ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1878.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 1878/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce M. H. (dříve W.), zastoupeného advokátem, proti žalované M. W., zastoupené advokátkou, o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C 247/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2004, č.j. 51 Co 365/2004-35, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2004, č.j. 51 Co 365/2004-35, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. 4. 2004, č.j. 6 C 247/2003-22, zrušil právo společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu č. 1, I. kategorie, o rozměrech 3+1 s příslušenstvím, nacházejícímu se v 1. podlaží domu č.p. 2024, v P., určil, že byt bude užívat žalovaná jako jediná nájemkyně a členka družstva, žalobci uložil byt vyklidit do15 dnů od zajištění náhradního ubytování a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce, směřujícímu do výroku o bytové náhradě, Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 19. 11. 2004, č.j. 51 Co 365/2004-35, rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se „mění tak, že se zrušuje společný nájem družstevního bytu účastníků, a to bytu č. 1 o velikosti 3+1 s příslušenstvím, I. kategorie, v prvním podlaží domu č.p. 2024, P.“ (dále „předmětný byt“ resp. „byt“), že předmětný byt bude užívat jako nájemkyně a členka družstva žalovaná a že žalobce je povinen byt vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního bytu; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů dospěly ke shodnému závěru, že v projednávané věci jsou splněny podmínky pro rozhodnutí o zrušení společného nájmu bytu účastníků podle §705 odst. 2 věty druhé obč. zák. a že rozhodná hlediska – zájem nezletilých dětí účastníků, svěřených pro dobu po rozvodu do výchovy matky (žalované), stanovisko pronajímatele, výrazný podíl žalované na získání bytu a hrazení všech nákladů na bydlení odůvodňují, aby nájemkyní předmětného bytu byla jako členka družstva určena žalovaná (§705 odst. 3 obč. zák.). Soud prvního stupně dovodil, že v dané věci jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro to, aby povinnost žalobce k vyklizení bytu byla vázána na zajištění náhradního ubytování (§712 odst. 3 obč. zák.). Tyto důvody spatřoval v tom, že žalobci svědčí nájemní právo k jinému bytu (neboť má pronajatou garsonku na dobu určitou, v níž bydlí se svojí přítelkyní), že předmětný byt dlouhodobě (od května 2003) neužívá, nepodílí se na nákladech s bytem spojených, ani neplní vyživovací povinnost k nezletilým dcerám účastníků. Odvolací soud naproti tomu dospěl k závěru, že povinnost žalobce je nutno v souladu s ustanovením §712 odst. 3 věty druhé obč. zák. vázat na zajištění náhradního bytu. Vyjádřil názor, že důvodem zvláštního zřetele hodným by nepochybně byla skutečnost, že žalobce má vlastní byt nebo jeho trestná činnost, z níž měl být podezřelý; nic takového však v řízení nebylo prokázáno.
Rozsudek odvolacího soudu – ve výroku o bytové náhradě – napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnila v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a §241a odst. 3 o.s.ř. Uvádí, že z důkazů provedených soudem prvního stupně jednoznačně vyplývá, že krize v manželství účastníků trvající řadu let nebyla příčinou odchodu žalobce ze společné domácnosti, ale že šlo o jeho vlastní rozhodnutí žít s jinou ženou, že se po odstěhování nepodílel na nákladech spojených s užíváním bytu a jeho krátkodobé „návraty“ byly účelově motivovány snahou o získání výhody při majetkovém vypořádání, nikoliv zajištěním potřeby bydlení. Poukazuje rovněž na to, že soud prvního stupně správně přihlédl i k tomu, že žalobce vedl se svojí přítelkyní v pronajatém bytě společnou domácnost, že bezúplatný převod členských práv a povinností k předmětnému bytu byl vázán na poskytování osobní péče otci žalované (kterou poskytuje sama žalovaná), jakož i ke vztahu žalobce k dceři účastníků. Na základě toho dovolatelka dovozuje, že jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro přiznání náhradního ubytování, a že je třeba zohlednit i širší souvislosti (žalobcovo faktické jednání a potřeby, jeho motivaci, morální aspekty), nikoliv pouze to, zda je zajištěna bytová potřeba žalobce, či prokázána jeho trestná činnost (jak to učinil odvolací soud). Odvolacímu soudu vytýká, že jeho závěr o neexistenci důvodů pro přiznání náhradního ubytování nemá oporu v provedeném dokazování, neboť skutečný způsob žalobcova bydlení ani trvání společné domácnosti v novém partnerství nebyly v odvolacím řízení nově prokazovány, a odvolací soud proto v tomto směru nemohl ani dojít ke správným skutkovým závěrům. Rovněž tak mu vytýká, že se nezabýval otázkou, zda formální výkon žalobcova práva by v daném případě nebyl v rozporu s dobrými mravy. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993). Přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení se však omezuje pouze na ten výrok napadeného rozsudku, kterým byla žalobci stanovena povinnost předmětný byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu; ostatně dovolatelka proti ostatním (ve skutečnosti potvrzujícím) výrokům ve věci samé (o zrušení práva společného nájmu bytu a určení nájemce bytu) nebrojí.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden, tj. v daném případě v jeho měnícím výroku o věci samé (ve výroku o bytové náhradě); přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.); existence obligatorně posuzovaných vad nebyla v dovolání tvrzena a ze spisu se nepodává.
