ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.2096.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 2096/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce P. J., zastoupeného advokátem, proti žalované A. J., zastoupené advokátem, o úpravu užívání bytu a vydání klíčů, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 6 C 64/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2.3.2005, č. j. 19 Co 17/2004, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 14.10.2003, čj. 6 C 64/99-55, v bodě I. výroku stanovil, že žalobce je oprávněn výlučně užívat v dvoupokojovém bytě žalované v B., pokoj, který se nachází vlevo od vstupu do bytu. Druhý pokoj je oprávněna užívat výlučně žalovaná. Žalobce a žalovaná jsou oprávněni společně užívat kuchyň, koupelnu, záchod a chodbu ke vstupu do uvedených pokojů. Ve výroku II. pak okresní soud žalované uložil povinnost vydat žalobci klíče od bytu do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku a ve výroku III. rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12.3.2005, č.j. 19 Co 17/2004-64, částečně změnil výrok I. rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 14.10.2003, č.j. 6 C 64/99-55, jímž tento rozhodl, že žalobce je oprávněn výlučně užívat v dvoupokojovém bytě žalované, v B. pokoj, který se nachází vlevo od vstupu do bytu, tak, že upřesnil polohu pokoje, který je oprávněn žalobce výlučně užívat jako pokoj, který se nachází v pořadí první nalevo od vstupu do bytu. Jinak odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně ve zbývající části výroku I. a ve výroku II. potvrdil. Výrok III. rozhodnutí soudu prvního stupně pak změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem I. stupně částku 5.717,- Kč (oproti částce 5.318,- Kč jak rozhodl soud prvního stupně) do tří dnů od právní moci rozhodnutí, k rukám právního zástupce a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 9.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí, k rukám právního zástupce.
Odvolací soud zejména uvedl, že přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení jemu předcházející a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné. Ve věci byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který nebylo třeba doplňovat dalšími důkazy, a soud prvního stupně z něj vyvodil správné právní závěry. Právo společného nájmu k předmětnému bytu bylo dle odvolacího soudu zrušeno rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 8.7.1996, č.j. 4 C 200/65-22, ve spojitosti s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14.10.1998, č.j. 15 Co 508/96-42, který nabyl právní moci dne 13.12.1998, a soud je proto tímto rozhodnutím vázán a nelze již v dalším řízení skutečnosti týkající se podmínek vyklizení druhého účastníka znovu přezkoumávat, neboť se jedná o věc rozsouzenou. Odvolací soud se proto argumentací žalované, že žalobce opustil byt v roce 1996 s úmyslem se do něj nevrátit, již jako nepřípadnou nezabýval. Soud prvního stupně proto dle odvolacího soudu zcela po právu neprovedl k tomuto tvrzení žalované žádné důkazy. Žalobce má stále založeno právo v předmětném bytě bydlet, když toto právo nebylo v mezidobí zrušeno ani změněno např. rozhodnutím o změně podmínek vyklizení. Vzhledem k tomu, že se v předmětném bytě nacházejí dva pokoje a žalobce požadoval k výlučnému užívání pokoj menší, nepovažoval odvolací soud jeho požadavek za nepřiměřený. Pouze změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že konkretizoval polohu pokoje, který má žalobce právo výlučně užívat. Jelikož se jednalo jen o upřesnění označení pokoje a vzhledem k tomu, že v tomto řízení nebyl soud vázán návrhem žalobce, mohl odvolací soud toto upřesnění provést i bez výslovného návrhu žalobce. Odvolací soud se dále zabýval otázkou, zda výkon práva žalobce není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ust. §3 odst. 1 obč. zák. Žalovaná dle odvolacího soudu argumentovala tím, že žalobce bydlí dlouhodobě v Brně a má tedy svou bytovou potřebu uspokojenu. V řízení ovšem nebylo prokázáno, že by žalobce k bytu v domě, v němž fakticky bydlí měl založeno nějaké právo, které by mu skýtalo možnost uspokojit jeho bytovou potřebu trvale. Žalobci rovněž nelze přičítat k tíži, že nevyužil možnosti bydlet v domě v L., jehož ideální část získal v dědickém řízení. Žalobce byl pouze menšinovým spoluvlastníkem, takže sám nemohl rozhodovat o hospodaření se společnou věcí. Dle odvolacího soudu nelze rovněž přisvědčit argumentaci žalované, že v bytě žije se dvěma syny, s nimiž se nyní musí tísnit v jednom pokoji, což považuje za porušení svého vlastnického práva. Žalovaná již od roku 1998 věděla, že v bytě má žalobce založeno právo bydlení do doby zajištění náhradního bytu a musela si být vědoma toho, že i v případě koupě bytu bude jako vlastnice ve svém vlastnickém právu nadále omezena. Odvolací soud je proto toho názoru, že za dané situace nelze považovat požadavek žalobce za výkon práva v rozporu s dobrými mravy.
