ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1752.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 1752/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce V. M., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) A. B., zastoupenému opatrovníkem, Krajského soudu v Českých Budějovicích, a 2) F. B., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp.zn. 6 C 67/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. dubna 2005, č.j. 6 Co 292/2005-80, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. dubna 2005, č.j. 6 Co 292/2005-80, a rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 26. července 2004, č.j. 6 C 67/2004-50, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Písku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. 7. 2004, č.j. 6 C 67/2004-50 (poté, co jeho vyhovující rozsudek ze dne 24. 2. 2004, č.j. 6 C 67/2004-14, byl k odvolání žalovaných zrušen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 6. 2004, č.j. 6 Co 1149/2004-43, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), opětovně vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu žalovaných k bytu č. 5 ve třetím nadzemním podlaží v domě č.p. 53 postaveném na stavební parcele č. 122 v K. L. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“); současně určil, že výpovědní lhůta je tříměsíční, uložil žalovaným a „všem, kdo s nimi bydlí“, povinnost byt vyklidit do patnácti dnů od zajištění náhradního ubytování, a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že žalovaní jsou od roku 1992 nájemci předmětného bytu, který žalobce získal v roce 1996 do vlastnictví, že jim oznámil změnu v osobě pronajímatele a požádal je o sepis závad v bytě, že oznámenou závadu na bojleru si nemohl ověřit, neboť ho žalovaní do bytu nepustili, že jim v letech 1998 až 2000 předložil k podpisu dvě nájemní smlouvy, které nepodepsali s tím, že platí smlouva původní, že podle této smlouvy činilo měsíční nájemné 923,- Kč, že žalovaní platili od roku 1998 nájemné ve výši 1.200,- Kč měsíčně a od roku 2001 někdy 1.300,- Kč měsíčně podle své úvahy, že v roce 2003 zaplatili na nájemném toliko 1.200,- Kč z důvodu, že v bytě nefunguje topení, a že za dobu od ledna 2001 do konce roku 2003 zaplatili na nájemném 28.000,- Kč (ačkoliv měli – při měsíčním nájemném 923,- Kč – zaplatit 33.228,- Kč). Dále vzal za zjištěno, že žalovaní byt užívají spolu se svým zletilým synem a že jsou uznáni plně invalidními (první žalovaný v roce 2002 a druhá žalovaná v roce 1995). Soud prvního stupně dospěl (shodně jako ve svém v pořadí prvním rozsudku) k závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. je naplněn, neboť žalovaní ke dni dání (doručení) výpovědi dlužili na nájemném částku přesahující tříměsíční nájemné. Neshledal, že by výkon práva žalobce byl v rozporu s dobrými mravy, neboť se toliko domáhá svého zákonného nároku a žalovaní řádně neplatili po dlouhou dobu nájemné, resp. platili ho podle své úvahy, a přestože jsou osobami invalidními, je v jejich finančních možnostech pravidelně nájemné platit, a to tím spíše, že společnou domácnost sdílí se svým zletilým synem, který by se na nákladech domácnosti měl také podílet; problém s nefunkčním topením řešili neadekvátně a stávající situaci si tak způsobili sami. Povinnost žalovaných k vyklizení vázal s poukazem na jejich sociální poměry na zajištění náhradního ubytování (§712 odst. 5 obč. zák.), byť by jim zásadně bytová náhrada nepříslušela.
K odvolání žalobce a 2) žalované Krajský soud v Českých Budějovicích (soud odvolací) rozsudkem ze dne 14. 4. 2005, č. j. 6 Co 292/2005-80, rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně „se mění“ tak, že soud přivoluje k výpovědi z nájmu žalovaných k předmětnému bytu, že výpovědní lhůta je tříměsíční, a že žalovaní jsou povinni byt vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního bytu; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně o naplnění uplatněného výpovědního důvodu, jakož i závěru, že není namístě žalobu zamítnout pro rozpor s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Neztotožnil se však s jeho názorem, že povinnost žalovaných lze za použití §712 odst. 5 obč. zák. vázat na zajištění náhradního ubytování, neboť podle uvedeného ustanovení je přiznání práva na bytovou náhradu v podobě náhradního bytu nebo náhradního ubytování podmíněno tím, že jde o rodinu s nezletilými dětmi a současně splněním další podmínky – existence důvodů zvláštního zřetele hodných. Vzhledem k tomu, že v případě žalovaných nejde o rodinu s nezletilými dětmi, přichází v úvahu přiznání jiné formy bytové náhrady než přístřeší za použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Vycházeje ze zjištění, že v předmětném bytě je delší dobu nefunkční topení, že žalovaní upozorňovali žalobce na vadný bojler v bytě a že žalobce neučinil opatření k nápravě, dospěl k závěru, že žalobce dlouhodobě neplní své povinnosti pronajímatele; tato okolnost spolu s nepříznivými sociálními a zdravotními poměry žalované byla důvodem neplacení nájemného. Za tohoto stavu považoval odvolací soud vyklizení žalovaných do přístřeší za odporující dobrým mravům (§3 odst. 1 obč. zák.) a dovodil, že mají právo na náhradní byt. Spolu se změnou rozhodnutí o formě bytové náhrady vypustil z výroku rozsudku soudu prvního stupně slova „všichni, kdo s nimi bydlí“ s odůvodněním, že rozsudkem nelze ukládat povinnost někomu, kdo není účastníkem řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o bytové náhradě a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost odůvodnil podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a uplatnil v něm dovolací důvody podle §241a odst. 3 o.s.ř. a podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nesprávnost právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) spatřuje dovolatel v chybné aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., přičemž zdůrazňuje, že pokud by odvolací soud dovodil, že výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy, bylo by na místě takovému výkonu odepřít právní ochranu a žalobu o přivolení k výpovědi zamítnout (což však neučinil). Aplikace uvedeného ustanovení nebyla namístě i z toho důvodu, že odvolací soud (dle odůvodnění rozsudku) vycházel ze dvou faktorů, a to špatné sociální situace žalované a z neplnění povinností pronajímatele ze strany žalobce, přičemž ani jeden z nich nebyl skutkově prokázán. V této souvislosti namítá, že se soud dostatečně nezabýval sociální situací žalované (odmítl provést důkaz o tom, zda žalovaní pobírají, resp. pobírali v roce 2003 sociální příspěvek na bydlení), a že při posuzování otázky porušování povinností žalobce jako pronajímatele vycházel pouze z tvrzení žalovaných, které nebylo podepřeno žádným důkazem a bylo i v rozporu s tvrzením žalobce. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby byl zrušen i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Od účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., je rozhodování o bytové náhradě při vyklizení bytu nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění, ale o věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28).
