvolací soud) rozsudkem ze dne 15. 10. 1999, č.j. 25 Co 511/99-111, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o nákladech odvolacího řízení a vyslovil, že dovolání se nepřipouští.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky (dovolací soud) rozsudkem ze dne 6. 2. 2002, č.j. 26 Cdo 974/2000-130, zrušil rozsudky soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 3. 2003, č.j. 7 C 48/2002-49, poté, co jeho žalobě vyhovující rozsudek ze dne 7. 8. 2002, č.j. 7 C 48/2002-25, byl k odvolání žalované zrušen usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 12. 2002, č.j. 25 Co 424/2002-39, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, uložil žalované vyklidit předmětný byt do 3 měsíců od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 9. 7. 2003, č.j. 21 Co 269/2003-81, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že žalovaná byla od roku 1990 zaměstnankyní žalobkyně, a jako takové jí bylo poskytnuto ubytování v předmětném domě, že uzavřela se žalobkyní několik smluv o přechodném ubytování, které se týkaly téhož bytu, že dne 19. 12. 1996 uzavřela se žalobkyní nájemní smlouvu na dobu neurčitou (dále „předmětná nájemní smlouva“), jakož i ze zjištění, že předmětný dům je dle kolaudačního rozhodnutí z 1. 6. 1987 ubytovnou. Oba soudy též odkázaly na závazný právní názor dovolacího soudu vyjádřený ve zrušujícím rozsudku ze dne 6. 2. 2002, že bytem je soubor místností (jednotlivá obytná místnost), které jsou rozhodnutím stavebního úřadu určeny k trvalému bydlení.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 9. 2004, č.j. 26 Cdo 2483/2003-106, zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 9. 2. 2004, č.j. 21 Co 590/2004-123, změnil rozsudek soudu prvního stupně „pokud jde o lhůtu k vyklizení“ tak, že žalovaná je povinna předmětný byt vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování, jinak výrok o věci samé potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud v odůvodnění odkázal na podle jeho názoru správná skutková zjištění a správné závěry soudu prvního stupně. K právnímu posouzení věci pouze zopakoval, že smlouva o nájmu mohla být platně uzavřena jen ohledně takového souboru místností, který bylo možné ze stavebněprávního hlediska považovat za byt, jinak byla smlouva absolutně neplatná a tyto důsledky nemohly být jakkoli eliminovány. Protože během řízení žalovaná netvrdila, ani jinak nevyšlo najevo, že by jí svědčil jiný právní důvod užívání předmětných prostor, než které pečlivě přezkoumal soud prvního stupně, odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že bylo třeba poskytnout ochranu vlastnickému právu žalobkyně. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud dospěl s poukazem na §3 odst. 1 obč. zák. k závěru, že v daném případě byly dány důvody pro to, aby povinnost žalované k vyklizení byla vázána na zajištění bytové náhrady. Podle odvolacího soudu by totiž vyklizení předmětných prostor bez bytové náhrady bylo nepřiměřeným a mravnímu kodexu odporujícím zásahem do právního postavení žalované. Vzhledem k tomu, že neplatnost předmětné nájemní smlouvy byla dána tím, že žalovanou užívané předmětné prostory neměly z hlediska stavebněprávních předpisů povahu bytu, nebyla věc pro žalovanou jako právního laika v době uzavírání uvedené smlouvy zdaleka jednoduchou a přehlednou. Odvolací soud dále přihlédl i k vyživovací povinnosti žalované a jejímu vysokému stupni rizikového těhotenství. Za dané situace by podle jeho názoru vyklizení bez náhrady mělo na žalovanou fatální dopad. Odvolací soud přitom analogicky použil ustanovení §712 odst. 5 věta druhá obč. zák., neboť v projednávané věci šlo o rodinu s nezletilými dětmi a žalovaná neplatila za užívání předmětných prostor a služby adekvátní peněžitou náhradu, a proto jí přiznal právo na náhradní ubytování.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadá v jeho měnícím výroku žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. a jako dovolací důvody uplatňuje §241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o.s.ř. Dovolatelka nesouhlasí s tím, že v daném případě existují důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by měla mít povinnost žalované zajistit náhradní ubytování. Pro takové rozhodnutí nemá odvolací soud dostatečně zjištěn skutkový stav. Odvolacím soudem uvedené skutečnosti, že žalovaná předmětné prostory neužívá svévolně, má vyživovací povinnost k nezletilému dítěti nebo je těhotná, samy o sobě přiznání bytové náhrady neodůvodňují. V řízení je navíc nesporné, že žalovaná za užívání předmětných prostor a služby dlouhodobě neplatí téměř žádnou částku, přitom sama netvrdí ani neprokázala, že by byla v tíživé sociální situaci. Žalované nelze přiznat bytovou náhradu na základě ustanovení o dobrých mravech, když jej sama porušuje tím, že neplní svoje platební povinnosti. Nelze po žalobkyni spravedlivě požadovat, aby suplovala sociální úlohu státu a nesla náklady žalované na uspokojování její bytové potřeby. Naopak žalovaná svoji rodičovskou zodpovědnost využívá k ochraně svých vlastních zájmů. Odvolací soud se rovněž nezabývá otázkou, zda právo žalované na bytovou náhradu není v rozporu s dobrými mravy, když k neplacení nákladů spojených s užíváním předmětných prostor neměla vážné důvody. Podle dovolatelky tedy nesprávné právní posouzení věci vychází ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Z těchto důvodů žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvádí, že platební povinnosti plnila podle svých finančních možností, přičemž žádost o příspěvek na bydlení jí byla zamítnuta.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je přípustné, neboť napadeným rozhodnutím bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). Od účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., je totiž rozhodování o bytové náhradě při vyklizení bytu nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění, ale o věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28).
Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady řízení však v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu. Nejvyšší soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů - nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. i namítaných skutkových vad ve smyslu §241a odst. 3 o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí podle dovolatelky vychází ze skutkových zjištění, které nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nesmí výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
K ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je možné (a nutné) přihlédnout při úvaze, zda právo vlastníka neomezit tím, že vyklizení místností bude vázáno na delší lhůtu, případně (jestliže přes své stavební určení sloužily k bydlení) na zajištění bytové náhrady (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 11/2001, str. 530). Při úvaze o tom, zda vyklizení místností sloužících vyklizované osobě k bydlení má být výjimečně podmíněno zajištěním bytové náhrady nebo odloženo určením delší lhůty k vyklizení (§3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který zde dlouhodobě bydlel v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, pod poř. č. 5, nebo rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, pod poř. č. 59).
Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit po pečlivé, konkrétními zjištěními podložené úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje vyklizovaný (zde může jít např. o rodinné a sociální poměry vyklizovaného apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se vyklizení bytu) dočasně odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace §3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, pod poř. č. 36).
V projednávané věci odvolací soud vázal povinnost žalované k vyklizení na zajištění bytové náhrady vycházeje z toho, že stav užívaní bytu bez právního důvodu byl založen neplatnou smlouvou o nájmu bytu, že pro žalovanou nebyl důvod neplatnosti nájemní smlouvy rozpoznatelný, že byt svévolně neobsadila, užívá jej spolu s nezletilým dítětem a je ve vysokém stupni rizikového těhotenství. V rámci úvahy o použití §3 odst. 1 obč. zák. však již nezohlednil okolnost, že žalovaná dlouhodobě neplatí za užívání bytu žádné platby (přihlédl k ní toliko v rámci analogické aplikace §712 odst. 5 věty druhé obč. zák.), ačkoliv jde nepochybně o okolnost, jež může být významná z hlediska toho, zda lze na žalobkyni (vlastnici předmětného domu) spravedlivě požadovat, aby se ochrana jejího vlastnického práva podmínila zajištěním bytové náhrady. Odvolací soud taktéž při posouzení věci z hlediska §3 odst. 1 obč. zák. nezohlednil okolnost vyplývající z výše uvedené judikatury, tj. okolnost, zda žalovaná v bytě bydlela dlouhodobě v přesvědčení, že jí svědčí platný, neodvozený právní důvod bydlení, a poukázal toliko na to, že nájemní smlouva ze dne 19. 12. 1996 je absolutně neplatná a že pro žalovanou nebyla okolnost, že předmětný soubor místností nebyl v době uzavření nájemní smlouvy bytem, rozpoznatelná. V této souvislosti však pominul závěr soudu prvního stupně, že žalovaná dle dříve uzavřené smlouvy o přechodném ubytování si byla vědoma toho, že předmětný dům je určen jako ubytovna pro přechodné ubytování zaměstnanců žalobkyně, že žalovaná takovým zaměstnancem v minulosti byla a možnost ubytování v předmětném souboru místností z tohoto důvodu také získala.
Se zřetelem k uvedenému nelze než učinit závěr, že právní posouzení věci odvolacím soudem je – ve výroku o bytové náhradě – neúplné a tudíž i nesprávné.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil, a to – vzhledem k nedělitelnosti výroku o vyklizení a o bytové náhradě – jako celek a věc podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d věta první, §226 o.s.ř.); o náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243d věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. června 2006
JUDr. Robert W a l t r , v.r.
předseda senátu