Odvolací soud proto rozhodl tak, jak bylo uvedeno výše.
Podáním ze dne 11.4.2005, doručeným soudu prvního stupně dne 13.4.2005, napadla žalovaná výše uvedené rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že dovolání je přípustné dle ust. §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací důvod spatřuje v ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř.
V úvodní části dovolání žalovaná stručně shrnula dosavadní průběh řízení. Dále zejména uvedla, že napadený rozsudek se nevypořádal řádně s její argumentací uvedenou v odvolání a neuznal ani za důvodné doplnit dokazování dalšími důkazy, které byly navrhovány již v řízení před soudem prvního stupně. Napadené rozhodnutí je dle dovolatelky nevykonatelné. První pokoj nacházející se vlevo od vstupu do předmětného bytu je totiž pokojem průchozím, za nímž se teprve nachází pokoj druhý, který by měla užívat spolu se syny. Dovolatelka je toho názoru, že při důsledné aplikaci napadeného rozsudku by buď bylo porušováno právo výlučného užívání pokoje v pořadí prvního nalevo od vstupu do bytu nebo by bylo znemožněno výlučné užívání druhého pokoje, do kterého lze vstoupit pouze přes první pokoj. Dle dovolatelky se odvolací soud rovněž vůbec nevypořádal s její námitkou, že na základě kupní smlouvy ze dne 7.12.1998 se stala vlastnicí nově vzniklé bytové jednotky, když touto smlouvou také zanikl nájemní vztah mezi ní a městem B. Vlastnické právo na ni přešlo dne 30.12.1998 a žalobce podal žalobu dne 18.1.1999, tedy v době, kdy již neexistoval nájemní vztah mezi ní a původním pronajímatelem a žalobce se tak v podstatě žalobou domáhal, aby mu soudem bylo přiznáno více práv než-li měl před vydáním rozsudku ze dne 8.7.1996, č.j. 4 C 200/95-22, který nabyl právní moci dne 3.12.1998. Tímto rozsudkem nebylo dle dovolatelky vytvořeno žádné „právo bydlení“ ani právo užívání tohoto bytu pro žalobce, jak se mylně domníval Krajský soud v Brně ve svém rozhodnutí ze dne 17.3.2003, sp.zn. 44 Co 100/2001. Dovolatelka je toho názoru, že tento rozsudek nevytvářel žádné „právo bydlení“ ani „právo užívání“, nýbrž odložil pouze povinnost v tomto řízení žalovaného P. J., vyklidit předmětný byt do 15 dnů od poskytnutí bytové náhrady. V důsledku napadeného rozhodnutí by však došlo k situaci, že žalovaná v její vlastní nemovitosti, kterou obývá spolu se svými syny by měla méně práv než žalobce, což je dle dovolatelky nejen nemorální, ale také protiústavní. Dále dovolatelka uvedla, že ve věci 4 C 200/95, kdy byla v postavení žalobkyně a žalobce byl v postavení žalovaného, navrhoval žalovaný zamítnutí žaloby s tvrzením, že výlučným nájemcem bytu je jeho otec. Z tohoto důvodu také dle dovolatelky podal odvolání proti rozsudku ze dne 8.7.1996, kde setrvával na svém stanovisku, i když již v listopadu 1996, kdy se žalovaná do bytu vrátila, byl byt vyklizen a od té doby se žalobce do bytu dostavil pouze jedenkrát, a to v roce 1997, kdy si pouze vyzvedl zbytek dříve zapomenutých dokladů z pracoviště a více se v bytě neukázal. Ze strany žalobce tedy došlo k zcela jasnému dobrovolnému vyklizení bytu, tehdy ještě nájemního a potvrzení původního rozsudku ze dne 8.7.1996 Krajským soudem v Brně o dva roky později nemělo již žádný právní význam, pokud šlo o doložku povinnosti vyklidit byt už vyklizený krátce po vydání rozsudku soudu prvního stupně. Nelze tedy souhlasit s odvolacím soudem, že skutečnosti vzniklé v roce 1996 byly nebo měly být předmětem uvedených předcházejících řízení a je dle dovolatelky nutno vycházet z toho, že teprve dne 13.12.1998 došlo ke zrušení společného práva nájmu účastníků a určení povinnosti tehdejšího žalovaného byt vyklidit do 15 dnů od opatření bytové náhrady za situace, kdy výrok o vykonatelnosti vycházel ze znění zákona a bylo-li vyklizení provedeno dobrovolně žalovaným ještě před právní mocí rozhodnutí, nelze to klást k tíži žalobkyni. Dovolatelka navíc uvedla, že byt, jehož užívání a vydání klíčů se žalobce domáhá, není v napadeném rozhodnutí řádně specifikován a je tedy nevykonatelný. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o.s.ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
V daném případě odvolací soud jak vyplývá z výroku jeho rozhodnutí výrok I. soudu prvního stupně částečně změnil (v tom, že upřesnil polohu pokoje, který je žalobce oprávněn v předmětném bytě výlučně užívat tak, že doplnil slova „v pořadí první“) a ve zbývající části výrok I. a II. potvrdil. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné zda odvolací soud formálně rozhodl podle §219 nebo zda postupoval podle §220, případně §221 o.s.ř. Rozhodující je obsahový vztah rozsudků obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení. V daném případě bylo odvolacím soudem rozhodnuto o právu žalobce shodně se soudem prvního stupně, pouze došlo ze strany odvolacího soudu k upřesnění výroku soudu prvního stupně. Obsahově se proto jedná o potvrzující výrok rozhodnutí.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
V posuzovaném případě je dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (ze dne 4.10.2000, č.j. 6 C 64/99-19) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil rozhodnutím ze dne 17.3.2003, č.j. 44 Co 100/2001-32.
Podle §242 odst. 1 a 3, první věty o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením. K vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnostní vady), popř. k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dovolací soud, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 2 , druhá věta o.s.ř.). Tzv. zmatečnostní vady nebyly v dovolání uplatněny a jejich existenci soud neshledal.
Dovolatelka v dovolání výslovně uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) je zřejmé, že dovolatelka mj. zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu o tom, že skutečnost, že žalobce předmětný byt dobrovolně opustil v r. 1996, a důkazy k tomuto tvrzení navržené, nejsou pro právní posouzení věci již rozhodné, neboť tyto byly nebo měly být předmětem předcházejících řízení před soudy obou stupňů (v nich se rozhodovalo o zrušení společného nájmu bytu, o tom, kdo se stane výlučným nájemcem bytu a o povinnosti byt vyklidit po zajištění náhradního bytu).
Z obsahu spisu vyplývá, že Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 8.7.1996, čj. 4 C 200/95-22, rozhodl tak, že zrušil právo společného nájmu bytu žalobcem a žalovanou, který sestával ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství v B. Dále určil, že výlučnou nájemkyní tohoto bytu se stala žalovaná a žalobci uložil povinnost uvedený byt vyklidit a vyklizený předat žalované do 15ti dnů poté, co mu bude zajištěn náhradní byt.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14.10.1998, čj. 15 Co 508/96, k odvolání žalobce, uvedený rozsudek ve věci samé potvrdil; rozsudek nabyl právní moci dne 13.12.1998.