Výše označený rozsudek odvolacího soudu je tedy v části, v níž bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaných vyklidit předmětný byt do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu, rozhodnutím, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, proti němuž je dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné; ostatně dovolatel proti výroku rozsudku o přivolení k výpovědi a o povinnosti žalovaných k vyklizení nebrojí.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny; tyto vady nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Protože dovolací námitky jsou soustředěny toliko k té části výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o bytové náhradě, je předmět dovolacího přezkumu vymezen toliko otázkou, zda z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je správný závěr odvolacího soudu o podmíněnosti vyklizení bytu zajištěním náhradního bytu. Jelikož však výrok o povinnosti k vyklizení po zajištění bytové náhrady je nedělitelný a výrok o povinnosti byt vyklidit nemůže samostatně nabýt právní moci, pak v případě, že dovolací soud dovodí, že tento závěr je nesprávný, musí být zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu jako celek (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 16 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998).
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §712 odst. 5 věty první občanského zákoníku ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“) skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele (mimo jiné) z důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., stačí při vyklizení poskytnout přístřeší. Jde-li o rodinu s nezletilými dětmi a skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle §711 odst. 1 písm. c) a d) obč. zák. může soud, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní ubytování, popřípadě na náhradní byt (§712 odst. 5 věta druhá obč. zák.).
Judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 25. 11. 1997, sp.zn. 2 Cdon 71/96, dále např. rozsudky ze dne 22. 7. 2001, sp.zn. 26 Cdo 636/2000, a ze dne 18. 12. 2002, sp.zn. 26 Cdo 1674/2002, uveřejněné pod C 642 a C 1630 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 8 a 23) je ustálena v názoru, že přiznání práva na bytovou náhradu v podobě náhradního ubytování či náhradního bytu je především podmíněno tím, že jde o rodinu s nezletilými dětmi. Jedině za splnění této podmínky může soud rozhodnout, že nájemci tato bytová náhrada přísluší, a to tehdy, je-li splněna i další podmínka – důvody zvláštního zřetele hodné; obě podmínky musí být tedy splněny kumulativně. Ustanovení §712 odst. 5 obč. zák. je přitom normou kogentní, takže přiznání jiné formy bytové náhrady než přístřeší nepřichází v úvahu, a to ani za použití §3 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2003, sp.zn. 26 Cdo 545/2003, uveřejněný pod C 1875 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 25, ze dne 12. 8. 2003, sp.zn. 21 Cdo 741/2002, uveřejněný pod C 2104 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 27).
Jestliže tedy v projednávané věci odvolací soud na základě ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. přiznal žalovaným právo na vyšší formu bytové náhrady, než tu, která vyplývá ze zákona (§712 odst. 5 věta první o.s.ř.), není jeho právní posouzení věci správné. Okolnosti, které jej k tomuto postupu vedly, bylo možno zohlednit toliko v rámci úvahy, zda lze žalobě na přivolení k výpovědi vyhovět.
Nejvyšší soud proto podle ustanovení §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil, aniž se zabýval námitkami proti neúplnosti (nesprávnosti) skutkových zjištění odvolacího soudu, jež nebyly (se zřetelem k výše uvedenému) podstatné pro právní posouzení věci (namítané nesprávnosti skutkových zjištění a závěrů se týkaly okolností právně významných pro případné posouzení, zda samotná výpověď pronajímatele je či není v rozporu s dobrými mravy).
Vzhledem k nedělitelnosti jednotlivých částí rozsudečného výroku ve věcech přivolení k výpovědi, určení výpovědní lhůty a uložení povinnosti k vyklizení, bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu jako celek, nikoliv jenom v části dovoláním napadeného (přezkoumávaného) výroku. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první, §226 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. července 2006
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu