ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1811.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 1811/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně I. H. proti žalovanému M. H., zastoupenému advokátem, o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 188/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. února 2005, č.j. 20 Co 4/2005-131, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. 10. 2004, č.j. 24 C 188/2002-107, zrušil právo společného nájmu bytu sestávajícího ze dvou pokojů, kuchyňského koutu a příslušenství v 1. patře domu č.p. 512 v P., N. 11 (dále jen „předmětný byt“), určil žalovaného jeho nájemcem, žalobkyni pak uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený jej odevzdat žalovanému do 15 dnů od zajištění náhradního bytu; dále rozhodl o nákladech řízení. Protože zákonná hlediska pro určení výlučného nájemce bytu, tj. zájem nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele (§705 odst. 3 občanského zákoníku – dále jen „obč. zák.“), nebylo v dané věci možno použít, neboť účastníci řízení nemají vlastní ani osvojené děti a pronajímatel ponechal řešení této otázky na soudu, vyšel soud prvního stupně ze skutečnosti, že žalovaný získal předmětný byt v roce 1978 přechodem nájemního vztahu a od té doby jej užíval, a měl tedy větší zásluhy na jeho získání. Vedle toho zohlednil i vážný zdravotní stav žalovaného, sousedské a citové vazby a blízkost ošetřujícího lékaře. Podle závěru soudu prvního stupně nelze říci, že by se některý z účastníků převažujícím způsobem podílel na rozvratu manželství, že by předmětný byt využil jinak (účelněji) než ten, který se rozhodnutím soudu stane výlučným nájemcem; ve prospěch žádného z účastníků nesvědčí ani jejich majetkové poměry. Nepovažoval však již za relevantní, co by měl žalovaný v úmyslu poté, co by eventuálně nabyl vlastnické právo k předmětnému bytu, neboť za rozhodující pro posouzení věci pokládal stav v době vydání rozhodnutí podle §154 odst. 1 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že žalobkyně v bytě rovněž dlouhodobě bydlí, svůj nájemní byt opustila a vrátila pronajímateli, vázal soud prvního stupně její povinnost k vyklizení na zajištění náhradního bytu s poukazem na §712 odst. 3 obč. zák.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 17. 2. 2005, č.j. 20 Co 4/2005-131, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu byly skutečnosti rozhodné pro určení výlučného nájemce bytu (zejména to, že žalovaný získal byt mnoho let před uzavřením manželství s žalobkyní, jeho nepříznivý zdravotní stav i vazby na dosavadní bydliště) zjištěny dostatečně dokazováním provedeným soudem prvního stupně. Tvrzení žalobkyně uplatněná v odvolání nepovažoval odvolací soud za způsobilá přivodit změnu rozhodnutí soudu prvního stupně s tím, že jsou zčásti spekulativní (pokud jde o právní nakládání s předmětným bytem do budoucna), zčásti nic nevypovídají o příčinách incidentu, ke kterému byla přivolána policie, avšak bez závěru o výsledku šetření, pouze dokládají potřebu konečného rozhodnutí ve věci. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně rovněž správně vázal vyklizovací povinnost žalobkyně na zajištění náhradního bytu.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadá v jeho potvrzujícím výroku žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a v něm uplatněné dovolací důvody podřazuje ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí hned v několika otázkách. První z nich je, zda soud může v odůvodnění rozhodnutí použít pouze tvrzení jedné ze stran a následně jej použít v její prospěch, aniž by takový postup (odporující zásadě rovného postavení účastníků) odůvodnil. Tak tomu je údajně v případě skutkového závěru soudu prvního stupně ohledně citových a sousedských vazeb žalovaného nebo v případě označení tvrzení žalobkyně o důvodech jednání žalovaného směřujícího k prodeji předmětného bytu, pokud by jej nabyl do vlastnictví, za spekulativní. Podle dovolatelky je další otázkou zásadního právního významu, zda soud má při rozhodování o dalším nájmu bytu zhodnotit relevantní hlediska tak, aby došlo k účelnému využití bytu. V řízení totiž i přes