ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.19.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 19/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně Mgr. K. S., zastoupené advokátkou, proti žalovanému T. K., zastoupenému advokátem, o zrušení společného nájmu družstevního bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 30 C 175/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. května 2004, č.j. 19 Co 31/2003-120, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. 9. 2002, č.j. 30 C 175/2001-96, zrušil právo společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu č. 23, sestávajícímu ze dvou pokojů, kuchyňského koutu a příslušenství, nacházejícímu se ve 3. podlaží domu č.p. 741 v B., S. 3 (dále „předmětný byt“ nebo „byt“), určil žalobkyni výlučnou nájemkyní bytu a členkou družstva a žalovanému uložil byt vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního bytu; dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 26. 5. 2004, č.j. 19 Co 31/2003-120, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že manželství účastníků, uzavřené dne 26. 6. 1999 bylo ke dni 30. 8. 2001 pravomocně rozvedeno, že jejich manželství zůstalo bezdětné, že dohodou ze dne 28. 7. 1999 převedli rodiče žalobkyně na účastníky členská práva a povinnosti v SBD P., že dne 25. 8. 1999 uzavřeli účastníci s tímto družstvem smlouvu o nájmu předmětného bytu, že členský podíl v družstvu uhradili zčásti rodiče žalobkyně (350.000,- Kč) a zčásti žalovaný (300.000,- Kč), že se účastníci po rozvodu manželství o dalším užívání bytu nedohodli, že v září 2001 se žalobce z bytu odstěhoval (vzal si veškeré svoje věci, demontoval kuchyňskou linku, vypnul vodu a přívod plynu) a zdržuje se u své přítelkyně v T., že byt se nachází v blízkosti bytu rodičů žalobkyně, v prostředí, kde vyrůstala a k němuž má citový vztah, že žalobkyně pracuje v B. a že žalovaný má podnikatelské aktivity na území celé republiky. Odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, že jsou dány podmínky pro zrušení práva společného nájmu účastníků k předmětnému bytu ve smyslu ustanovení §705 obč.zák. Při rozhodnutí o dalším nájmu bytu přihlédl (ve shodě se soudem prvního stupně) k okolnosti, že pronajímatel se k osobě dalšího nájemce bytu nevyjádřil, k zásluhám o získání bytu, které spatřoval ve větší míře na straně žalobkyně, neboť i když se oba účastníci podíleli rovným dílem na úhradě členského podílu, získali byt jen díky převodu členských práv a povinností ze strany rodičů žalobkyně. Dále přihlédl k hledisku účelného využití bytu, které zohlednil ve prospěch žalobkyně, neboť byt užívá a pracuje v místě, kde se nachází, zatímco z chování žalovaného nevyplývá, že by měl zájem v bytě setrvat. Odvolací soud se rovněž vypořádal s námitkou žalovaného, že jednal v jeho nepřítomnosti, a neshledal ji důvodnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost odůvodnil tím, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam a je v rozporu s hmotným právem. Uvádí, že v daném případě měly soud rozhodovat podle ustálené praxe, tj. zohlednit „výhodné využití bytového prostoru“ s přihlédnutím k tomu, že má vážnou známost, zatímco žalobkyně žije sama, a okolnost, že oba účastníci vykonávají práci v „teritoriu města B.“. Dovolatel má za to, že soudy nesprávně hodnotily podíl žalobkyně na získání bytu, a poukazuje na to, že v její prospěch nelze zohlednit finanční podíl jejích rodičů, jakož i na to, že původně měla být členská práva a povinnosti převedena toliko na něho, o čemž svědčí smlouva o budoucí smlouvě o převodu členských práv a povinností, kterou uzavřel s otcem žalobkyně. Namítá, že soud měl přihlížet k ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. a vzít v úvahu, že žalobkyně jednala v rozporu s dobrými mravy, neboť jako první začala postupně vystěhovávat byt, znemožňuje mu do něho přístup, a to i po rozvodu. Poukazuje rovněž na to, že soudy nezohlednily otázku vypořádání členského podílu, ačkoliv se zrušením společného nájmu souvisí a žalobkyně s ním odmítla o jeho nabídce jednat, ani se nezabývaly účelovostí jednání žalobkyně a jeho protiprávností. Dovozuje dále, že soudy porušily „Základní listinu práv a svobod“, když mu znemožnily účast u jednání. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny; současně učinil návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno dne 26. května 2004, Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb., (dále opět jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatel.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V projednávané věci řešil soud pro rozhodnutí podstatnou právní otázku vymezení hledisek pro určení dalšího nájemce bytu podle ustanovení §705 odst. 3 obč.zák., došlo-li ke zrušení práva společného nájmu družstevního bytu manžely.
Výklad uvedeného ustanovení se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení těchto otázek neodchýlil. Soudní praxe (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999) je jednotná v tom, že ustanovení §705 odst. 3 obč.zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Vedle zákonných hledisek (zájem nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele) soudy - ve shodě s ustáleným výkladem podávaným soudní praxí - podle okolností konkrétního případu přihlížejí jako k dalším právně významným hlediskům zejména k sociálním a majetkovým poměrům účastníků, ke zdravotnímu stavu rozvedených manželů, k tomu, jak se který z manželů zasloužil o získání bytu, k účelnému využití bytu, apod.
Zákonem výslovně určená hlediska nejsou v dané věci využitelná, neboť účastníci nemají nezletilé děti a pronajímatel ponechal rozhodnutí o dalším nájmu na úvaze soudu. Odvolací soud se proto zabýval dalšími hledisky, které byly v řízení namítány, jako jsou zásluhy účastníků na získání bytu a hledisko účelného využití bytu. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud se při svém rozhodování podle §705 odst. 1 věty druhé a odst. 3 obč.zák. vypořádal s hledisky přicházejícími v úvahu v dané věci a jeho rozhodnutí je v tomto směru výrazem ustálené soudní praxe. Z toho, jak se obecně správná východiska užitá odvolacím soudem prosadila v konkrétní věci (tedy které ze zkoumaných hledisek měl soud v daném případě – se zřetelem ke zjištěnému skutkovému stavu – za převažující), nelze usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2002, sp.zn. 26 Cdo 1928/2000, uveřejněné pod C 1357 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 19). Pro úplnost je třeba k námitkám dovolatele uvést, že na vydávání konstitutivních rozhodnutí – jímž rozhodnutí vydané v řízení podle §705 odst. 2 a 3 obč.zák. nepochybně je – nelze aplikovat ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2002, sp.zn. 26 Cdo 2858/2000, uveřejněné pod č. 184 v publikaci Přehled judikatury ve věcech nájmu bytu, Praha, ASPI Publishing, 2003).
Pokud pak dovolatel namítá, že odvolací soud jednal v jeho nepřítomnosti, je třeba poukázat na to, že k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., nezakládají. Ostatně odvolací soud se s touto námitkou vypořádal a v tomto směru lze odkázat na odůvodnění jeho rozhodnutí.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly (dle obsahu spisu) prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by měla právo vůči žalovanému.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. února 2006
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu