ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.2146.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 2146/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně Ing. B. Š. proti žalovaným 1) E. Š. a 2) M. Š., zastoupeným advokátkou, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 17 C 17/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5.12.2001, č.j. 12 Co 277/2001-74, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 5.12.2001, č.j. 12 Co 277/2001-74, změnil rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 31.1.2001, č.j. 17 C 17/2000-32, jímž byla žalovaným uložena povinnost vyklidit nemovitosti žalobkyně, a to budovu čp. 1 se st. parc. č. 72 (ostatní stavební objekt) a pozemek parc. č. 71 (zastavěná plocha), zapsané na listu vlastnictví č. 1512 pro katastrální území K., obec Š., u Katastrálního úřadu v D. a vyklizené předat žalobkyni do tří měsíců po zajištění náhradního bytu tak, že lhůtu k vyklizení nemovitostí určil do tří měsíců od právní moci rozsudku, jinak rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že žádnému z účastníků jejich náhradu nepřiznal.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že přezkoumal napadený rozsudek spolu s řízením, jež jeho vydání předcházelo, částečně je doplnil a shledal odvolání žalobkyně důvodným. Dle odvolacího soudu okolnost, že žalobkyně v předchozí době zajistila žalovaným bytovou náhradu, kterou žalovaní nepřijali, žalobkyně neprokázala a nejedná se o právně významnou skutečnost.
Rozhodující pro posouzení věci je podle odvolacího soudu to, že žalovaní užívají nemovitost žalobkyně bez právního důvodu, a tato skutečnost nebyla v odvolacím řízení sporná. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně přiznané bytové náhrady, neboť ve smyslu ust. §712 obč. zák. existuje nárok na bytovou náhradu tehdy, byl-li titulem užívání bytu nájem. Analogicky lze dle odvolacího soudu použít ust. §712 obč. zák. k přiznání bytové náhrady tehdy, jestliže byl byt užíván jiným neodvozeným titulem, např. z důvodu vlastnictví nebo věcného břemene. Právo na bytovou náhradu, ať už jakoukoli by tedy žalovaní měli tehdy, jestliže měli právní důvod k bydlení v nemovitosti. Ten žalovaní dle odvolacího soudu neměli (strany se dohodly, že žalovaní budou v nemovitosti bydlet jen do 31.12.1998) a nelze proto žádnou bytovou náhradu přiznat s poukazem na to, že se v předchozí době žalovaní domnívali, že jsou nájemci sporné nemovitosti, ani s poukazem na to, že peníze, které žalovaní v předchozí době získali prodejem bytu, měli podle jejich tvrzení investovat do sporných nemovitostí.
Odvolací soud proto změnil napadený rozsudek tak, jak bylo uvedeno výše.
Dovoláním ze dne 9.11.2004, doručeným soudu prvního stupně dne 15.11.2004, doplněným na výzvu soudu (usnesením ze dne 2.12.2004, č.j. 17 C 17/2000-112) podáním ze dne 20.6.2005 sepsaným advokátkou, napadli žalovaní rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že přípustnost dovolání je dána podle ust. §237 odst. 1 písm. a), příp. c) o.s.ř. a uplatňují dovolací důvody uvedené v ust. §241a odst. 2 a 3 o.s.ř.
V dovolání žalovaní zejména uvedli, že se od počátku řízení domáhají, aby vyklizení nemovitosti bylo vázáno na bytovou náhradu. Soud prvního stupně jim v tomto ohledu vyhověl a bytovou náhradu jim přiznal. Odvolací soud poté dle názoru žalovaných bytovou náhradu ponechal a rozhodl pouze o změně lhůty k vyklizení, a to s přihlédnutím k rozhodnutí NS č.j. 26 Cdo 356/2000 ze dne 1.6.2001, dle kterého rozhodování o bytové náhradě je rozhodováním ve věci samé, nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění. Dle dovolatelů tak vzniklo nelogické rozhodnutí, podle kterého jsou povinni nemovitost vyklidit sice po zajištění náhradního bytu, ale do tří dnů od právní moci rozhodnutí.
Dovolatelé dále uvedli, že pokud by jim odvolací soud v měnícím výroku nepřiznal bytovou náhradu, navrhují zrušení napadeného rozsudku. Odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 365/2000, dle kterého i v případě, kdy zanikne právní titul k bydlení či právní titul neexistuje, je nutno postupovat ohledně bytové náhrady analogicky podle ust. §712 obč. zák. s tím, že je třeba posoudit, jestli nepřísluší soudu bytovou náhradu odepřít podle ust. §3 odst. 1 obč. zák., případně zda přiznání bytové náhrady odůvodňují závažné okolnosti.
Dovolatelé dále uvedli, že se do předmětné nemovitosti nastěhovali na základě vzájemné dohody s žalobkyní s tím, že budou moci obývat bytovou jednotku, a za to uhradí žalobkyni náklady, které vznikly zprovozněním bytu, a to ve výši 80.000,- Kč, což také učinili. Aby tak mohli učinit, převedli svůj byt za částku 90.000,- Kč. Po celou dobu se navíc podíleli na zvelebování nemovitostí, a to včetně přilehlé restaurace, když navíc veškerý materiál na rekonstrukci hradili ze svého. Odměnou za to jim měla být možnost od předpokládaného otevření restaurace tuto provozovat. Na konci roku 1996 se sice restaurace otevřela, ale provozovala jí žalobkyně, která jim opět přislíbila, že od 1.1.1998 budou moci restauraci provozovat sami. Dle dovolatelů se dá jejich pracovní úsilí odvodit i z toho, že původně měla nemovitost hodnotu 526.000,- Kč a v roce 1999 již hodnotu přes 4.000.000,- Kč. Žalobkyně se přitom dle tvrzení dovolatelů na rekonstrukci vůbec nepodílela.
Dovolatelé dále uvedli, že dne 1.1.1998 se skutečně dočkali odměny, ale tato odměna v podstatě znamenala jen to, že sice neplatili nájem, ale měli jej odvádět ve výkonech, neboť veškerou údržbu měli realizovat sami. Popřeli, že by dodávky služeb hradila žalobkyně. V roce 1999 se žalobkyně snažila žalovaného zbavit, a proto na něj podala trestní oznámení, přičemž dle dovolatelů ve věci nedošlo ani ke sdělení obvinění. S ohledem na tlak, jaký byl na ně vyvíjen, se rozhodli byt nedobrovolně opustit. Jelikož veškeré finanční prostředky dali do předmětné nemovitosti, museli jít do podnájmu a jsou nuceni přecházet z jednoho podnájmu do druhého, když jedinou živitelkou je dovolatelka, neboť dovolatel byl uznán plně invalidním důchodcem, má tři děti, z toho dvě zletilé, žijící mimo ČR a jedno nezletilé, na které řádně platí výživné.
Dovolatelé proto navrhli, aby soud napadené rozhodnutí zrušil.
Žalobkyně ve svém obsáhlém vyjádření ze dne 10. 8. 2005 k dovolání podrobně vylíčila svou verzi skutkového stavu, kterou podložila četnými přílohami a důkazy a v závěru svého vyjádření označila rozhodnutí odvolacího soudu, pokud nepřiznal dovolatelům bytovou náhradu, za správné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle ust. §240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno osobami k tomu oprávněnými, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelé jsou zastoupeni advokátem.
Dovolací soud se poté zabýval přípustností dovolání; dovolatelé v dovolání uvedli, že dovolání je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) popř. písm. c) o.s.ř.
V posuzovaném případě odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o bytové náhradě, tj. ve výroku, proti němuž dovolání směřuje, neboť jestliže soud ve výroku rozhodnutí uložil povinnost vyklidit byt ve stanovené lhůtě, aniž by ji činil závislou na zajištění bytové náhrady, pak bylo o otázce bytové náhrady rozhodnuto (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 1997, sp. zn. 3 Cdon 102/96, publikovaný v časopise soudní judikatura č. 13/1997, str. 305).
