ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1769.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 1769/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce města B., zastoupeného advokátem, proti žalované J. N., o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 7 C 150/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. dubna 2005, č. j. 5 Co 615/2005-53, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. dubna 2005, č. j. 5 Co 615/2005-53, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Strakonicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. října 2004, č. j. 7 C 150/2004-29, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený odevzdat žalobci do šesti měsíců od právní moci rozsudku „byt č. 10, ve čtvrtém podlaží domu č. p. 1255 v ul. N. v B., o velikosti 1+1, sestávající z jednoho pokoje, kuchyně a příslušenství“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů za zjištěno, že žalobce je vlastníkem předmětného domu, že ohledně předmětného bytu uzavřeli účastníci dne 31. ledna 2000 nájemní smlouvu, že podle této nájemní smlouvy šlo o nájemní poměr na dobu určitou v trvání jednoho roku, že podle dodatků ze dne 15. ledna 2002 a ze dne 5. června 2003 byla sjednaná doba nájmu prodloužena nejprve do 30. června 2003 a poté do 30. června 2004, že k dalšímu prodloužení doby nájmu již nedošlo z důvodu neplacení nájemného a služeb poskytovaných s užíváním bytu ze strany žalované, že žalovaná byt užívá i po skončení sjednané (prodloužené) doby nájmu se dvěma nezletilými dětmi ve věku dvanáct a třináct let, že jinou možnost bydlení nemá, a to přes to, že se jiné bydlení pokoušela sehnat na inzerát či prostřednictvím realitních kanceláří, a že předmětný byt nevyklidila ani na opakované písemné výzvy žalobce. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že byla-li žaloba podána dne 28. července 2004, tj. do třiceti dnů po skončení nájmu, pak nedošlo k obnovení nájemní smlouvy (podle §676 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v té době – dále jen „obč. zák.“) a od 1. července 2004 žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu; proto žalobě na vyklizení s odkazem na ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. vyhověl. Dále dovodil, že šlo-li o nájemní poměr na dobu určitou, nenáleží žalované bytová náhrada podle §712 obč. zák., a pokračoval, že neshledal ani žádný důvod pro omezení vlastnického práva žalobce přisouzením bytové náhrady s odkazem na dobré mravy (cestou aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.). Vzhledem k současné životní situaci žalované, zejména s přihlédnutím k tomu, že byt užívá se dvěma nezletilými dětmi a jinou možnost bydlení nemá přes nespornou snahu jiný byt získat, uložil jí pro splnění vyklizovací povinnosti delší (šestiměsíční) lhůtu plynoucí od právní moci rozsudku.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. dubna 2005, č. j. 5 Co 615/2005-53, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Po doplnění dokazování v odvolacím řízení se odvolací soud ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a dále vzal za zjištěno, že před nastěhováním do předmětného bytu bydlela žalovaná u rodičů bývalého manžela, že od února 2004 je nezaměstnaná, že pobírá dávky státní sociální podpory a přídavky na děti v částce 6.647,- Kč měsíčně a výživné na dvě děti ve výši 2.600,- Kč měsíčně, že nedoplatek za služby poskytované s užíváním bytu činí 882,- Kč a že její rodiče s bratrem žijí v řadovém rodinném domě ve vzdálenosti 8 km od B. Po takto doplněném dokazování pokládal za správný závěr, který soud prvního stupně učinil s odkazem na ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. Ve vztahu k otázce bytové náhrady odkázal na rozhodnutí uveřejněné pod C 549 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále poukázal na rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 59 v sešitě č. 7 – 8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a – zejména s odkazem na tato rozhodnutí – podmínil vyklizovací povinnost žalované zajištěním náhradního bytu; přitom zdůraznil kritickou sociální situaci žalované a uvedl, že ani pro žalobce to nebude mít „žádný zvláštní nepříznivý vliv“, neboť „žalobce nemá žádný zvláštní záměr s předmětným bytem než je jeho pronajímání“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V dovolání především namítl, že žalovaná v odvolání sice navrhla, aby odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně, avšak již nenavrhla, „jakým způsobem má odvolací soud meritorně rozhodnout. Odvolací soud se s absencí odvolacího návrhu … vypořádal tak“, že sám jí bytovou náhradu přiznal. Poté uvedl, že žalovaná nepochybně věděla, že jde o nájem bytu na dobu určitou, že ji opakovaně upozorňoval na to, že doba nájmu bytu nebude prodloužena, bude-li v prodlení s placením nájemného a úhradou za služby poskytované s užíváním bytu, a že se nemohla spoléhat na možnost dalšího užívání bytu, za který řádně neplatila. Byla-li vyklizovací povinnost žalované vázána na zajištění bytové náhrady ve formě náhradního bytu přes uvedené skutečnosti a také přes to, že žalovaná řádně neplatila nájemné z bytu, jde podle žalobce o takové omezení jeho vlastnického práva, které mu brání v dispozici s tímto či jiným bytem. Žalobce jako vlastník pronajímaných bytů dbá o to, aby nevznikaly pohledávky z titulu dlužného nájemného, a proto podává v těchto případech žaloby na přivolení k výpovědi z nájmu bytu, jde-li o nájemní poměr na dobu neurčitou, popřípadě dobu nájmu neprodlužuje, jde-li o nájemní vztah na dobu určitou. Je toho názoru, že dobrých mravů se nemůže dovolávat ten, který sám porušuje povinnosti vůči němu. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů. Při řešení otázky přípustnosti dovolání nepřehlédl, že dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) – směřuje pouze proti měnícímu výroku o bytové náhradě pro žalovanou. Proti tomuto měnícímu výroku je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť zde směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé – srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). Zbývá dodat, že proti výroku týkajícímu se vyklizovací povinnosti žalované dovolání evidentně nesměřuje. Usoudí-li však dovolací soud, že závěr týkající se bytové náhrady pro žalovanou je nesprávný a dovolání je proto důvodné, neobstojí (protože nemůže samostatně nabýt právní moci) rozhodnutí ani v části týkající se samotné povinnosti byt vyklidit, a musí být proto zrušeno (§243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.) jako celek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 59 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. nebyly namítány a z obsahu spisu nevyplynuly. Na existenci vady ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. usuzuje dovolatel z toho, že odvolací soud se s absencí odvolacího návrhu žalované (žalovaná nenavrhla, jakým způsobem má odvolací soud meritorně rozhodnout /po zrušení rozsudku soudu prvního stupně/) vypořádal tak, že sám jí bytovou náhradu přiznal.
Podle §205 odst. 1 o.s.ř. musí být v odvolání rovněž uvedeno, čeho se odvolatel domáhá (odvolací návrh). Odvolací návrh je sice zákonnou náležitostí odvolání, avšak podstatný význam nemá, neboť odvolací soud není odvolacím návrhem vázán; může totiž rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit, i když je navrhována jeho změna, a naopak (§221a o.s.ř.). Přitom odvolacím návrhem je (pouze) návrh na změnu či zrušení napadeného rozhodnutí. Žalobce se tudíž mylně domnívá, že součástí odvolacího návrhu je rovněž návrh, „jakým způsobem má odvolací soud meritorně rozhodnout“ (po zrušení napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně). Zruší-li totiž odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně, vyplývá jeho další postup ze zákona, tj. vrátí věc tomuto soudu k dalšímu řízení (§221 odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), postoupí věc věcně příslušnému soudu podle §221 odst. 2 písm. b/ o.s.ř. či rozhodne o zastavení řízení, popřípadě o postoupení věci orgánu, do jehož pravomoci náleží (§221 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.).
Dovolací soud konstatuje, že v projednávané věci odvolání žalované tzv. odvolací návrh ve smyslu shora vyloženém obsahovalo, neboť žalovaná navrhla, aby odvolací soud odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil. Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. nebyl použit opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu lze v posuzovaném případě vázat vyklizení bytu užívaného bez právního důvodu za použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. na zajištění bytové náhrady.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Přitom dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Soudní praxe se ustálila v názoru, že na základě ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nelze zamítnout žalobu o vyklizení nebytových prostor, jestliže smlouva o jejich nájmu je absolutně neplatná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. června 2001, sp. zn. 20 Cdo 1506/99, uveřejněný pod č. 12 v sešitě č. 2 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Lze pouze dodat, že neexistuje žádný rozumný důvod, pro který by uvedené rozhodnutí nebylo využitelné rovněž pro právní vztahy týkající se užívání bytu bez právního důvodu. K obsahově shodnému závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky rovněž v rozsudku ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněném pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura (nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaných místností, nelze ani prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a žalobu zamítnout); v citovaném rozsudku však také dovodil, že při úvaze o tom, zda vyklizení místností sloužících vyklizované osobě k bydlení má být výjimečně podmíněno zajištěním bytové náhrady, nebo odloženo určením delší lhůty k vyklizení (§3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který zde dlouhodobě bydlel v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. Přitom se soud musí zabývat i tím, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho vlastnického práva takto podmínila či odložila. Rovněž v rozsudku ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněném pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že při úvaze o tom, zda vyklizení bytu má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady (§3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. V odůvodnění rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že soudní praxe, vycházející z občanského zákoníku ve znění účinném do 1. ledna 1992 dovodila, že vyklizení po zajištění bytové náhrady nemusí být dáno pouze výslovnou právní úpravou. Lze je dále dovodit nejen z analogické aplikace této pozitivní úpravy, ale může posléze vyplynout i ze situací, kdy žalovanému sice bytová náhrada přímo ani analogicky nesvědčí, ale přesto žalobě o vyklizení bytu lze vyhovět – vzhledem k důvodům hodným zvláštního zřetele – výjimečně (ve smyslu čl. VI. a VII. občanského zákoníku) jen za předpokladu přiznání bytové náhrady (srov. R 39/86). Dále také uvedl, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. plní – v rozhodném smyslu – obdobnou funkci, jako v posuzovaných právních vztazích dříve plnily výše označené základní články občanského zákoníku dříve platného. Principy zmíněného judikátu R 39/86 mohou tedy být nadále užitelné. Zbývá pouze dodat, že k uvedenému právnímu závěru se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku ze dne 27. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 1608/99, uveřejněném pod C 269 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dále např. v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněném pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, tj. v rozsudku, na nějž odkázal odvolací soud.
