ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1815.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 1815/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce statutárního města B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. S., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 51 C 58/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. února 2005, č. j. 19 Co 133/2004-56, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. února 2005, č. j. 19 Co 133/2004-56, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. ledna 2004, č. j. 51 C 58/2003-37, zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit „byt č. 3, třetí kategorie, o velikosti 1+1, nacházející se v přízemí domu na ul. F. 20 v B.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
V posuzovaném případě řešil soud prvního stupně otázku, zda se žalovaný stal nájemcem bytu v důsledku přechodu nájmu podle §706 odst. 1 věty druhé ve spojení s ustanovením §708 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do konce roku 1996 (dále jen „obč. zák.“). Při posuzování předpokladu žití s nájemcem ve společné domácnosti aspoň po dobu tří let před trvalým opuštěním společné domácnosti nájemcem, tj. jednoho ze dvou předpokladů, za jejichž současného naplnění dochází k přechodu nájmu bytu podle §706 odst. 1 věty druhé ve spojení s ustanovením §708 obč. zák., vyšel ze skutkových zjištění, že v předmětném bytě žil jako jeho nájemce P. J., že v roce 1992 se do bytu přistěhoval tehdy patnáctiletý žalovaný spolu se svou matkou, že poté matka žalovaného a P. J. byt uzpůsobili pro bydlení tří osob tak, že obývací pokoj rozdělili obývací stěnou na dvě části, že v jedné z nich spal na dvojlůžku žalovaný s matkou a v druhé části přespával P. J., že P. J. však v bytě pobýval méně často, že matka žalovaného ze svých příjmů prala, vařila, nakupovala potraviny, žehlila a uklízela nejen pro sebe a žalovaného, nýbrž rovněž pro P. J., a to bez rozlišování, zda jde čistě a výlučně o její příjmy, že takto společně v bytě žili do roku 1996, kdy se P. J. z bytu odstěhoval, a že matka žalovaného se z bytu odstěhovala v roce 1998. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že žalovaný se stal nájemcem předmětného bytu na základě přechodu nájmu (podle §706 odst. 1 věty druhé ve spojení s ustanovením §708 obč. zák.), neboť nájem bytu přešel odstěhováním se P. J. nejprve na matku žalovaného a následně – v důsledku jejího odstěhování – na žalovaného, který vedle předpokladu žití s nájemcem ve společné domácnosti aspoň po dobu tří let před trvalým opuštěním společné domácnosti nájemcem splnil rovněž předpoklad neexistence vlastního bytu (ve smyslu §706 odst. 1 věty druhé obč. zák.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. února 2005, č. j. 19 Co 133/2004-56, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o věci samé tak, že žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost předmětný byt vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku; zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
V odůvodnění citovaného rozsudku odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně zjistil dostatečně skutkový stav, ale věc nesprávně právně posoudil. Dále uvedl, že v řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že žalovaný se spolu s matkou nastěhoval do předmětného bytu na podzim 1992, tedy v době, kdy byl P. J. již ženatý, a pokračoval, že nevěděla-li matka žalovaného v době nastěhování do bytu o P. J. ani základní skutečnosti (tedy ani to, že se před nedávnem oženil) a byl-li v té době P. J. ženatý teprve čtvrt roku a s manželkou neměl žádné rozpory (a dokonce s ní společně hospodařil), je nevěrohodné tvrzení, že spolu začali ihned vést společnou domácnost. Tyto okolnosti podle odvolacího soudu „svědčí o společném uhrazování potřeb P. J. s jeho manželkou a nikoliv s matkou žalovaného, ohledně které P. J. nikdy neuvedl, že by s ní sdružoval finanční prostředky dohromady tak, že by neodlišovali peníze jednoho nebo druhého“. V této souvislosti odvolací soud poukázal na konstantní judikaturu, podle níž tam, kde manželství trvalo a manželé se podíleli na úhradě společných potřeb, nelze založení další domácnosti jedním z nich uznat za domácnost ve smyslu §115 obč. zák. Kromě toho konstatoval, že i kdyby mezi P. J. a matkou žalovaného šlo o spotřební společenství, schází zde prvek trvalosti, byl-li „P. J. ženatý a rekonstruoval rodinný dům pro potřeby své rodiny, do něhož se po dokončení oprav chtěl nastěhovat a také tak i učinil“. Na tomto skutkovém základě dovodil, že předpoklad žití s nájemcem ve společné domácnosti aspoň po dobu tří let před trvalým opuštěním společné domácnosti nájemcem (§706 odst. 1 věta druhá ve spojení s ustanovením §708 obč. zák.) nebyl v daném případě naplněn, a proto nemohlo odstěhováním P. J. z předmětného bytu přejít právo nájmu nejprve na matku žalovaného a následně – po jejím odstěhování – na žalovaného (ve smyslu §706 odst. 1 věty druhé a §708 obč. zák.). Poté uzavřel, že za této situace žalovaný užívá předmětný byt bez právního důvodu; proto žalobě vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Na existenci vady ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. usoudil z toho, že při posuzování předpokladu žití s nájemcem ve společné domácnosti aspoň po dobu tří let před trvalým opuštěním společné domácnosti nájemcem vyšel odvolací soud ze zcela jiných skutkových zjištění než soud prvního stupně, aniž provedené důkazy opakoval či dokazování doplnil (§213 odst. 2 o.s.