ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1696.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 1696/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce L. D., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému J. H., N. P., s.r.o., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 110.000,- Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 132/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 10. 12. 2003, č.j. 11 Co 279/2003-155, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2003, č.j. 11 Co 279/2003-155, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (poté, co byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2003, č.j. 11 Co 241,242/2001-70, zrušen jeho v pořadí prvý rozsudek ze dne 7. 11. 2000, č.j. 11 C 132/2000-36) rozhodl ve věci znovu rozsudkem ze dne 11. 3. 2003, č.j. 11 C 132/2000-131, jímž uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 110.000,- Kč představující dlužné nájemné za pronájem strojů a zařízení na lisování plastických hmot, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), a co do příslušenství pohledávky žalobu zamítl (výrok II.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání oba účastníci řízení – žalobce do zamítavého výroku o věci samé a žalovaný do vyhovujícího výroku o věci samé a oba do výroku o nákladech řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 12. 2003, čj. 11 Co 279/2005-155, změnil výše uvedený (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalobu zamítl v rozsahu částky 30.000,- Kč, jinak tento výrok potvrdil, a dále potvrdil výroky II. a III. rozsudku soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku se odvolací soud nejprve zabýval námitkou žalovaného o nedostatku aktivní legitimace žalobce a dospěl k závěru, že exekuční příkaz Finančního úřadu pro P. nemění ničeho na hmotněprávním postavení žalobce jakožto věřitele a žalovaného jakožto dlužníka ze smluvního vztahu, a že je to žalobce, který jako jediný je oprávněn domáhat se plnění ze smlouvy mezi účastníky, nezávisle na tom, komu případně je žalovaný povinen tuto pohledávku zaplatit.
Odvolací soud k námitce započtení, kterou vznesl žalovaný, setrval na závěru, že žalovaný byl vázán nájemní smlouvou ve vztahu k žalobci až do 30. září 1998 a žalobce nebyl povinen stroje od žalovaného převzít před uplynutím této doby, a proto nelze námitku směřující k započtení uznat za důvodnou (blíže viz usnesení odvolacího soudu z 1. 10. 2001 /č.l. 70/).
V další části odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že nájemní smlouvou ze dne 23. 10. 1995 si účastníci sjednali nájemné ve výši 30.000,- Kč měsíčně. V žalobě žalobce požadoval zaplacení dluhu na nájemném za období červenec až září 1997 ve výši 80.000,- Kč s tím, že nepravidelné platby žalovaného od ledna 1997 do září 1997 započetl na nejstarší dluh nájemného v roce 1997. Žalovaný potvrdil, že nájemné platil v předmětném období nepravidelně, ale v dohodnuté výši 20.000,- Kč měsíčně a u každé platby na svém účtu poznamenal jako variabilní symbol měsíc, kterého se platba nájmu týkala. Odvolací soud zjistil, že na výpisech z účtu žalobce se žádná konkrétní označení plateb nenacházejí. Proto přisvědčil postupu žalobce, který platby žalovaného započetl vždy na dluh nejdříve splatný, tedy na nájem od ledna 1997 do června 1997 částku 180.000,- Kč a částku 10.000,- Kč na nájem za červenec 1997.
Odvolací soud dále posuzoval, zda po uzavření nájemní smlouvy došlo mezi účastníky k dohodě o snížení nájmu z částky 30.000,- Kč měsíčně na částku 20.000,- Kč měsíčně, jak tvrdí žalovaný, a dospěl k závěru, že žalovaný v řízení dostatečně neprokázal, že by ke změně výše sjednaného nájemného došlo. Z listinných důkazů sice vyplývá, že žalobce o snížení nájemného uvažoval, ale pouze za předpokladu, že žalovaný odkoupí strojní zařízení, přičemž žalovaný tuto skutečnost nepopřel a ani netvrdil, že by tato podmínka byla splněna. Za této situace je dle odvolacího soudu třeba vycházet z toho, že žalovaný byl povinen platit žalobci nájemné ve výši 30.000,- Kč měsíčně. Pokud v období od ledna do září 1997 měl žalovaný žalobci zaplatit částku 270.000,- Kč, avšak zaplatil pouze částku 190.000,- Kč, pak s ohledem na započtení zaplacených částek na nejstarší dluh zůstala na nájemném za období červenec až září 1997 neuhrazena částka ve výši 80.000,- Kč a tento dluh je žalovaný povinen žalobci zaplatit.