Ustálená soudní praxe tedy dovodila, že v případě vyklizení bytu užívaného bez právního důvodu lze ve vztahu k bytové náhradě pro vyklizovaného výjimečně postupovat podle §3 odst. 1 obč. zák. Přitom nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který zde dlouhodobě bydlel v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil; navíc se soud musí zabývat i tím, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho vlastnického práva takto podmínila či odložila.
V projednávané věci bylo z provedených důkazů mimo jiné zjištěno, že podle uzavřené nájemní smlouvy šlo v daném případě o nájem bytu na dobu určitou, že doba nájmu – po dvojím prodloužení na základě dohody účastníků – skončila ke dni 30. června 2004 a že k dalšímu prodloužení doby nájmu již nedošlo z důvodu neplacení nájemného a služeb poskytovaných s užíváním bytu ze strany žalované. Jestliže na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud vázal vyklizení předmětného bytu – užívaného žalovanou po uplynutí doby nájmu bez právního důvodu – na zajištění náhradního bytu, nelze jeho rozhodnutí v měnícím výroku o bytové náhradě pokládat za správné. Tak především bytovou náhradu v podobě náhradního bytu žalované přisoudil výlučně z důvodu její kritické sociální situace. Přitom se nezabýval otázkami, které mohly – ve smyslu uvedené judikatury – rozhodujícím způsobem ovlivnit jeho rozhodnutí o bytové náhradě, tj. zejména otázkami, zda bydlení žalované v předmětném bytě lze pokládat za dlouhodobé a zda žalovaná po uplynutí doby nájmu (po 30. červnu 2004) mohla v bytě bydlet v přesvědčení, že jí svědčí platný titul k bydlení; nepřihlédl ani k tomu, z jakého důvodu nebyla doba nájmu dále (pod 30. červnu 2004) prodloužena. Kromě toho se ve skutečnosti nezabýval ani posouzením, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho vlastnického práva takto podmínila či odložila. Zájmy žalobce totiž především nikterak nezohlednil konstatováním, že ani pro žalobce to nebude mít „žádný zvláštní nepříznivý vliv“, neboť „žalobce nemá žádný zvláštní záměr s předmětným bytem než je jeho pronajímání“. Jde-li totiž o nájemní byt města, tj. soubor místností, které jsou rozhodnutím stavebního úřadu určeny k trvalému bydlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. ledna 2002, sp. zn. 26 Cdo 400/2000, uveřejněný pod č. 90 v sešitě č. 10 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), lze si stěží představit jiný záměr žalobce (v daném případě obce /města/, která má specifické postavení při zajišťování bytových potřeb občanů zde žijících) s předmětným bytem, než je jeho pronajímání k bydlení. Přitom nelze ani přehlédnout, že z platné právní úpravy nevyplývá omezení výkonu vlastnického práva, které by vlastníkovi (byť je jím obec, resp. město) zabraňovalo svobodně se rozhodnout, zda byt ve svém vlastnictví pronajme na dobu určitou či neurčitou.
Lze uzavřít, že v měnícím výroku o bytové náhradě pro žalovanou není rozsudek odvolacího soudu z hlediska žalobcem uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil – vzhledem k vzájemné provázanosti jeho výroků – v celém rozsahu (§243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.) a podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. března 2006
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu