ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.2057.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 2057/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce F. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) D. S., a 2) D. S., o vyklizení souboru místností, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 12 C 79/2003, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2006, čj. 19 Co 199/2006-80, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 2. 6. 2006, čj. 19 Co 199/2006-80 potvrdil usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 25. 4. 2006, čj. 12 C 79/2003-73, jímž soud prvního stupně odmítl dovolání žalobce ze dne 10. 3. 2006 a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů tohoto řízení.
Odvolací soud v odůvodnění usnesení zejména uvedl, že obecná lhůta pro podání dovolání činí dle ust. §240 odst. 1 o.s.ř. dva měsíce od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 11. 2005, čj. 15 Co 362/2005-58, proti němuž uvedené dovolání směřovalo, bylo dovolateli doručeno dne 13. 12. 2005; lhůta pro podání dovolání tak končila dne 13. 2. 2006. Pokud dovolatel podal dovolání dne 11. 3. 2006, učinil tak opožděně.
Odvolací soud dále shledal nedůvodnou námitku dovolatele, že byl nesprávně poučen v usnesení odvolacího soudu ze dne 3. 11. 2005, čj. 15 Co 362/2005-58, tak, že proti tomuto usnesení, jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 23. 8. 2005, čj. 12 C 79/2003-47, o zastavení řízení podle ust. §111 odst. 3 o.s.ř. pro nepodání návrhu na pokračování v řízení v jednoroční lhůtě, není přípustné dovolání, a odkázal na ust. §238, §238a a §239 o.s.ř., z nichž pro tento případ nelze dovodit přípustnost dovolání. Přípustnost dovolání proti uvedenému usnesení nevyplývá ani z ust. §237 odst. 1 písm. a) a c) a odst. 3 o.s.ř., na něž dovolatel odkazoval, neboť v daném případě nebylo dovoláním napadeným rozhodnutím rozhodováno ve věci samé, ale o zastavení řízení (pro nepodání návrhu na pokračování přerušeného řízení).
Odvolací soud proto podle §219 o.s.ř. shora označené usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Dovoláním ze dne 7. 7. 2006 napadl žalobce výše uvedené usnesení odvolacího soudu s tím, že je přesvědčen, že dovolání je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. v návaznosti na ust. §237 odst. 3 o.s.ř. a je též přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatel v tom, že řeší otázku lhůty pro podání dovolání v rozporu s ust. §240 odst. 3 o.s.ř. a „konzistentní judikaturou“, a dále v tom, že o přípustnosti dovolání rozhodovaly nalézací soudy.
Dovolatel v odůvodnění dovolání v podrobnostech uvedl, že posouzení přípustnosti dovolání přináleží dovolacímu soudu; soudy nalézací v tomto případě rozhodovaly o právním stavu, který do jejich pravomoci nenáleží, a právní posouzení nepřípustnosti předmětného dovolání tak provedly nepříslušné soudy.
V dovolání dále uvedl, že nalézací soudy nepostupovaly obdobně podle ust. §209, 2. věta o.s.ř. a §210 odst. 3 o.s.ř. Dovolatel je též toho názoru, že mu bylo odňato právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále došlo k porušení práva dovolatele na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud podle ust. §243b odst. 2, věta za středníkem o.s.ř. zrušil dovoláním napadené usnesení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle ust. §240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání sepsáno.
Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, může být přezkoumávána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) důvodů.
V posuzovaném případě dovolatel v dovolání ohledně přípustnosti dovolání odkázal na ust. §237 odst. 1 písm. a) a c) a odst. 3 o.s.ř.
Podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V ust. §237 odst. 3 o.s.ř. se příkladmo uvádí, kdy má rozhodnutí odvolacího soudu pro právní stránce zásadní význam.
V daném případě, jak bylo již uvedeno shora, dovolatel napadl usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o odmítnutí dovolání pro jeho opožděnost.
Z toho je zřejmé, že dovoláním bylo napadeno rozhodnutí, jímž nebylo rozhodováno ve věci samé, ale jedná se o tzv. procesní rozhodnutí, jímž se příslušné řízení končí, aniž by jím bylo věcně rozhodnuto o uplatněném nároku. Proto nemůže přicházet v úvahu přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. a) až c) o.s.ř. Pokud je v tomto ustanovení zmiňováno též usnesení, musí se jednat o takové usnesení, jímž je rozhodováno ve věci samé.
Přípustnost dovolání není v posuzovaném případě dána ani podle ust. §238, §238a, popř. §239 odst. 1 a 2 o.s.ř. Na daný případ se nevztahuje ani ust. §239 odst. 3 o.s.ř., neboť za návrh (žalobu) nelze podle tohoto ustanovení pokládat dovolání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1124/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 2002, pod poř. č. 8).
Vzhledem k tomu, že dovolání je nepřípustné, nemohl se dovolací soud zabývat námitkami dovolatele uplatněnými v dovolání. Pokládá však za vhodné poznamenat, že odvolací soud je podle §157 odst. 1 o.s.ř. v rozhodnutí povinen uvést poučení o tom, zda je přípustný opravný prostředek (dovolání) a toto poučení není posuzováním přípustnosti dovolání. Je-li poučení správné nelze postupovat podle ust. §240 odst. 3, o.s.ř. a podle tohoto ustanovení modifikovat lhůtu pro podání dovolání. Otázku správnosti poučení o dovolání si musí jako předběžnou posoudit i soud prvního stupně, rozhoduje-li o včasnosti dovolání dle §208 odst. 1 a §241b odst. 1 o.s.ř.
Nejvyšší soud proto podle ust. §243b odst. 5, 1. věta o.s.ř. v návaznosti na ust. §218 písm. c) o.s.ř. rozhodl tak, že dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, 1 věta o.s.ř. v návaznosti na ust. §146 odst. 3 o.s.ř. a s ohledem na to, že žalovaným 1) a 2) podle spisu žádné náklady nevznikly, tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. srpna 2006
JUDr. Ing. Jan Hušek, v. r.
předseda senátu