Žalobce v průběhu řízení rozšířil žalobu o zaplacení částky 30.000,- Kč, která se týkala nájmu za červen 1996, shledal odvolací soud námitku promlčení vznesenou žalovaným důvodnou. Ohledně částky 80.000,- Kč nebyla námitka promlčení důvodná, neboť žalobu na její zaplacení podal žalobce u soudu dne 1. 6. 2000, tedy ve lhůtě dle ust. §101 občanského zákoníku. Námitku promlčení pak odvolací soud shledal důvodnou i ve vztahu k příslušenství pohledávky, neboť žalobce zaplacení úroků z prodlení uplatnil až v průběhu řízení dne 29. 1. 2002, tedy po uplynutí zákonné promlčecí doby (ust. §110 odst. 3 občanského zákoníku).
Vzhledem k uvedenému odvolací soud rozhodl ve věci samé tak, jak bylo uvedeno výše.
Dovoláním ze dne 25. 3. 2004 napadl žalovaný výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v té části výroku I., v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým mu byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 80. 000,- Kč, a dále žalovaný napadl navazující výrok o nákladech řízení. Dovolání je podle žalovaného přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a bylo podáno z toho důvodu, že řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, bylo postiženo vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dále z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jakož i proto, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř.).
V obsáhlém odůvodnění dovolání žalovaný zejména uvedl, že nárok žalobce neuznal proto, že sporná částka byla žalobci uhrazena, a pro případ, že nebude jiný důvod pro zamítnutí žaloby, uplatnil in eventum jako obranu námitku započtení částky v konečné výši 101.266,- Kč. Předmětem započtení byly jednak náklady, které dovolateli vznikly stěhováním a konzervací strojů žalobce (43.290,- Kč), jednak náklady související se skladováním strojů (32.946,- Kč) a náklady související se skladováním forem pronajatých od žalobce, které žalobce po skončení nájemní smlouvy odmítl převzít (24.400,- Kč). Dle dovolatele odvolací soud pochybil, když vycházel z toho, že byly porušeny povinnosti plynoucí z nájemní smlouvy ze dne 26. 2. 1998, aniž by v průběhu řízení byl důkaz touto smlouvou proveden. Nelze akceptovat ani tvrzení žalobce, že žalovaný porušil povinnost pronajaté stroje udržovat v provozuschopném stavu, ani názor, že žalovaný porušil odevzdací povinnost. V průběhu řízení nebyl proveden žádný důkaz na podporu tohoto žalobcova tvrzení, ale naopak je velmi pravděpodobné, že stroje nepřevzal právě v reakci na jejich sepis exekutorem a uplatnění zástavního práva ze strany Finančního úřadu pro P., a ne pro jejich neprovozuschopnost. Navíc se žalobce po skončení nájmu ani o převzetí či kontrolu předmětu nájmu nepokusil a uvedené ani netvrdil. Není proto zřejmé, na základě jakého skutkového tvrzení a důkazu dospěl odvolací soud k závěru o porušení povinností ze strany dovolatele. Nájemní smlouva neobsahuje žádné ustanovení, které by nájemci zakazovalo přemístit pronajaté věci movité, a žádné změny na pronajatých věcech žalovaný neprovedl. Dovolatel navíc poukazuje na to, že předmětem započtení nebyly pouze náklady související s konzervováním a skladováním strojů, ale byly započteny i náklady související se skladováním forem, které nebyly nikdy vystěhovány ani demontovány a které byly umístěny v nemovitostech dovolatele až do 19. 4. 2001, kdy je žalobce bez výhrad převzal, což je patrné z předávacího protokolu ze dne 19. 4. 2001, když tento důkaz byl dovolatelem navrhován, ale nebyl soudem proveden. Soudy obou stupňů se tak vůbec nezabývaly skutečností, že předmětem zápočtu bylo i skladné za věci, které z jejich podstaty ani demontovat nelze a které žalobce bez výhrad převzal. Považuje proto námitku započtení za důvodnou a je toho názoru, že odvolací soud pochybil, když dospěl k opačnému názoru.
Dovolatel dále v dovolání uvedl, že závěr odvolacího soudu, že žalovaný dlužné nájemné dne 1. 10. 1998 uznal, je mylný. Soud prvního stupně vycházel z chybného závazného názoru odvolacího soudu a na základě toho dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a nesprávnému právnímu závěru. Dovolatel se tak dostal do situace, kdy měl prokazovat v rozporu s obsahem žaloby, že dluh uhradil po 1. 10. 1998, když dle doložených důkazů bylo dlužné nájemné uhrazeno již před 1. 10. 1998. Navíc je toho názoru, že od října 1998 byl povinen veškeré nedoplatky na nájemném poukazovat na účet Finančního úřadu pro P.
Dovolatel soudí, že odvolací soud porušil zásadu dispoziční tím, že stanovil předmět řízení v rozporu s obsahem žaloby, když žalobce žádným procesním úkonem neuplatnil nárok na zaplacení částky tak, jak je uvedeno v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (tj. od ledna 1997 do září 1997). Rovněž podle dovolatele nebylo soudem nikdy rozhodnuto ve smyslu ust. §95 o.s.ř. o změně žalobního návrhu dle podání ze dne 1. 8. 2000. Dovolatel tak nevěděl, co je předmětem žaloby a proti čemu má směřovat jeho obrana.
Dovolatel rovněž nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů ohledně uplatněné námitky promlčení žalované částky 110.000,- Kč. Je toho názoru, že tato částka byla promlčena, a to až do srpna 1997, neboť tento nárok je dle něj postavený na jiných skutkových tvrzeních, než nárok uvedený v podání ze dne 1. 6. 2000, přičemž hmotněprávní účinky tohoto nového návrhu nastaly až dnem 1. 8. 2000. Žalobce tedy mohl požadovat nájemné pouze za srpen 1997, to však dovolatel ve výši 20.000,- Kč zaplatil, nájemné za září 1997 pak uhradil na účet finančního úřadu.
Závěr odvolacího soudu, že dovolatel neurčil, který závazek plní, a že tedy platí, že byl splněn závazek nejdříve splatný, je nesprávný, neboť dovolatel vždy označil platbu nájemného příslušným variabilním symbolem označujícím měsíc a rok, za který nájemné hradí. Navíc je zřejmé, že žalobce započítával platby na úhradu běžného nájemného a nejstarší nájemné penalizoval. Tvrzení žalobce o zápočtu považuje za účelové, jehož cílem je vyhnout se námitce promlčení. Skutková zjištění odvolacího soudu stran započítávání plateb na nejstarší nájemné a z nich vyplývající závěry považuje za nesprávné a nemající oporu v obsahu spisu. Stanovisko odvolacího soudu, že byl žalobce oprávněn zápočet plateb na nejstarší nájem provádět, je dle dovolatele v rozporu s platnou právní úpravou, když občanský zákoník žádné ustanovení, které by věřiteli dávalo toto oprávnění, neobsahuje.
Dovolatel proto navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí přezkoumal a jako nezákonné zrušil.
Žalobce se k dovolání žalovaného nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle ust. §240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
V posuzovaném případě je dovolání v části, v níž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 80.000,- Kč, přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle §242 odst. 1 a 3, první věty o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením. K vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnostní vady), popř. k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dovolací soud, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 2 druhá věta o.s.ř.). Tzv. zmatečnostní vady nebyly v dovolání uplatněny a jejich existenci soud neshledal.
Podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., vady, k nimž za řízení došlo, jsou způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, nejde-li o zmatečnosti uvedené v §229 o.s.ř. a jestliže mohli mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Zejména tak jde o situaci, kdy při provádění dokazování nebylo postupováno v souladu s občanským soudním řádem (např. svědek byl vyslechnut jako účastník řízení, soud neposkytl poučení podle ust. §118a o.s.ř., nebyly zjišťovány rozhodné skutečnosti, byl porušen princip neúplné apelace, rozhodoval věcně nepříslušný soud, apod.) .
Dovolání bylo dovolatelem podáno z důvodů uvedených v ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o.s.ř., tedy že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), že věc byla nesprávně právně posouzena (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241 dost. 3 o.s.ř.).
Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel především nesouhlasí se skutkovým zjištěním odvolacího soudu, že neurčil, který závazek plní; tím uplatnil dovolací důvod dle ust. §241a odst. 3 o.s.ř.
Podle §241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týka-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C.H.BECK, strana 1003-1004).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry, jak správně uvedla žalovaná (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
V posuzovaném případě odvolací soud v otázce dlužného nájemného na základě výpisů z účtu žalovaného za období leden až září 1997 zjistil, že tento účastník zaplatil žalobci částku 190.000,- Kč, přičemž na těchto výpisech byla uvedena čísla, která podle žalovaného měla specifikovat měsíc, za nějž bylo nájemné placeno (tj. tím měl být určen dluh, který byl hrazen). Odvolací soud doplnil dokazování výpisy z účt žalobce, na nějž byly platby žalovaného poukazovány, a zjistil, že na těchto dokladech se žádné označení měsíce, za který je nájem hrazen, nenachází. Na základě toho odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění, že žalovaný ve vztahu k žalobci neurčil, který z více svých závazků (dluhů) plní.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolatel brojí proti způsobu hodnocení důkazů, na jejichž základě odvolací soud dospěl k výše uvedenému skutkovému zjištění. Dovolatel tak předkládá vlastní verzi hodnocení uvedených důkazů a v konečném důsledku vlastní verzi skutkového stavu věci.
Dovolací soud s ohledem na uvedené a s přihlédnutím k obsahu spisu, dospěl k závěru, že odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly a z nich vyplývající skutkový stav věci (skutkové zjištění) je výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů dle zásad uvedených v ust. §132 o.s.ř. ve spojení s ust. §211 o.s.ř. Vzhledem k tomu dovolacímu soudu nezbylo než konstatovat, že tento dovolací důvod uplatněný žalovaným není dán.
V souvislosti s otázkou určení závazku (dluhu), který byl plněn, dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká, že je nesprávný jeho právní názor, že žalobce byl oprávněn započítávat platby na nejstarší dlužný nájem; s tím pak souvisí námitka dovolatele, že odvolací soud nesprávně posoudil námitku promlčení.
Dovolatel tím uplatnil dovolací důvod dle ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na názoru, že neurčil-li žalovaný, který závazek plní, je splněn závazek nejdříve splatný.
V této otázce současně platný občanský zákoník neobsahuje výslovnou právní úpravu (viz před 1. 1. 1992 ust. §73 obč. zák.); proto musí soud při řešení této otázky vycházet ze základních principů českého právního řádu, jimiž se řídí úprava občansko-právních vztahů.
V případě, že plnění nestačí na úhradu všech dluhů u téhož věřitele a neurčí-li dlužník, který z těchto více dluhů uhrazuje, je třeba nejprve uvést, že právo určit, který dluh je plněn, tím nepřechází na věřitele. Při úvaze, který z více dluhů bude za uvedené situace uhrazen, lze vycházet buď ze zásady priority (přednostního vyrovnání některého z dluhů, např. s ohledem na jejich splatnost) nebo ze zásady proporcionality (poměrného vyrovnání všech dluhů). Pokud se nemůže uplatnit zásada priority, protože pravidla stanovená pro přednostní vyrovnání se vztahují zároveň na více dluhů (které nebudou všechny platbou vyrovnány), je třeba postupovat podle zásady proporcionality (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2004, sp. zn. 21 Cdo 326/2004).
V posuzovaném případě se uplatní zásada priority, podle níž platí, že je plněn závazek (dluh) nejdříve splatný.
Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že platby žalovaného ve výši 190.000,- Kč byly v rozhodném období započteny na nejdříve splatný dluh na nájemném (tj. na nájemné od ledna do června 1997 á 30.000,- Kč měsíčně a částka 10.000,- Kč na nájemné za červenec 1997) je tento právní názor odvolacího soudu správný. Uplatněný dovolací důvod dle ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. tak není dán.
K námitce dovolatele, že odvolací soud nesprávně posoudil promlčení žalované částky (80.000,- Kč) je třeba uvést, že došlo-li k započtení částky 190.000,- Kč na nájemné v měsících leden až červen 1997 a částky 10.000,- Kč na úhradu části nájemného za červenec 1997, zbýval nedoplatek na nájemném za měsíce červenec (pouze část ve výši 20.000,- Kč), srpen a září 1997 v celkové výši 80.000,- Kč. Protože žaloba, v níž bylo požadováno zaplacení uvedené částky, byla podána u soudu dne 1. 6. 2000, bylo právo na zaplacení částky 80.000,- Kč uplatněno včas (§101 obč. zák.). Námitka promlčení byla proto odvolacím soudem správně posouzena jako nedůvodná.
Pokud dovolatel dále v dovolání namítal, že nebylo zřejmé, co bylo předmětem řízení, není tato námitka důvodná. Ze žaloby ze dne 29. 5. 2000, doručené osobně soudu dne 1. 6. 2000, je zřejmé, že se žalobce mj. domáhal úhrady dlužného nájemného za období červenec až září 1997 ve výši 80.000,- Kč a k tomu byly též uvedeny rozhodné skutečnosti. V podání ze dne 1. 8. 2000 (č.l. 12) žalobce upravil petit tak, že se domáhal zaplacení 110.000,- Kč a poplatku z prodlení počínaje od 6. 7. 1996 z částek a období zde uvedených. V podání ze dne 10. 9. 2000 (osobně předaném soudu dne 18. 9. 2000) žalobce v bodě 2 specifikoval požadovanou částku 110.000,- Kč tak, že v období od července roku 1996 do září roku 1997 žalovaný uhradil žalobci celkem částku 340.000,- Kč, ačkoliv měl na nájemném uhradit za toto období celkem 450.000,- Kč. Při jednání soudu prvního stupně bylo dne 29. 8. 2000 (č.l. 30) připuštěno rozšíření žaloby na zaplacení částky 110.000,- Kč vč. příslušenství dle podání z 1. 8. 2000 (viz též protokol o jednání z 29. 1. 2002 na č.l. 88). V protokolu o jednání před odvolacím soudem dne 15. 10. 2003 (č.l. 150) zástupkyně žalobkyně uvedla, že částka 30.000,- Kč, o níž byla rozšířena žaloba představuje dlužné nájemné za červen roku 1996.
Z toho je zřejmé, že pokud žalobce požadoval zaplacení dlužného nájemného za červen 1996 ve výši 30.000,- Kč, bylo toto jeho právo, s ohledem na vznesenou námitku, promlčeno (§101 obč. zák.). Ke stejnému závěru lze dospět i při započítávání zaplacených částek na nejdříve splatné nájemné v období červen 1996 až září 1997, neboť pak by částka 110.000,- Kč představovala dlužné nájemné za měsíce červen až září 1997. Nájemné za červen 1997 bylo splatné dne 5. června 1997 a právo na zaplacení bylo uplatněno v podání ze dne 1. 8. 2000, tedy by opět došlo k promlčení práva na zaplacení 30.000,- Kč.
Dovolatel dále v dovolání namítal, že nelze akceptovat závěr odvolacího soudu, že jako nájemce porušil povinnost pronajaté stroje udržovat v provozuschopném stavu, neboť pronajaté stroje byly pouze odpojeny od elektrické energie a vody a byly připraveny vč. konzervace k transportu (k převzetí pronajímatelem). Dovolatel je toho názoru, že neměl povinnost užívat předmět nájmu do skončení nájemního vztahu a dále nebyl proveden žádný důkaz na podporu tvrzení, že žalobce (pronajímatel) odmítl pronajaté stroje po skončení nájmu převzít z důvodu jejich neprovozuschopnosti. Odvolací soud podle dovolatele z toho nesprávně dovodil, že žalovaný nesplnil odevzdací povinnost, a proto nelze žalobci vytýkat nedostatek součinnosti při převzetí pronajatých věcí a nelze uznat za důvodnou námitku žalovaného směřující k započtení částky 95.266,- Kč.
Ze skutkových zjištění soudů provedených v předchozím řízení, která nebyla v dovolání zpochybněna, vyplývá, že nájemní smlouvou ze dne 23. 10. 1995 žalobce jako pronajímatel dal žalovanému do nájmu stroje a zařízení na lisování plastických hmot metodou vstřikování. Tato smlouva byla zrušena nájemní smlouvou ze dne 26. 2. 1998, uzavřenou týmiž účastníky a předmětem nájmu byly taktéž stroje a zařízení na lisování plastických hmot metodou vstřikování. Nájem strojů a zařízení skončil výpovědí ke dni 30. 9. 1998. V přípise ze dne 2. 9. 1998 žalovaný žalobce vyzval, aby si pronajaté věci převzal, a zároveň mu sdělil, že stroje a zařízení jsou řádně uskladněny, zakonzervovány a připraveny k odvozu. Žalobce odmítl takto připravené stroje a zařízení od žalovaného převzít a nepřevzal je ani po skončení nájmu (po 30. 9. 1998 – viz dále).
Žalovaný v podání ze dne 29. 8. 2000 vyúčtoval žalobci náklady spojené se stěhováním a konzervací strojů provedené firmou M. dne 25. 8. 1998 ve výši 43.920,- Kč, dále mu vyúčtoval za skladování strojů v období od října 1998 do 11. února 1999 částku 32.946,- Kč (tj. za pronájem 50 m2 skladovací plochy á 150,- Kč/m2) a za skladovaní forem částku 18.400,- Kč (tj. 800,- Kč měsíčně za 4 m2 plochy za období od 30. 8. 1998 do 31. 8. 2000 á 200,- Kč/m2), tedy celkem 95.266,- Kč. V podání ze dne 28. 2. 2002 žalovaný rozšířil částku za skladné forem o 6000,- Kč, a to za období od 1. 9. 2000 do 19. 4. 2001. V tomto podání uplatnil žalovaný ve smyslu ust. §98 o.s.ř. výše uvedené náklady spojené se stěhováním a skladováním v celkové výši 101.266,- Kč (po rozšíření) k započtení, a to v rozsahu nepřevyšujícím žalobu (žalobou bylo v té době uplatněno zaplacení 110.000,- Kč).
Odvolací soud v rozsudku ze dne 10. 12. 2003, čj. 11 Co 279/2003-155, námitku směřující k započtení neuznal za důvodnou proto, že žalovaný „byl vázán nájemní smlouvou ve vztahu k žalobci až do 30. 9. 1998 a žalobce nebyl povinen stroje od žalovaného převzít před uplynutím této doby“ a v dalším odůvodnění odkázal na své usnesení ze dne 1. 10. 2001, čj. 11 Co 241, 242/2001-70. V tomto usnesení odvolací soud uvedl, že žalovaný nesplnil „odevzdací povinnost ve vztahu k žalobci“, neboť mu nenabídl řádně vrácení pronajatých věcí, protože si žalobce neměl možnost prohlédnout stroje před jejich stěhováním a konzervováním, zjistit jejich opotřebení a provozuschopnost. Dále žalovaný disponoval s pronajatými věcmi bez souhlasu pronajímatele v průběhu nájemního vztahu (v srpnu 1998), ačkoliv byl nájemní smlouvou vázán do 30. 9. 1998, a není právně významná námitka žalovaného, že v té době již nemohl se stroji provozovat výrobu. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že námitka žalovaného směřující k započtení není důvodná.
Z obsahu spisu, zejména z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 1. 10. 2001 (č.l. 68) vyplývá, že k dotazu odvolacího soudu žalobce při tomto jednání uvedl, že „pronajaté stroje od žalovaného k ukončení nájemního vztahu od něj nepřevzal, tedy k datu 30. 9. 1998, proto, že v té době žalovaný tyto stroje již zakonzervoval a nechal uskladněné na dvoře“. Žalobce dále uvedl, že žalovaný toto učinil, i když věděl, že žalobce má kupce na pronajaté stroje, který však požadoval, aby viděl stroje za chodu v dílně. Kupec podle žalobce z tohoto důvodu od kupní smlouvy koncem roku 1998 odstoupil.
Na základě tohoto tvrzení (přednesu) účastníka dospěl odvolací soud ke skutkovému zjištění, že žalovaný nesplnil „odevzdací povinnost“, neoprávněně disponoval s pronajatými stroji a tato skutková zjištění právně posoudil tak, že námitka žalovaného k započtení částky 101.266,- Kč je nedůvodná.
Z uvedeného je zřejmé, že tato skutková zjištění nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, neboť odvolací soud vycházel pouze z tvrzení žalobce, aniž by např. k této skutečnosti provedl výslech tohoto účastníka, popř. aniž by se zabýval smluvním ujednáním stran ohledně těchto skutečností, zejména zda byl žalovaný povinen umožnit prohlídku pronajatých strojů před jejich demontáží a konzervací včetně zjištění jejich provozuschopnosti před demontáží, a zda tedy žalovaný neoprávněně disponoval pronajatými stroji v průběhu nájmu.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že je v otázce započtení částky 101.266,- Kč naplněn dovolací důvod uvedený v ust. §241a odst. 3 o.s.ř.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 5, věty za středníkem o.s.ř. rozhodl tak, že rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, 2. věta o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. března 2006
JUDr. Ing. Jan Hušek, v. r.
předseda senátu