Přípustnost dovolání proti tomuto měnícímu výroku vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť zde bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé – srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). I když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. b) o.s.ř. jde o případ, kdy na rozhodnutí o napadeném výroku je závislý výrok, který dovoláním nebyl dotčen, nebyl dovolací soud oprávněn přezkoumat věcnou správnost výroku týkajícího se vyklizení nemovitostí už proto, že tento výrok nebyl dovoláním napaden. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustnost zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení §242 odst. 2 písm. b) o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný pod č. 87 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Napadený rozsudek byl proto podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. přezkoumán v jeho měnícím výroku o věci samé (ve výroku o bytové náhradě pro žalované). Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám vyjmenovaným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Dovolatelé ve svém dovolání dále mj. namítali nelogičnost a nesrozumitelnost výroku napadeného rozhodnutí, neboť z rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že jsou sice povinni vyklidit nemovitost po zajištění náhradního bytu, ale do tří měsíců od právní moci rozsudku.
Ustanovení §155 odst. 1 věta první o.s.ř. stanoví, že obsah rozhodnutí ve věci samé vysloví soud ve výroku rozhodnutí. Tato jeho část je závazná. Výrok rozsudku musí být přesný, určitý a srozumitelný tak, aby byl vykonatelný po stránce materiální. Z výroku odvolacího soudu, kterým rozhodl, že „rozsudek okresního soudu se mění potud, že lhůta k vyklizení nemovitosti se určuje do tří měsíců od právní moci rozsudku a jinak se potvrzuje, včetně výroku o nákladech řízení“, je ve spojení s výrokem soudu prvního stupně ve věci samé a v návaznosti na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu zřejmé, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo v části týkající se bytové náhrady odvolacím soudem změněno tak, že bytová náhrada nebyla odvolacím soudem přiznána (proto byla odvolacím soudem ve výroku rozhodnutí stanovena tříměsíční lhůta k vyklizení od právní moci rozsudku) a výrok lze považovat za určitý.
Dovolatelé dále, jak je patrno z obsahu dovolání, nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že jim nelze v daném případě přiznat bytovou náhradu, neboť to neumožňuje ust. §712 obč. zák., a to ani jeho analogické použití, tj. nesouhlasí s právním posouzením věci.
O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Soudní praxe je ustálena v názoru, že užívá-li někdo byt bez právního důvodu, nelze zásadně jeho povinnost byt vyklidit vázat na zajištění bytové náhrady, přičemž ustanovení §712 obč. zák. tu ani analogicky (§853 obč. zák.) použít nelze. To platí i v případě, že bývalý nájemce užívá byt po skončení nájmu sjednaného na dobu určitou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2003, nebo usnesení téhož soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003).
Pokud tedy odvolací soud za situace, kdy bylo zjištěno, že žalovaní užívají nemovitosti bez právního důvodu (tato skutečnost nebyla mezi účastníky v odvolacím řízení sporná), dospěl k právnímu závěru, že jim nelze na základě ust. §712 obč. zák., a to ani za použití analogie, přiznat bytovou náhradu, pak rozhodl zcela v souladu s ustálenou judikaturou.
Pokud dovolatelé v dovolání při vymezení dovolacích důvodů dále podrobně popisovali okolnosti nastěhování a užívání předmětné nemovitosti, nelze z toho dovodit pod jaký konkrétní dovolací důvod svá tvrzení podřazují, a proto se dovolací soud nemohl těmito tvrzeními zabývat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.5.2000, sp. zn. 26 Cdo 1160/2000).
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 o.s. ř. dovolání pro jeho nedůvodnost zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty druhé o.s.ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1, §142 odst. 1 s ohledem na úspěch ve věci a na to, že žalobkyni podle spisu žádné náklady v tomto řízení nevznikly tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. března 2006
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v. r.
předseda senátu