Z ustanovení §712 odst. 3 věty druhé před středníkem obč. zák. vyplývá, že v těchto případech zákon pro rozvedeného manžela stanovil jako primární formu bytové náhrady náhradní byt. Jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud rozhodnout, že rozvedený manžel má právo na kvalitativně i kvantitativně nižší formu bytové náhrady – náhradní ubytování. Ustanovení §712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný pod č. 87 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997). Jestliže soud neprovede toto vymezení správně a nepřihlédne ke všem rozhodným okolnostem, je odůvodněn závěr, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Kritika, že soud nepřihlédl ke všem rozhodným okolnostem, je tak kritikou nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu za okolnosti zvláštního zřetele hodné, významné pro rozhodování o nižší kvalitě bytové náhrady pro rozvedeného manžela, který má po zrušení práva společného nájmu byt vyklidit, lze (podle okolností konkrétního případu) považovat např. zájem nezletilých dětí na zajištění klidného výchovného prostředí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1260/97) a chování vyklizovaného manžela po dobu společného soužití, které je v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 1999, sp. zn. 26 Cdo 1185/99). Za právně významné z tohoto pohledu lze považovat i zásluhy rozvedeného manžela o získání společného bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1083/99, uveřejněný pod C 552 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 6), jakož i okolnost, že rozvedenému manželovi svědčí právní důvod užívání jiného bytu (např. vlastnické či nájemní právo), způsobilý uspokojit jeho bytovou potřebu; uvedená okolnost může být dokonce důvodem pro odepření bytové náhrady s ohledem na §3 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1171/2003, uveřejněný pod C 2531 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 29). Nejvyšší soud rovněž dovodil (srov. např. jeho rozsudek ze dne 9. 4. 2002, sp. zn. 26 Cdo 324/2002, uveřejněný pod C 1134 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 16), že lze-li z důvodu uvedeného v §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. (pro nezaplacení nájemného nebo úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce) postihnout výpovědí právo nájmu bytu, navíc bez dalšího s vázaností na zajištění toliko přístřeší (srov. §712 odst. 5 obč. zák.), musí se k uvedené okolnosti (k nepřispívání na nájemné a na úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu) v řízení o zrušení práva společného nájmu bytu manžely přihlédnout alespoň při rozhodování o formě bytové náhrady ve smyslu §712 odst. 3 věty druhé obč. zák. Jinak nájemce bytu, jemuž by mohlo být za této situace vypovězeno právo nájmu bytu, by měl, a to i ve vztahu k přisuzované formě bytové náhrady, méně práv než společný nájemce bytu při rozhodování ve smyslu §705 odst. 1, 3 ve spojení s ustanovením §712 odst. 3 věty druhé obč. zák.; taková osoba by totiž pro nepřispívání na nájemné či úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu nebyla – na rozdíl od nájemce – nijak postižitelná. K uvedenému právnímu názoru se Nejvyšší soud přihlásil rovněž např. v rozsudku ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1903/2003, a sdílí jej i v projednávané věci.
Odvolací soud v projednávané věci považoval při posuzování důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu §712 odst. 3 věty druhé obč. zák. za rozhodné pouze okolnosti, zda žalobce má vlastní byt nebo zda se dopustil trestné činnost, z níž byl podezřelý. Posouzením věci z dalších hledisek, jež jsou ve smyslu výše uvedeného významné, se nezabýval, ačkoliv okolnosti v tomto směru významné byly v řízení tvrzeny, resp. vyšly v řízení najevo (neplacení nájemného a úhrady za služby žalobcem, jeho přístup k zajištění potřeb nezletilých dětí /neplnění vyživovací povinnosti/, zásluhy žalované o získání společného bytu). Právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné a tudíž i nesprávné.
Dovolatelce však nelze přisvědčit, pokud dovozuje, že při posuzování nároku žalobce na bytovou náhradu lze aplikovat též ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Použití uvedeného ustanovení přichází sice v úvahu při posouzení nároku rozvedeného manžela na bytovou náhradu, ale toliko z toho hlediska, zda lze jeho zákonné právo odepřít s poukazem na případný rozpor s dobrými mravy, nikoliv z toho hlediska, jaká forma bytové náhrady přichází v úvahu, neboť tato otázka je výslovně upravena zákonem v §712 odst. 3 větě druhé obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2004, sp.zn. 26 Cdo 2160/2003).
Se zřetelem k uvedenému Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu – vzhledem k vzájemné provázanosti jeho výroků – v celém rozsahu a věc mu podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první za středníkem, §226 odst. 1 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. října 2006
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu