ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1822.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 1822/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobců a) P. K., b) J. J., a c) J. K., zastoupených advokátem, proti žalované A. V., o přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 32/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2005, č. j. 62 Co 5/2005-42, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 9. 2004, č.j. 4 C 32/2004-23, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu II. kategorie, o dvou pokojích a kuchyni, ve 3. patře domu č.p. 672, k.ú. B., obec P., kterou dali žalobci žalované s tím, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a že žalovaná je povinna byt vyklidit a vyklizený předat žalobcům do 15 dnů po zajištění přístřeší; současně rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně totiž dospěl k závěru, že v daném případě nebyl naplněn výpovědní důvod ve smyslu §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku ve znění účinném v době dání výpovědi (dále jen „obč. zák.“), neboť zákonná dikce citovaného ustanovení vyžadovala neplacení nájemného nebo úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu po dobu delší než tři měsíce. Jestliže bylo v řízení prokázáno, že žalovaná ke dni podání žaloby, obsahující i výpověď z nájmu bytu, dlužila žalobcům na nájemném částku nepřevyšující součet dvou měsíčních nájemných, neshledal soud prvního stupně požadavek žalobců důvodný.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 9. 3. 2005, č.j. 62 Co 5/2005-42, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu sice v řízení vyšla najevo neuspokojivá platební morálka žalované, která se projevila tak, že platby nájemného a úhrady služeb nebyly hrazeny včas a v řádné výši, avšak tato skutečnost nebyla sama o sobě způsobilá naplnit uplatněný výpovědní důvod za situace, kdy ke dni podání výpovědi z nájmu bytu neexistoval nedoplatek na nájemném, respektive úhradě za služby spojené s užíváním bytu alespoň za dobu delší než tři měsíce, které nemusely následovat po sobě. Protože v daném případě protiprávní stav ke dni podání výpovědi netrval v rozsahu požadovaném zákonem, nebylo z tohoto důvodu možné naplnění výpovědního důvodu dovodit, i když byl dosavadní přístup žalované při neplacení nájemného v rozporu s řádnou platební morálkou a dobrými mravy.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadají žalobci v jeho potvrzujícím výroku dovoláním, jehož přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a v něm uplatněný dovolací důvod podřazují ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolatelé, aniž se výslovně zabývají přípustností dovolání, vytýkají soudům obou stupňů, že v jednání žalované, které sám odvolací soud označil za odporující řádné platební morálce a dobrým mravům, neshledaly hrubé porušené povinnosti vyplývající z nájmu bytu, když prodlení s platbami nájemného a úhrad za služby je v §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. uvedeno jen příkladmo. Soudy obou stupňů se proto nesprávně omezily pouze na přezkum výše dluhu na nájemném ke dni podání výpovědi a vůbec nezohlednily, že žalovaná je od počátku nájemního vztahu v roce 1996 permanentně v prodlení, čímž dle názoru dovolatelů hrubě porušuje povinnosti nájemce ve smyslu §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. Odvolací soud sice dospěl k závěru o rozporu jednání žalované s dobrými mravy, přesto však odepřel žalobcům ochranu vlastnického práva a k výpovědi z nájmu nepřivolil. Takové právní posouzení věci odvolacím soudem označují dovolatelé za nedostatečné, formalistické a odporující dobrým mravům. Z těchto důvodů dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnými osobami, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelé jsou zastoupeni advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelé napadli.
Nejvyšší soud proto nejdříve přezkoumal, zda přípustnost dovolání nezakládá namítané nesprávné právní posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Hmotněprávním ustanovením, které odvolací soud v projednávané věci aplikoval, bylo ustanovení §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., podle něhož může pronajímatel (s přivolením soudu) vypovědět nájem bytu, jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že neplacení nájemného nebo úhrad za služby spojené s užíváním bytu nájemcem po dobu delší než tři měsíce je zákonem označováno jako hrubé porušení povinnosti nájemcem bytu, které zakládá důvod výpovědi nájmu bytu pronajímatelem. Ze znění zákona (srov. dikci \"zejména\") přitom vyplývá, že uvedené jednání nájemce je příkladmo uvedeno jako případ hrubého porušení povinnosti nájemce bytu; výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. je tedy dán i tehdy, půjde-li o hrubé porušení jiných povinností nájemce bytu. Opírá-li se však výpovědní důvod podle citovaného ustanovení o toto, příkladmo uvedené jednání nájemce, musí být zde stanovené zákonné podmínky naplněny, a jejich naplnění nelze hodnotit toliko z pohledu obecně vymezené skutkové podstaty výpovědního důvodu upraveného v §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 532/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2001, sešit 12, pod poř. č. 144, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 26 Cdo 514/2001). Podmínka, že nájemce nezaplatil nájemné za dobu delší tří měsíců je splněna tehdy, jestliže nájemce v časovém úseku delším než tři měsíce užíval byt, aniž by za něj platil dohodnuté nájemné; tato doba může být naplněna i součtem měsíců, které nejdou za sebou. Nájemce, který nezaplatil nájemné za tři měsíce, hrubě poruší své povinnosti až v okamžiku, kdy se ocitne v prodlení s placením byť jen části nájemného i za měsíc čtvrtý (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 37/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 1997, sešit 7, pod poř. č. 55, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 26 Cdo 585/2002). Nesplnění zákonných předpokladů pro přivolení k výpovědi z nájmu bytu nelze nahradit poukazem na dobré mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. (srov. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 1998, sp. zn. 3 Cdon 86/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, sešit 21, pod poř. č. 151).
Z hlediska dovoláním konkretizovaného dovolacího důvodu, jímž dovolatelé předestřeli dovolacímu přezkumu pouze otázku, zda k naplnění důvodu výpovědi z nájmu bytu dle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. je nezbytné zjištění, že nájemce nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění spojená s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce, anebo zda (jak se domnívají) je postačující zjištění, že je nájemce „permanentně“ v prodlení s uvedenými platbami, nepředstavuje tedy napadený rozsudek – s ohledem na výše zmíněné závěry judikatury – rozhodnutí zásadního právního významu.
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
Žalobci z procesního hlediska zavinili, že jejich dovolání bylo odmítnuto, avšak žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalobcům právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. června 2006
JUDr. Robert W a l t r , v. r.
předseda senátu