ř.). Zde uvedl, že odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – hodnotil nejvýznamnější důkazy provedené před soudem prvního stupně zcela odlišně; vzal tak např. za prokázáno, že P. J. a matka žalovaného nehospodařili s příjmy spolubydlících osob bez rozlišování původu peněz, a že navíc zde schází rovněž podmínka trvalosti tvrzeného spotřebního společenství mezi P. J. a matkou žalovaného, byl-li P. J. ženatý a rekonstruoval rodinný dům pro potřeby své rodiny, do něhož se po ukončení oprav hodlal s manželkou nastěhovat a také tak učinil. Kromě toho odvolacímu soudu vytkl, že učinil skutková zjištění týkající se soužití P. J. s jeho manželkou, ačkoliv ohledně těchto okolností soud prvního stupně dokazování neprováděl, a tudíž žádné skutečnosti nezjistil. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. zpochybnil správnost skutkových zjištění odvolacího soudu ohledně soužití P. J. a jeho manželky. V této souvislosti uvedl, že okolnosti týkající se existence společné domácnosti P. J. a jeho manželky nebyly v řízení před soudem prvního stupně vůbec zjišťovány a vyjadřoval-li se k tomu P. J. (přes to, že na to nebyl soudem prvního stupně dotazován), je význam tohoto důkazu zásadním způsobem relativizován jinými provedenými důkazy o společném soužití P. J. a matky žalovaného. V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. namítl nesprávnost právního závěru, že předpoklad žití s nájemcem ve společné domácnosti aspoň po dobu tří let před trvalým opuštěním společné domácnosti nájemcem nebyl naplněn a že v důsledku toho na něj nemohl nájem bytu přejít. Zde poukázal na skutková zjištění, na jejichž základě soud prvního stupně dovodil existenci společné domácnosti mezi P. J. a jeho matkou, odkázal na ustanovení §115 obč. zák., vyjádřil se k otázce trvalosti soužití a namítl, že tuto otázku je zapotřebí vyložit v tom smyslu, že jde o soužití bez předem stanoveného časového omezení, čemuž není na překážku, „pokud osoba předpokládá, že se jednou v budoucnu odstěhuje jinam s úmyslem založit na tomto novém místě novou domácnost s jinou či jinými osobami“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 26. února 2005, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Zatímco vady podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. nebyly namítány a z obsahu spisu nevyplynuly, je řízení postiženo vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., tedy vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V rozsudku ze dne 24. března 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněném pod č. 30 v sešitě č. 5 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud České republiky dovodil právní závěr, že je-li ke správnému rozhodnutí o věci samé zapotřebí podstatných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, popřípadě která tento soud učinil, ale vzhledem k nesprávnému právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil, nejsou podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně; odvolací soud proto rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Z odůvodnění citovaného rozsudku vyplývá, že podmínky pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou dány mimo jiné tehdy, jestliže právní posouzení věci soudem prvního stupně je nesprávné a její správné právní posouzení vyžaduje další skutková zjištění, která odvolací soud sám nemůže učinit. Tak je tomu nejen v případě, kdy je zapotřebí rozsáhlejšího doplnění dokazování, které nelze provést bez průtahů (§213 odst. 2 o. s. ř.), ale i tehdy, jestliže se má doplnění dokazování týkat podstatných skutečností (výsledkem doplnění dokazování by měla být zásadní skutková zjištění, která rozhodujícím způsobem ovlivní právní posouzení věci). Nedostatek rozhodujících (pro správné rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění nemůže odvolací soud nahradit vlastním doplněním dokazování (možnost odvolacího soudu doplnit dokazování má své meze dané tím, že základem odvolacího řízení je přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně), ale ani tím, že tato skutková zjištění převezme z rozhodnutí soudu prvního stupně, který je učinil přesto, že vzhledem k (nesprávnému) právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil (z hlediska jeho právního posouzení nebyla tato skutková zjištění významná a významnými se stala až z pohledu právního názoru odvolacího soudu). Tímto postupem – pokud by vyústil ve změnu rozhodnutí soudu prvního stupně – by odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení, neboť by účastníkům odepřel možnost přezkumu správnosti nových, popřípadě – z pohledu soudu prvního stupně – dosud bezvýznamných (z hlediska právního posouzení věci odvolacím soudem ovšem rozhodujících) skutkových zjištění na základě jejich odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, a rozhodnutí odvolacího soudu, na těchto skutkových zjištěních založené, by ve svých důsledcích bylo rozhodnutím vydaným v jediném stupni. Obdobně vyznívají i závěry rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. října 1998, sp. zn. 26 Cdo 540/98, uveřejněného pod č. 41 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citované rozhodnutí bylo uveřejněno rovněž pod č. 8 v sešitě č. 1 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura).
Navíc podle §213 odst. 1 o.s.ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Ve smyslu §213 odst. 2 o.s.ř. může odvolací soud opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů; při zjišťování skutkového stavu však nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky řízení uplatněny v rozporu s §205a nebo §211a o.s.ř. (§213 odst. 3 o.s.ř.). Pro řízení před odvolacím soudem platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného (§211 o.s.ř.). Z toho plyne, že dokazování před odvolacím soudem musí být provedeno při jednání (§122 odst. 1 o.s.ř.) a účastníci mají právo vyjádřit se ke všem důkazům, které byly provedeny (§123 o.s.ř.). Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, tedy neznamená, že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně. Může tak učinit za předpokladu, že opakuje dokazování, popřípadě dokazování doplní, tedy postupuje-li v souladu s §122 odst. 1 a §123 o.s.ř., a dokazování provede způsobem, který pro jednotlivé důkazní prostředky stanoví §125 a násl. o.s.ř. Jestliže odvolací soud uvedeným způsobem nepostupoval, a přesto se od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně odchýlil, trpí odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a je dán dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.
V posuzovaném případě se dovolací soud ztotožňuje s dovolací námitkou, že soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění týkající se uzavření manželství P. J., soužití P. J. a jeho manželky včetně způsobu jejich hospodaření, zakoupení pozemku, rekonstrukce rodinného domu a úmyslu P. J. nastěhovat se po dokončení rekonstrukce spolu s manželkou do rodinného domu. Je přitom nerozhodné, že P. J. se rovněž k těmto okolnostem ve své svědecké výpovědi učiněné u soudu prvního stupně vyjadřoval; lze rovněž připustit, že jím v tomto směru uváděné okolnosti mohly být – přinejmenším zčásti – alespoň zpochybněny jinými provedenými důkazy, jak namítl dovolatel. Za této situace – s přihlédnutím ke shora uvedené judikatuře – odvolací soud nemohl taková skutková zjištění učinit (a ani na nich své zamítavé rozhodnutí založit).
Kromě toho soud prvního stupně vyšel při posuzování naplněnosti předpokladu žití s nájemcem ve společné domácnosti aspoň po dobu tří let před trvalým opuštěním společné domácnosti nájemcem (§706 odst. 1 věta druhá ve spojení s ustanovením §708 obč. zák.) mimo jiné rovněž ze skutkových zjištění, že matka žalovaného ze svých příjmů prala, vařila, nakupovala potraviny, žehlila a uklízela nejen pro sebe a žalovaného, nýbrž rovněž pro P. J., a to bez rozlišování, zda jde čistě a výlučně o její příjmy, a že takto společně v bytě žili a hospodařili do roku 1996, kdy se P. J. z bytu odstěhoval. Naproti tomu odvolací soud, aniž rozhodující důkazy provedené před soudem prvního stupně opakoval (zejména pak důkazy svědecké), popřípadě dokazování – za podmínek upravených v ustanovení §205a a §211a o.s.ř. – v potřebném rozsahu doplnil, z uvedených skutkových zjištění nevyšel (ve skutečnosti je pominul). Při posuzování naplněnosti zmíněného předpokladu měl naopak za prokázáno, že okolnosti specifikované v napadeném rozsudku „svědčí o společném uhrazování potřeb P. J. s jeho manželkou a nikoliv s matkou žalovaného, ohledně které P. J. nikdy neuvedl, že by s ní sdružoval finanční prostředky dohromady tak, že by neodlišovali peníze jednoho nebo druhého“. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud se odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž provedl (opakoval či v potřebném, avšak zákonem připuštěném rozsahu, doplnil) důkazy, na jejichž základě mohl postupem podle §132, §211, §213 odst. 1 a 2 o.s.ř. správnost skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně zvrátit.
Lze uzavřít, že z uvedených důvodů bylo řízení před odvolacím soudem stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky, aniž se – zejména z důvodů předčasnosti – zabýval dalšími námitkami dovolatele podřazenými dovolacím důvodům podle §241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř. – zrušil napadený rozsudek (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) a podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. března 2006
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu