ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.193.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 193/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobců a) M. D., b) Ing. M. D., zastoupených advokátkou, proti žalovanému statutárnímu městu B., o zrušení nájemní smlouvy, o zrušení souhlasu se sloučením bytu, o vydání souhlasu s vestavbou bytu, o zrušení nabídky žalovaného na odkup nemovitosti a uložení povinnosti žalovanému při prodeji domu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 47 C 71/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25.6.2004, č. j. 26 Co 731/2003-130, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25.6.2004, č.j. 26 Co 731/2003-130, zrušil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 15.7.2003, č.j. 47 C 71/2001-80, jímž tento soud ve výroku I., bodě a) zamítl žalobu, aby soud rozhodl, že se zrušuje nájemní smlouva uzavřená dne 12.6.2000 žalovaným s MUDr. M. a MUDr. J. o nájmu bytu č. 4 v domě S. 5, B., a dále, že se zrušuje souhlas ke sloučení bytu č. 4 s vedlejším uzavřeným půdním prostorem tamtéž a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud dále potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I., bodech b) a c), jimiž tento soud zamítl žalobu, aby soud rozhodl, že žalovaný je povinen vydat žalobcům souhlas „s vestavbou na celé ploše s bytem č. 4 a podlaží nad podlažím s bytem č. 4 včetně užívacích práv rodiny žalobců k této vestavbě, a to na základě žádosti žalobců ze dne 20.4.1998“ a dále že se „zrušuje nabídka žalovaného na odkup nemovitosti S. 5, B., ze dne 10.11.2000, č.j. Byt/00/44251 a žalovanému se ukládá, aby v případě nové nabídky na odkup předmětné nemovitosti, pokud si dům neponechá trvale sám ve svém vlastnictví, postupoval opět podle vyhlášky města B. č. 3/96 ve znění vyhlášky města B. č. 10/98, a svou nabídku učinil s ohledem na skutečnost, že žalobci získali souhlas s vestavbou svého bytu v celém podlaží s bytem č. 4 a v půdním podlaží nad tímto podlažím, zatímco manželům Jeřábkovým bylo užívací právo na byt č. 4 zrušeno“. Odvolací soud dále změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že uložil žalobcům doplatit na soudním poplatku částku 2000,- Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí. Zároveň zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení ve výroku III., který se týkal nákladů řízení.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo a dospěl k závěru, že před soudem prvního stupně byly dodrženy všechny procesní postupy (§205 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.). Dále v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že vycházela-li tvrzení žalobců z toho, že nájemní smlouva ze dne 12.6.2000 je absolutně neplatná a petit žaloby směřoval ke „zrušení“ této smlouvy, pak je mezi tvrzeními a žalobním petitem logický rozpor, který činí žalobu neurčitou. Soud prvního stupně proto měl postupem podle ust. §43 o.s.ř. na tuto skutečnost žalobce upozornit a umožnit mu tento rozpor odstranit. Jelikož tak soud neučinil, zatížil řízení v této části vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Stejný závěr je pak dle odvolacího soudu nutno učinit i ohledně té části žaloby, v níž se žalobci domáhají zrušení „souhlasu ke sloučení bytu č. 4 s vedlejším uzavřeným půdním prostorem tamtéž“, neboť i tato část petitu je zcela neurčitá. Proto rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I., bodu a) zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení.
Pokud byla soudem prvního stupně zamítnuta žaloba, jíž se žalobci domáhali, aby žalovanému byla uložena povinnost dát souhlas k vestavbě, dospěl odvolací soud k závěru, že vzhledem k charakteru nároku, nelze takový souhlas „vysoudit“ v občanském soudním řízení. Podle §80 písm. b) o.s.ř. lze soudním rozhodnutím uložit splnění povinnosti jen tehdy, jde-li o povinnost, která vyplývá buď ze zákona nebo z právního vztahu, případně z porušení práva. Pokud občanský zákoník o nároku nájemce na zřízení nástavby (vestavby) nehovoří, nemohou žalobci nárok na splnění povinnosti úspěšně u soudu uplatnit. Povinnost žalovaného dát žalobcům souhlas s vestavbou přesahující rámec bytu jimi užívaného nelze dovodit ani ze smluvního vztahu mezi žalobci jako nájemci a žalovaným jako pronajímatelem.
Odvolací soud dále v případě výroku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobci dožadovali, aby soud zrušil nabídku žalovaného na odkup domu S. 5 v B., ze dne 10.11.2000, vyšel z toho, že nabídka k odkupu předmětného domu učiněná žalovaným dne 10.11.2000 byla právním úkonem žalovaného, jímž oznámil nájemcům v domě, že souhlasí s prodejem domu ve veřejné obchodní soutěži s tím, že ještě předtím činí nabídku ke koupi nájemcům za podmínek stanovených vyhláškou města B. č. 3/96. Tento úkon nemá dle odvolacího soudu náležitosti kvalifikované nabídky dle §43a o.z., která by splňovala podmínky návrhu na uzavření kupní smlouvy, neboť se jednalo o projev vůle, který byl neurčitý pro absenci podstatných náležitostí navrhované kupní smlouvy. Jednalo se pouze o zveřejnění zájmu obce prodat dům, mající charakter výzvy k podání návrhu na uzavření smlouvy. S ohledem na charakter tohoto právního úkonu žalovaného se nelze domáhat jeho zrušení.
Pokud soud prvního stupně zamítl tu část žaloby, kterou měl soud uložit žalovanému jak má postupovat při novém prodeji předmětného domu, dospěl odvolací soud k závěru, že soud nemůže žalovanému uložit, jak má v budoucnu postupovat při prodeji věci, kterou vlastní, konkrétně jakou nabídku má učinit případným zájemcům o koupi, protože na straně žalovaného neexistuje závazek k uzavření konkrétní kupní smlouvy vyplývající ze smlouvy o převodu nemovitosti nebo ze smlouvy o smlouvě budoucí.
Odvolací soud proto rozhodl tak, jak bylo uvedeno výše.
Dovoláním ze dne 25.10.2004 žalobci napadli výrok rozhodnutí odvolacího soudu, jímž tento soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., bod b) a c) s tím, že dovolání je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a dovolací důvody spatřují v ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř.
V dovolání žalobci popsali průběh dosavadního řízení. Dále uvedli, že právo na to, aby bylo projednáno podání, které občan předkládá orgánu státní moci či samosprávnému orgánu, je jedním z ústředních principů právního a demokratického státu. V dané věci se na soud obrátili proto, že Ústava ČR výslovně zaručuje ochranu oprávněných zájmů účastníků nezávislým a nestranným soudem. Ani soud prvního stupně ani soud odvolací se ovšem ochranou práva dovolatelů na projednání podání předloženého orgánu samosprávy vůči žalovanému nezabývaly – v odůvodnění žádného z rozhodnutí není ani zmínka o zákonu o obcích. Dovolatel je toho názoru, že neexistuje žádná právní a věcná překážka, proč by soud nemohl rozhodnout o oprávněném zájmu dovolatelů o půdní vestavbu a nařídit žalovanému, aby s ní souhlasil. Za daného stavu věci by žalovaného pouze zavázal k jednání dle jeho vlastní „městské legislativy“. Dovolatelé dále uvedli, že očekávali, že žalovaný jednání o prodeji nemovitostí za situace, kdy byli ohledně prodávané nemovitosti podány u soudu dvě žaloby, přeruší. Žalovaný ovšem existenci soudních řízení ignoroval. Jeho jednání je protiústavní a je pohrdáním samou podstatou soudní moci. Otázkou zásadního právního významu je, že „pokud by se v praxi našeho soudnictví prosadil názor, že žalovaný účastník si ve věcech, které jsou předmětem soudního sporu mohl v průběhu řízení dělat co chce, bylo by to naprosté popření ústavního principu zaručujícího každému možnost dovolat se soudní ochrany svých práv“, tedy v zásadě by ztratila jakýkoliv smysl celá kategorie sporů vedených v rámci občanskoprávních řízení. Žalovaný jednal v příkrém rozporu s povinnostmi, které mu vyplývají ze zákona o obcích, s Ústavou ČR, se zákony a v neposlední řadě v rozporu s platnými usneseními zastupitelstva města B. Cílem žaloby dle dovolatelů bylo docílit prostřednictvím soudu to, co se nepodařilo v přímém jednání se žalovaným. Nabídka odkupu předmětné nemovitosti je podle dovolatelů návrhem na uzavření smlouvy ve smyslu ust. §43a o.z. učiněným směrem k osloveným nájemníkům, když tento návrh má nepochybně veškeré náležitosti plně kvalifikované nabídky dle §43a o.z., zvlášť ve vazbě na vyhl. města B. č. 15/1998, na jejímž základě byla nabídka odkupu učiněna. Dovolatelé za další otázku zásadního právního významu pokládají to, jaká je možnost obrany proti těm rozhodnutím soudu, která jsou evidentně nesprávná. Dovolatel dále uvedl, že při nahlédnutí do spisu den před jednáním Městského soudu v Brně se ukázalo, že podání ze dne 25.10.2001 se ztratilo, takže odvolací soud zřejmě o tomto podání nevěděl a zřejmě s ním ani nebyl seznámen, což je skutečností, která mohla vést k tomu, že by rozhodnutí bylo v plném rozsahu zrušeno. Město B. dle dovolatele porušilo svou zákonnou povinnost, když při předložení záměru prodeje předmětné nemovitosti k projednání ZMB nezveřejnilo tento svůj záměr na úřední desce nejméně 15 dnů předem před projednáním v orgánech obce. Souhlas ZMB s tímto prodejem je proto ze zákona od počátku neplatný. Pokud Rada města B. požádala zastupitelstvo o souhlas, aby vyhovělo žádosti manželů P., M. a J., aby předmětná nemovitost byla prodána přímo jim, pak tímto odmítli jednoznačně jako zájemce o uzavření podílového spoluvlastnictví manžele D., což ovšem implikuje dle čl. 5 odst. 6 vyhl. města B. č. 15/1998, že se tak sami diskvalifikovali z dalších jednání o prodeji této nemovitosti a manželé D. se tak stali jedinými oprávněnými účastníky nabídek prodeje předmětné nemovitosti. Souhlas ZMB s prodejem nemovitosti se tak stal neplatným i z toho důvodu, že byl vydán nájemníkům, kteří dle platné vyhlášky žalovaného byli z prodeje vyřazeni. Dle dovolatelů se žalovaný pokouší krýt své jednání, kterým vážně poškozuje zákonné zájmy žalobců, hrubě porušuje svou vlastní obecní legislativu a ostatní zákony. Právě i tím, že usiluje, aby toto porušování probíhalo co nejvíce v skrytu, mimo jiné bez možnosti zásahu veřejnosti. Dovolatelé dále vytýkají odvolacímu soudu, že místo aby rozhodoval o tom, co navrhli, tak při jednání dne 15.7.2003 zamítl jejich návrh na spojení všech tří doposud projednávaných věcí, přestože toto rozhodnutí bylo v přímém rozporu s ust. o.s.ř., neboť se ve všech třech řízeních jednalo v podstatě o totéž a tudíž spojení věcí bylo důvodné už jen z hlediska hospodárnosti řízení. Soud navíc jednal o zcela jiném petitu než bylo navrženo. Téhož petitu jako soud prvního stupně se přidržel i odvolací soud, a to přesto, že podáním ze dne 28.5.2004 byl navržen petit, který již plně odpovídal existující situaci a nebyl zastaralý. Protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 15.7.2003 neodpovídá skutečnému průběhu jednání. Ani přes veškerou snahu se dle dovolatelů nepodařilo docílit, aby průběh jednání byl řízen dle příslušných ustanovení o.s.ř. a aby bylo správně protokolováno, navíc bylo soudkyní rozhodováno o petitu, který si sama prosadila. Dovolatelé proto navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek krajského soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu k novému projednání a rozhodnutí.
Žalovaný ve svém vyjádření uvedl pouze to, že dovolatelé nikde ve svém dovolání blíže neupřesnili v čem spočívá zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a proto považuje jejich dovolání za nepřípustné a navrhl, aby je soud odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobami k tomu oprávněnými, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelé jsou zastoupeni advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o.s.ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle ust. §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nemůže být dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil (v dovoláním napadené části) v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelé obsahově vymezili, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelé napadli, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnili.
Dovolatelé v dovolání formulují, jak vyplývá z jeho obsahu, dvě otázky, s nimiž spojují zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. První z nich je to, že „pokud by se v praxi našeho soudnictví prosadil názor, že žalovaný účastník si ve věcech, které jsou předmětem soudního sporu může v průběhu soudního řízení dělat co chce, bylo by to naprostým popřením ústavního principu zaručujícího každému možnost dovolat se soudní ochrany svých práv“, druhou otázkou zásadního právního významu je to, jaká je „možnost ochrany proti těm rozhodnutím soudu, která jsou evidentně nesprávná“.
Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že toto rozhodnutí je založeno na právním závěru, že nelze žalovanému uložit povinnost dát souhlas k vestavbě, jelikož tato povinnost mu z žádného právního předpisu, z právního vztahu ani z porušení práva nevyplývá. Další právní závěr, na kterém stojí rozhodnutí odvolacího soudu je ten, že nabídka žalovaného na odkup předmětné nemovitosti učiněná žalovaným dne 10.11.2000 je právním úkonem žalovaného, jímž oznámil nájemcům v domě, že souhlasí s prodejem domu ve veřejné obchodní soutěži a že se nejedná o kvalifikovanou nabídku ve smyslu ust. §43a o.z., která by splňovala podmínky návrhu na uzavření kupní smlouvy. Jednalo se toliko o zveřejnění zájmu obce prodat dům mající charakter výzvy k podání návrhu na uzavření smlouvy. Odvolací soud rovněž učinil právní závěr, že nelze žalovanému uložit jak má postupovat při novém prodeji předmětného domu, neboť na straně žalovaného neexistuje závazek k uzavření konkrétní kupní smlouvy vyplývající z akceptace návrhu smlouvy převodu nemovitosti nebo ze smlouvy o smlouvě budoucí. Z uvedeného je zřejmé, že na základě takto dovolateli formulovaných otázek nejsou dány předpoklady pro aplikaci ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a pro závěr, že dovolání je přípustné. Ze stejného důvodu, pak nemůže založit přípustnost dovolání ani námitka dovolatelů, že souhlas Zastupitelstva města B. s prodejem předmětné nemovitosti je ze zákona od počátku neplatný.
Z hlediska posouzení přípustnosti dovolání nejsou rovněž případné námitky dovolatelů, že odvolací soud rozhodl ve věci, aniž by měl k dispozici podání žalobců ze dne 25.10.2001, které se dle dovolatelů ze spisu ztratilo, dále že soud zamítl jejich návrh na spojení tří dosud projednávaných věcí, že jednal o zcela jiném petitu, že protokolace u jednání před soudem prvního stupně ze dne 15.7.2003 neodpovídá skutečnému průběhu jednání a že jednání bylo vedeno k petitu, který nebyl v dané chvíli aktuální. K tzv. jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., nezakládají.
Pokud dovolatelé namítají, že v žádném z odůvodnění rozhodnutí soudů není ani zmínka o zákoně o obcích a dále že žalovaný se pokouší krýt své jednání, kterým vážně poškozuje zákonné zájmy žalobců, pak ani tato argumentace nemůže založit přípustnost dovolání. Ani jednu z těchto námitek dovolatelé blíže nekonkretizovali. Není proto zřejmé v čem spatřují zásadní právní význam těchto tvrzení pro rozhodnutí. Toto nelze dovodit ani z obsahu dovolání, proto dovolací soud těmto námitkám nemohl zásadní právní význam přiznat.
K další námitce dovolatelů, že neexistuje žádná právní ani věcná překážka, proč by soud nemohl rozhodnout o jejich oprávněném zájmu o půdní vestavbu a nařídit žalovanému, aby s ní souhlasil, lze v obecné rovině uvést, že občanský zákoník, který upravuje vztahy mezi nájemcem a pronajímatelem, žádné takové právo nájemce, jemuž by odpovídala povinnost pronajímatele udělit nájemci souhlas k nástavbě přesahující rámec jím užívaného bytu, nezakotvuje. Pokud takovouto povinnost pronajímatele nelze dovodit ani ze smluvního vztahu mezi účastníky, nemůže se nájemce s úspěchem domáhat na pronajímateli vydání souhlasu k vestavbě.
Další námitka dovolatelů, že nabídka odkupu předmětné nemovitosti je návrhem na uzavření smlouvy ve smyslu ust. §43a o.z., rovněž přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládá, neboť tato námitka je založena na výtce nesprávnosti skutkových zjištění (tj. obsahu tohoto právního úkonu) a teprve poté jeho právního posouzení (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Nejvyšší soud s ohledem na uvedené dospěl k závěru, že dovolání žalobců proti rozhodnutí odvolacího soudu není podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Dovolací soud proto dovolání podle ust. §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 a §151 odst. 1 o.s.ř., a vzhledem k tomu, že žalovanému podle spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. dubna 2006
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v. r.
předseda senátu