zdravotní nevhodnost předmětného bytu dospěly soudy obou stupňů k závěru, že je na žalovaném, aby tuto otázku posoudil sám, což podle žalobkyně odporuje logickému úsudku, neboť žalovaný je určen dalším nájemcem právě ze zdravotních důvodů; tato skutečnost současně brání účelnému využití bytu. Třetí otázku zásadního právního významu spatřuje dovolatelka v tom, zda je jedním z kritérií podle §705 odst. 3 obč. zák. i důvod, pro který se chce jeden z manželů stát nájemcem předmětného bytu. Žalovaný totiž okamžitě po zahájení privatizace domů v Praze 1 požádal účelově o rozvod a hned poté bez vědomí žalobkyně i o výhodný nákup předmětného bytu výlučně do jeho vlastnictví. Od jara 2001 pak žalovaný vyhrožováním usiluje spolu s paní Ohainkovou o vyštvání žalobkyně z předmětného bytu a právě takový postup protiprávního zneužití obecního majetku vedoucí k obohacení jednotlivce na úkor zákonného práva bydlení dovolatelky umožňují oba rozsudky uskutečnit. Z uvedeného podle dovolatelky vyplývá, že žalovaný ve skutečnosti v předmětném bytě bydlet nechce, pouze má zájem jej výhodně prodat. Tato skutečnost je však podle soudu prvního stupně pro právní posouzení věci bezvýznamná. Dovolatelka dále uvádí, že ona má v místě předmětného bytu delší vazby než žalovaný, neboť zde žije již od roku 1953. Závěrem žalobkyně napadá hodnocení věrohodnosti provedených důkazů a spojuje s touto námitkou poslední otázku zásadního právního významu a sice, zda soud může v odůvodnění interpretovat výroky svědků způsobem, který neodpovídá realitě. Z těchto důvodů žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud nejdříve odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, poté jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka byla při podání dovolání zastoupena advokátkou a jí bylo dovolání též sepsáno (§240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Proto nemůže námitka skutkových vad založit ani přípustnost dovolání, jak se podle jeho obsahu nesprávně domnívá žalobkyně. Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla.
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i kdyby jimi bylo řízení postiženo, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout (i z úřední povinnosti) pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka vad řízení a vadných skutkových zjištění pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Jestliže tedy dovolatelka napadá postup soudu při zjišťování skutkového stavu a vytýká soudům obou stupňů nesprávné hodnocení důkazů (včetně interpretace výpovědí svědků), chybná (chybějící) skutková zjištění (např. ohledně vazeb žalobkyně k předmětnému bytu, respektive místu, v němž se byt nachází), případně nedostatečné odůvodnění skutkových závěrů, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a Nejvyšší soud k nim proto přihlédnout nemohl, i kdyby těmito vadami bylo řízení skutečně postiženo.
V dalším proto Nejvyšší soud přezkoumal, zda přípustnost dovolání nezakládají ostatní žalobkyní uplatněné námitky týkající se nesprávného právního posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu patří ustanovení §705 odst. 3 obč. zák. k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále též jen “R 27/1999”).
Vedle hledisek výslovně uvedených v ustanovení §705 odst. 3 obč. zák. soudy ve shodě s ustáleným výkladem podávaným soudní praxí podle okolností konkrétního případu přihlížejí jako k dalším právně významným hlediskům zejména k příčinám rozvratu manželství účastníků, k jejich sociálním a majetkovým poměrům (s přihlédnutím k možnosti nového uspořádání bytových poměrů), k jejich zdravotnímu stavu, ke společenskému významu a náročnosti jejich práce, k tomu, jak se který z nich zasloužil o získání bytu, k účelnému využití bytu, jakož i k tomu, zda u osob, které zůstanou v bytě bydlet, jsou předpoklady ke klidnému a spořádanému soužití (srov. odůvodnění citovaného R 27/1999, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1998, sp. zn. 3 Cdon 12/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 21, ročník 1998, pod číslem 153, případně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný v témže časopise č. 11, ročník 1997, pod číslem 87).
V rozsudku ze dne 27. 1. 1999, sp. zn. 26 Cdo 2517/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 7/1999, pod poř. č. 67, Nejvyšší soud dovodil, že skutečnost, že rozvedení manželé, kterým svědčí právo společného nájmu družstevního bytu a společné členství v družstvu, uplatnili právo na převod bytu do vlastnictví ve smyslu ustanovení §23 odst. 1 a 2 zákona č. 72/1994 Sb., není pro rozhodnutí soudu z hlediska ustanovení §705 odst. 2, věta druhá, obč. zák. významná. Ústavní soud ČR nálezem ze dne 7. 12. 1999, sp. zn. II. ÚS 216/99, uveřejněným ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 16, pod poř. č. 177, zamítl ústavní stížnost proti naposledy citovanému rozsudku Nejvyššího soudu a v odůvodnění nálezu mimo jiné konstatoval, že úpravou právních vztahů podle §705 odst. 2 obč. zák. zákon sleduje spravedlivé vyřešení dalšího uživatelského vztahu k bytu a tím i odstranění neshod mezi účastníky, to vše se zřetelem k §3 obč. zák., t.j. s přihlédnutím k dobrým mravům. Právo uplatnit žalobu podle §705 odst. 2 obč. zák. svědčilo každému z rozvedených manželů. Připuštěním námitky stěžovatele, že i jemu mělo být zachováno právo na převod bytové jednotky do jeho vlastnictví, je ve svém obsahu kontradiktorní a prakticky neuskutečnitelné. Představovalo by ohrožení a porušení občanskoprávních vztahů právě ve vztahu na bonos mores (dobré mravy). Tyto závěry lze obdobně uplatnit i ve vztahu k nedružstevním bytům a vyplývá z nich, že není-li pro rozhodnutí o zrušení práva společného nájmu bytu významné, že (rozvedení) manželé uplatnili právo na převod bytu do vlastnictví, tím spíše není významné, že tak může v budoucnu učinit ten z nich, jenž bude určen výlučným nájemcem bytu.
Jestliže tedy odvolací soud přihlédl ke zdravotnímu stavu žalovaného, včetně jeho zásluh o získání předmětného bytu a konečně i k účelnému využití tohoto bytu, stejně jako k tomu, že před uzavřením manželství účastníků byl nájemcem předmětného bytu žalovaný, a na druhé straně nepřihlížel k tomu, jak hodlá žalovaný naložit s bytem pro případ, že bude určen výlučným nájemcem bytu a že jej získá do vlastnictví, pak hypotézu ustanovení §705 odst. 3 obč. zák. vymezil v souladu s konstantní judikaturou. Z toho, jak se obecně správná právní východiska užitá odvolacím soudem prosadila v konkrétní věci (tedy která ze zkoumaných hledisek měl soud v daném případě – se zřetelem ke zjištěnému skutkovému stavu - za převažující nad jinými), již na zásadní právní význam rozhodnutí (jenž se pojí právě s obecným přesahem do soudní praxe) usuzovat nelze. V tomto smyslu tedy rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam nemá (shodný závěr formuloval Nejvyšší soud i v usnesení ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1735/99, nebo v usnesení ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2482/99, uveřejněném v časopisu Soudní judikatura 1/2001, pod pořadovým číslem 6).
Přípustnost dovolání se tudíž žalobkyni v dovolání uplatněnými argumenty založit nepodařilo. Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
Návrh na odklad vykonatelnosti neshledal dovolací soud důvodný a v souladu se svou ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným usnesením.
Žalobkyně z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, avšak žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalobkyni právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. června 2006
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu