ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1973.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 1973/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce K., bytové družstvo, zastoupeného advokátkou, proti žalované Fakultní nemocnici v M., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 200/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2006, č. j. 53 Co 504/2005-53, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. srpna 2005, č. j. 13 C 200/2005-37, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi žalobce z nájmu žalované k „bytu č. 6, o kuchyni a dvou pokojích s příslušenstvím, I. kategorie, v prvém patře domu č. p. 1581, P.“ (dále jen „předmětný byt”, resp. „byt”), určil, že nájemní poměr žalované k uvedenému bytu skončí posledního dne tříměsíční lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalované uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený jej předat žalobci po uplynutí výpovědní lhůty do třiceti dnů po zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. března 2006, č. j. 53 Co 504/2005-53, ve spojení s usnesením ze dne 19. května 2006, č. j. 53 Co 504/2005-59, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Soud prvního stupně pokládal smlouvu o nájmu předmětného bytu ze dne 28. dubna 1999 uzavřenou mezi městskou částí P. jako pronajímatelkou a žalovanou jako nájemkyní (dále jen „nájemní smlouva ze dne 28. dubna 1999“) za platnou (podle jeho názoru nájemcem bytu může být nejen osoba fyzická, nýbrž i osoba právnická) a zabýval se otázkou naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) ve spojení s ustanovením §719 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu /a ve znění do 30. března 2006/ (dále jen „obč. zák.“). Naproti tomu odvolací soud se otázkou naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu nezabýval, neboť dovodil, že směřovala-li vůle účastníků nájemní smlouvy ze dne 28. dubna 1999 ke vzniku chráněného nájmu bytu, je nájemní smlouva absolutně neplatná podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem proto, že subjektem práva nájmu bytu podle §685 a násl. obč. zák. může být pouze osoba fyzická, která má potřebu bydlení, a nikoli osoba právnická, která tuto potřebu nemůže mít.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.”). Prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. zpochybnil správnost právního závěru, že nájemní smlouva ze dne 28. dubna 1999 je absolutně neplatná podle §39 ob.č zák. pro rozpor se zákonem. Uvedl, že „toto stanovisko odvolacího soudu má (sice) svoji logiku“, avšak žalovaná má takto „smluvně pronajatu celou řadu bytů a nájemní smlouvy jsou dle jejího názoru platné … Je tedy v zájmu obou účastníků řízení, aby jejich vztah založený nájemní smlouvou ze dne 28.4.1999 byl definitivně posouzen a určen“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a z obsahu spisu tyto vady nevyplynuly.
S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního závěru, že nájemní smlouva ze dne 28. dubna 1999 je absolutně neplatná podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem (neboť subjektem práva nájmu bytu podle §685 a násl. obč. zák. může být pouze osoba fyzická, která má potřebu bydlení, a nikoli osoba právnická, která tuto potřebu nemůže mít).
Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 29. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1385/2005 (ústavní stížnost podaná proti citovanému rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 31. srpna 2006, sp. zn. I. ÚS 240/05), dovodil, že nájemcem bytu může být pouze osoba fyzická. K odůvodnění uvedeného právního názoru Nejvyšší soud uvedl, že obsahem práva nájmu bytu (ve smyslu §685 a násl. obč. zák.) je souhrn práv a povinností, které účastníci právního vztahu nájmu bytu (pronajímatel a nájemce) vykonávají v souvislosti s realizací jedné ze základních lidských potřeb, a to potřeby bydlení nájemce – fyzické osoby. Právo nájmu bytu je tedy jednoznačně vázáno na fyzickou osobu a jeho prostřednictvím uspokojuje fyzická osoba jako nájemce bytu svou potřebu bydlení. V této souvislosti Nejvyšší soud odkázal rovněž na právní závěry, které ustálená judikatura dovodila ve vztahu k výpovědnímu důvodu podle §711 odst. 1 písm. a) obč. zák. Tak v rozsudku ze dne 26. března 1998, sp. zn. 3 Cdon 1/96, uveřejněném pod č. 154 v sešitě č. 21 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že vypovědět nájem bytu podle §711 odst. 1 písm. a) obč. zák. může pouze pronajímatel, který je fyzickou osobou; u právnické osoby nelze uvažovat o potřebě bytu k bydlení jí samotné jako subjektu občanskoprávních vztahů. K obsahově totožným závěrům dospěl Nejvyšší soud rovněž v rozsudcích ze dne 28. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 213/97, ze dne 26. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 921/97, a ze dne 19. dubna 2001, sp. zn. 26 Cdo 2818/99. Od uvedených právních názorů se Nejvyšší soud neodklání ani v projednávané věci.
Jestliže tedy vůle účastníků nájemní smlouvy ze dne 28. dubna 1999 směřovala ke vzniku chráněného nájmu bytu, lze se ztotožnit s právním názorem odvolacího soudu, že nájemní smlouva je – z důvodů uvedených v předchozím odstavci odůvodnění tohoto rozhodnutí – absolutně neplatná podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem, konkrétně s ustanovením §685 obč. zák. Právní závěr odvolacího soudu, s nímž se dovolací soud ztotožňuje, však nebrání tomu, aby mezi účastníky vznikl ve vztahu k předmětnému bytu obecný nájem (ve smyslu §663 a násl. obč. zák.); v důsledku toho by pak nebylo vyloučeno, aby předmětný byt byl bytem služebním ve smyslu §7 odst. 1 písm. b) zákona č. 102/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. nebyl použit opodstatněně.
Jelikož se žalobci prostřednictvím užitého dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí nepodařilo zpochybnit, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalované náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalobci právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2006
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu