ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.2147.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 2147/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce P., s.r.o., zastoupené advokátem, proti žalovanému M. K., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 6/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30.3.2005, č. j. 23 Co 10/2005-120, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30.3.2005, č.j. 23 Co 10/2005-120, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13.10.2004, č.j. 19 C 6/2002-84, jímž tento soud zamítl žalobu se žádostí, aby soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 6, sestávajícího z kuchyně, tří pokojů a příslušenství ve 3. patře domu čp. 1203 na parc. č. 310/106 v k.ú. P., kterou dal žalobce žalovanému dne 14.12.2001, s tím, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku a s tím, že žalovaný je povinen byt vyklidit a vyklizený předat žalobci nejpozději do 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že žádnému z účastníků jejich náhradu nepřiznal.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo dle ust. §212 o.s.ř. a §212a o.s.ř. a poté, co dokazování doplnil (podle záznamu ve spise ze dne 13.1.2005 bylo od soudního komisaře projednávajícího dědictví po matce žalovaného zjištěno, že proti rozhodnutí o vypořádání dědictví bylo podáno odvolání a věc není dosud pravomocně skončena), shledal odvolání nedůvodným. S ohledem na to, že žalobce vzal podáním ze dne 29.11.2004 žalobu, pokud jde o výpovědní důvody dle §711 odst. 1 písm. d) a h) obč. zák., zpět, zabýval se odvolací soud nadále pouze výpovědním důvodem z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. Dle odvolacího soudu se i u tohoto výpovědního důvodu uplatní ust. §154 odst. 1 obč. zák., tedy že je podstatný stav v době vyhlášení rozsudku soudem. Do té doby musí nájemce volit a podle svého ukončit nájem druhého bytu, přičemž uvedené ustanovení se vztahuje i na byty družstevní. Dle odvolacího soudu je třeba si uvědomit, že i když zákon poskytuje pronajímateli tento výpovědní důvod, žádné zákonné ustanovení platného právního řádu nezakazuje užívání dvou nebo více bytů. Je proto třeba zkoumat zda nejde o případ, kdy nelze na nájemci spravedlivě požadovat, aby užíval jen jeden byt. Rozhodující otázkou pro posouzení právních vztahů účastníků je však skutečnost, že ani v průběhu odvolacího řízení nedošlo ke skončení dědického řízení po matce žalovaného, a že žalovaný tedy fakticky nezískal možnost disponovat s družstevním bytem po své matce. Proto dle odvolacího soudu nebylo možno dovodit, že má dva byty, mezi nimiž měla být provedena volba. Odvolací soud je toho názoru, že již z formálních důvodů v době doručení výpovědi ani ke dni vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně nenastala skutečnost, že by bylo prokázáno, že žalovaný má dva byty. Dle odvolacího soudu není možné na daný případ aplikovat ani rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11.10.2000, sp.zn. 26 Cdo 2471/99, v němž vyslovil právní názor, že soudy měly vzít v úvahu, že v souzené konkrétní věci žalovaní manželé dlouhodobě neřešili svoji bytovou situaci, neučinili žádné kroky k tomu, aby ji vyřešili, neboť v daném případě vůbec nebylo prokázáno, že by měl žalovaný k dispozici fakticky dva byty, s nimiž by mohl disponovat, a nelze argumentovat tím, že žalovaný svévolně protahuje dědické řízení.
Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Dovoláním ze dne 15.7.2005, doručeným soudu prvního stupně dne 19.7.2005, napadl žalobce výše uvedené rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že dovolání považuje za přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a dovolací důvod spatřuje v ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
V dovolání žalobce nejprve shrnul právní a skutkové závěry soudů obou stupňů a dále uvedl, že nepovažuje za správný právní názor odvolacího soudu, že žalovaný nemá fakticky dva byty, s nimiž by mohl disponovat. Dovolatel uvedl, že nechápe, co soud myslel pojmem „disponovat“. Pokud měl na mysli užívání bytů, tak žalovaný oba byty mohl a může užívat, a v tomto smyslu má oba byty k dispozici fakticky i de iure. Pokud měl soud na mysli převod členských práv a povinností, tak takto mohl a může žalovaný disponovat pouze s jedním bytem, a to s bytem družstevním. Žalovaný se stal členem družstva a nájemcem bytu ke dni smrti své matky, tj. v červenci 1999. K převodu členských práv a povinností stačí, aby žalovaný družstvu písemně oznámil převod členství a nabyvatel toto družstvu písemně potvrdil. Družstvo o převodu nerozhoduje, pouze bere převod na vědomí. Dle dovolatele může žalovaný kdykoli prokázat potvrzením dědického soudu, že je jediným dědicem po matce, a tak členem družstva a nájemcem družstevního bytu. Neskončené dědické řízení po matce převodu členských práv a povinností k družstvu nijak bránit nemůže. Dovolatel dále uvedl, že dědické řízení trvá již 6 let a za celou dobu žalovaný neučinil žádný pokus bytovou situaci řešit nebo družstevní byt převést. Neskončené dědické řízení nebrání žalovanému užívat druhý (družstevní) byt. Dle dovolatele ust. §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. o dispozici s dvěma byty nehovoří, když hovoří o užívání bytu. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný druhý byt po matce užívat může, protože byt je volný. Navrhl proto, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu a případně i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný, jak vyplynulo z obsahu spisu, se k dovolání žalobce nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupena advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o.s.ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle ust. §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c)) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V projednávané věci dovolatel výslovně neformuloval právní otázku, se kterou by spojoval zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Z obsahu dovolání lze dovodit, že nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že žalovaný má pouze jeden byt (a to předmětný nájemní byt), neboť druhý byt, družstevní, nemá k dispozici, protože doposud neskončilo dědické řízení po jeho matce, která byla členkou bytového družstva a měla tento družstevní byt v nájmu. Tento právní závěr, jehož správnost byla dovoláním napadena, by mohl činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným, ovšem dovolací soud dospěl z následně uvedených důvodů k závěru, že o takové rozhodnutí v daném případě jít nemůže.
Nejvyšší soud opakovaně (např. v rozsudku ze dne 27.4.2000, sp. zn. 20 Cdo 1653/98, uveřejněném pod č. 20 v sešitě č. 3 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 21.12.2005, sp.zn. 26 Cdo 201/2005, v usnesení ze dne 11.5.2005, sp.zn. 26 Cdo1938/2004 a ze dne 15.10.2003, sp.zn. 26 Cdo 1201/2003) zaujal právní názor, který sdílí i v dané věci, že slovy „mít vlastní byt“ (ve smyslu ust. §706 odst. 1 obč. zák. a potažmo i ve smyslu ust. §711 odst. 1 písm g) obč. zák.) zákon postihuje nejen právo bydlení, jehož titulem je vlastnictví bytu (nemovitosti), nýbrž všechny právní důvody, od nichž se odvíjí takové právo na bydlení, jež svým charakterem slouží k trvalému (nikoli přechodnému) uspokojování bytové potřeby jeho nositele. O situaci, kdy má nájemce ve smyslu ust. §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. dva nebo více bytů, jde v případě, svědčí-li nájemci právní titul k užívání dvou (více) bytů. Tak je tomu nejen tehdy, kdy nájemci svědčí právo nájmu bytu ve smyslu ust. §685 a násl. obč. zák. ke dvěma (více) bytům, ale i tehdy užívá-li jeden byt z titulu práva nájmu a současně mu svědčí další právní důvod bydlení z titulu vlastnického či spoluvlastnického práva k domu, resp. práva odpovídajícímu věcnému břemenu. O případ, kdy nájemci svědčí vedle práva nájmu bytu další právní důvod bydlení jde i tehdy, disponuje-li právním titulem bydlení odvozeným od rodinněprávního vztahu ke svému manželovi – (spolu)vlastníku domu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.10.2000, sp.zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněný pod č. 4 v časopise Soudní judikatura, ročník 2002, usnesení ze dne 17.4.2001, sp.zn. 26 Cdo 2135/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 415, svazek 4). Z hlediska naplnění předpokladu existence dvou (více ) bytů ve smyslu ust. §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. je tedy především rozhodné, zda nájemci svědčí dva, resp. více právních titulů zakládajících právo na bydlení trvalé povahy.
Právní závěr odvolacího soudu, že za stavu, kdy dědické řízení po smrti matky žalovaného, která byla členkou družstva a měla v nájmu družstevní byt, nebylo doposud pravomocně skončeno (bez ohledu na důvod, proč doposud nebylo pravomocně skončeno), nelze dospět k závěru, že má žalovaný k dispozici dva byty, a že tedy výpovědní důvod podle ust. §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. nebyl naplněn, je v souladu s ustálenou judikaturou i hmotným právem. Žalovanému totiž do doby, než bude pravomocně skončeno dědické řízení, nesvědčí žádný právní titul bydlení k bytu, který je předmětem dědického řízení, a nemá tak dva nebo více právních titulů zakládajících mu právo na bydlení trvalé povahy, jak požaduje výše uvedené ustanovení občanského zákoníku.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu není podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné, a rozhodl tak, že dovolání podle ust. §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. pro jeho nepřípustnost odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a s přihlédnutím k tomu, že žalovanému žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2006
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v.r.
předseda senátu