ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1760.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 1760/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., v právní věci žalobců a) J. H., b) H. H., zast. advokátkou, proti žalované O. G., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 8 C 132/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu Ústí nad Labem ze dne 24. ledna 2006, č.j. 9 Co 775/2005-83, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 1. 2006, čj. 9 Co 775/2005-83, a rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 11. 4. 2005, čj. 8 C 132/2004-60, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 24. ledna 2006, č. j. 9 Co 775/2005-83, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 11. dubna 2005, č. j. 8 C 132/2004-60, jímž tento soud zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu č. 4 s příslušenstvím o velikosti 1 + 4 ve 4. nadzemním podlaží domu č.p. 793 v ulici P. v L. (dále jen „předmětný byt“) ze dne 2. 6. 2004, kterou dali žalobci žalované, a rozhodl o nákladech řízení; odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že v projednávané věci dali žalobci žalované výpověď z nájmu bytu, kterou učinili součástí žaloby a která jí byla doručena dne 23. září 2004, neboť ti, kdo s nájemkyní bydlí, přes písemnou výstrahu hrubě porušují dobré mravy v domě ve smyslu ust. §711 odst. 1 písm. c) zákona 40/1964 Sb. ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“), a taktéž z toho důvodu, že žalovaná nezaplatila nájemné a úhradu za služby spojené s užíváním bytu (ve smyslu ust. §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.). Odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně a konstatoval, že žalobci jsou vlastníky domu č. p. 793 v L., v němž je situován předmětný byt. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně a uvedl, že žalobci neprokázali, že dali žalované písemnou výstrahu, a tudíž nenaplnili podmínky kladené zákonem v ust. §711 odst. 1 písm. c) obč. zák. na přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu. Obě přestupková řízení byla, jak se prokázalo v průběhu řízení, zastavena, takže nebylo vydáno žádné rozhodnutí orgánu obce či soudu, které by mohlo být považováno za výstrahu ve smyslu shora citovaného ustanovení §711 odst. 1 písm. c) obč. zák.
Žalobci dále použili výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. s argumentací, že žalovaná hrubě porušovala povinnosti vyplývající z nájmu bytu tím, že bez souhlasu žalobců obývá předmětný byt i její druh a její dcera a dále, že žalovaná neuklízí v domě a že nehradí řádně nájemné a úhrady za služby spojené s užíváním bytu. Odvolací soud konstatoval, že za důvod k podání výpovědi dle ust. §711 odst.1 písm. d) obč. zák. nelze považovat skutečnost, že nájemce přijme bez souhlasu pronajímatele do bytu další osobu za účelem soužití ve společné domácnosti, neboť k tomu jeho souhlas nepotřebuje. Dalším výpovědním důvodem byla skutečnost, že žalovaná v domě neuklízí, ovšem tento výpovědní důvod nebyl prokázán. Odvolací soud u dalšího výpovědního důvodu – a to neplacení nájemného – dospěl k závěru, že tento nebyl ve výpovědi řádně specifikován. Ve výpovědi bylo uvedeno pouze to, že žalovaná neplatí řádně nájemné, a proto je tento úkon podle ust. §710 odst. 3 a §37 odst. 1 obč. zák. neplatný. Proto odvolací soud rozhodl tak, jak bylo uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 24. 4. 2006 napadli žalobci pravomocný rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu s tím, že přípustnost dovolání opírají o ust. §237 odst. 1 písm. c) zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) a jako dovolací důvod označili důvod podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jelikož „rozhodnutí Okresního soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci“.
V dovolání žalobci zejména uvedli, že soud prvního stupně pochybil při hodnocení věci, neboť vycházel z pouhých domněnek a hypotéz nemajících oporu v zákoně a jde toliko o úsudky. Pokud se jednalo o nedoplatky za nájemné, žalovaná neprokázala, že došlo k úhradě nájemného za období prosinec 2003 až duben 2004, a soud přesto s ohledem na to, že žalovaná měla zdokladovány platby v předchozím a následném období, jí uvěřil, že platby v tomto období provedla. Rovněž další výpovědní důvod uvedený v ust. §711 odst. 1 písm. c) obč. zák. byl soudem prvního stupně posouzen povrchně, když konstatoval, že žalované a jejím rodinným příslušníkům (druhovi i jeho synovi) nebyla zaslána kvalifikovaná výstraha stran jejich chování. Druh žalované byl za své protiprávní jednání odsouzen Okresním soudem v Litoměřicích a fakt, že došlo k amnestii nemá žádný význam, neboť důležitá je skutečnost, že protiprávně jednal proti osobě žalobce a).
Dovolatelé dále nesouhlasí s tím, že by v případě výpovědního důvodu dle ust. §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. nesplnili podmínku konkrétnosti návrhu (výpovědi), neboť již v průběhu řízení uvedli, že žalovaná dluží za nájemné v období prosince 2003 až duben 2004 a tím byla naplněna zákonná podmínka neuhrazení nájemného za dobu delší než tři měsíce. Proto neobstojí názor odvolacího soudu, že tento úkon (výpověď) je absolutně neplatný.
Dovolatelé rovněž nesouhlasí s rozhodnutím o nákladech řízení a proto navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle ust. §240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 o.s.ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno osobami oprávněnými, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelé jsou zastoupeni advokátem a jím bylo dovolání sepsáno.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
V posuzované věci není dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení dovolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Přípustnost dovolání je tedy podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku odvolacího soudu po právní stránce. Z toho vyplývá, že způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je námitka, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); nesprávnosti skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.) způsobilým dovolacím důvodem v tomto případě nejsou.
Dovolací soud je podle ust. §242 odst. 3 o.s.ř. – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, a pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, jsou relevantní jen otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, správně určenou, nesprávně vyložil, popř. aplikoval.
Dovolatelé ve svém dovolání přímo neformulovali otázku zásadního právního významu, která by měla mít podle jejich názoru v rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam, ovšem z obsahu dovolání lze dovodit, že jsou toho názoru, že odvolací soud věc nesprávně posoudil, neboť nesprávně aplikoval ustanovení §711 odst. 1 písm. c) a d) obč. zák., když žalobcům vytýkal nenaplnění zákonné podmínky podání výstrahy (§711 odst. 1 písm. c/ obč. zák.) a konkrétnosti výpovědi dle ust. §711 odst. 1 písm. d) obč. zák..
Pokud dovolatelé namítají, že soudy obou stupňů nevzaly v úvahu, že druh žalované byl uznán vinným protiprávním jednáním vůči žalobci a), že soud prvního stupně „povrchně“ zhodnotil výpovědní důvody uvedené v §711 odst. 1 písm. c) obč. zák., a nabízejí svou vlastní verzi hodnocení důkazů, napadají především skutková zjištění učiněná oběma soudy, resp. brojí proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly, a teprve až následně proti právnímu hodnocení zjištěného odlišného skutkového stavu. Přehlíží ovšem tu skutečnost, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle ust. §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, kdy je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ust. §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení dovolání relevantní.
Dovolací soud pro úplnost dodává, že předchozí písemná výstraha ve smyslu ust. §711 odst. 1 písm. c) obč. zák. musí obsahovat nejen upozornění nájemce na jeho konkrétní závadné jednání (popř. na jednání osob s ním bydlících) ale i na to, že může být z tohoto důvodu vypovězen nájem bytu. Předpokladem tohoto výpovědního důvodu je dále skutečnost, že nájemce (osoba, již s ním bydlí) přes tuto písemnou výstrahu ve svém závadném chování pokračuje (viz R 51/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z obsahu dovolání lze dále vyvodit, že dovolatelé namítají, že dostatečným způsobem naplnili požadavek výpovědi dle ust. §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. obsažené v žalobě, a to v průběhu řízení. Tato námitka dovolatelů podle dovolacího soudu zakládá přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť odvolací soud (a soud prvního stupně) posoudil otázku určitosti (platnosti) výpovědi z nájmu bytu daná žalovanému z důvodu uvedeného v ust. §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a s hmotným právem.
Judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 8. 6. 1999, sp. zn. 26 Cdo 2259/98, uveřejněný pod č. 92 v publikaci Přehled judikatury ve věcech nájmu bytu, ASPI Publishing, s.r.o., Praha 2003, a rozhodnutí na tomto místě citovaná, dále např. rozsudek ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 532/2000, uveřejněný pod C 207 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2) je ustálena v názoru, že požadavku určitosti výpovědi z nájmu bytu (§37 obč. zák.) nebrání, je-li v ní výpovědní důvod vymezen uvedením skutkových okolností, které jej zakládají, např. i tak, že „nájemce nezaplatil nájemné za dobu delší než tři měsíce“, aniž by uvedl konkrétní měsíce, za něž nájemné nebylo zaplaceno; k výpovědi ovšem může soud přivolit pouze za předpokladu, že takto vymezený výpovědní důvod byl ke dni dání, resp. doručení výpovědi naplněn. V rozsudku ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2042/2000, uveřejněném pod č 311 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, je pak vyjádřen názor, podle kterého neuvede-li pronajímatel ve výpovědi z nájmu bytu z důvodu upraveného v §711 odst. 1 písm. c) obč. zák., opírajícího se o neplacení nájemného, konkrétní měsíce, za něž nájemce nezaplatil nájemné, nemá tato skutečnost sama o sobě za následek neplatnost výpovědi pro její neurčitost.
Rozhodnutí odvolacího soudu se od shora citované judikatury odchýlilo, a proto nezbývá než uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) je v otázce výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. nesprávné.
Nejvyšší soud proto podle ust. §243b odst. 2, věty za středníkem, o.s.ř. rozhodl tak, že rozsudek odvolacího soudu zrušil, a protože důvody pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3, 2. věta, o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, 2. věta, o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2006
JUDr. Ing. Jan Hušek, v. r.
předseda senátu