Žalobou ze dne 18.1.1999 se žalobce (tj. v tomto řízení) domáhal úpravy užívání předmětného bytu a vydání klíčů od něho.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutími shora specifikovanými byla žalobci podle ust. §712 odst. 6, věty před středníkem obč. zákoníku založeno právo užívat předmětný byt (tzv. právo bydlení), které spočívá v tom, že není povinen se z bytu vystěhovat a vyklidit jej do doby, než mu bude zajištěna odpovídající bytová náhrada. Žalovaná je pak povinna strpět výkon tohoto žalobcova práva do doby zajištění bytové náhrady.
Pokud žalovaná v dovolání mj. namítala, že žalobce v listopadu 1996 předmětný byt vyklidil, a odvolací soud tuto skutečnost právně neposoudil, je třeba v souladu s názorem odvolacího soudu uvést, že tato skutečnost by byla rozhodná v řízení o zrušení práva společného nájmu bytu (viz rozsudky v této věci uvedené shora).
Z odůvodnění výše uvedených rozsudků vyplývá, že žalovaná (zejména v odvolacím řízení) takovou námitku nevznášela, ani se proti rozsudku soudu prvního stupně, v němž byla žalobci mj. uložena povinnost vyklidit předmětný byt po zajištění náhradního bytu, neodvolala. Žalobce bezprostředně poté, co Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14.10.1998, čj. 15 Co 508/96, který nabyl právní moci dne 13.12.1998, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zrušení společného nájmu bytu a jeho vyklizení po zajištění náhradního bytu, podal dne 18.1.1999 žalobu, kterou se domáhal úpravy užívání předmětného bytu a vydání klíčů. Z tohoto lze dospět k závěru, že úmyslem žalobce nebylo opustit předmětný byt.
Protože bylo žalobci rozhodnutími soudů založeno tzv. právo bydlení v předmětném bytě, domáhá se v tomto řízení právem, aby bylo rozhodnuto o úpravě užívání bytu a vydání klíčů.
Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s tím, že se žalovaná stala na základě kupní smlouvy ze dne 7.12.1998 vlastnicí bytové jednotky, která je mj. tvořena předmětným bytem (vlastnictví k bytu na žalovanou přešlo ke dni 30.12.1998), neboť tím zanikl její nájemní vztah k bytu a žalobce žalobu podal až 18.1.1999, to je v době, kdy již byla vlastnicí předmětného bytu.
Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 28.11.2001, sp.zn. 20 Cdo 2481/99, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002, poř. čís. 31, dospěl k závěru, že „právo na bydlení, svědčící rozvedenému manaželovi, založené pravomocným soudním rozhodnutím, se váže k bytu, který má vyklidit, nikoliv k osobě výlučného nájemce bytu a neprosadí se ve vztahu k jinému bytu než tomu, v němž má rozvedený manžel právo dle rozsudku bydlet“.
Z toho vyplývá, že v případě zániku nájemního poměru výlučného nájemce bytu dochází z hmotněprávního hlediska k tomu, že právo bydlení, jímž bylo právo nájmu po dobu jeho trvání zatíženo, přechází na právního nástupce výlučného nájemce bytu. V posuzovaném případě, po zániku nájmu svědčícího žalované, je předmětný byt zatížen uvedeným omezením, a to i za situace, kdy se žalovaná stala vlastnicí předmětného bytu.
Odvolací soud i tuto otázku posoudil v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Další námitka dovolatelky spočívající v tom, že byt, jehož užívání a vydání klíčů od něho není v napadeném rozhodnutí řádně specifikován, není důvodné, neboť specifikace bytu uvedením jeho adresy a tím, že jde o byt žalované, je v posuzovaném případě dostatečným určením.
Odvolacímu soudu (resp. soudu prvního stupně) též nelze vytýkat, že by pochybil při určení prostor, které budou žalobcem užívány.
Nejvyšší soud proto na základě výše uvedeného podle ust. §243b odst. 2 o.s.ř. dovolání pro jeho nedůvodnost zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první o.s.ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. s ohledem na úspěch ve věci a na to, že žalobci podle spisu v tomto řízení žádné náklady nevznikly tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. března 2006
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v.r.
předseda senátu