ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.2259.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 2259/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška s soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Městské části P., zast. advokátem, proti žalovanému J. H., zast. advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 199/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2004, č.j. 17 Co 334/2004-81, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. 11. 2002, č.j. 9 C 199/2001-36 uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat byt č. 22 o velikosti 1+1 s přísl., IV. kategore, ve 4. podlaží domu čp. 468 v P., a to do 15-ti dnů od právní moci rozsudku.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 10. 2004, č.j. 17 Co 334/2004-81 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat do 1 roku od právní moci rozsudku, jinak ho potvrdil; odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že provedl podle §213 odst. 2 o.s.ř. doplnění dokazování korespondencí, která mezi účastníky proběhla po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, a výpisem z katastru nemovitostí, z něhož zjistil, že vlastníky domu čp. 468, v němž se předmětný byt nachází, je h. m. P. a M. P. K., a to každý z jedné poloviny.
Podle odvolacího soudu žalovaný nesprávně vytýká soudu prvního stupně, že rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 12. 1998, č.j. 7 C 43/97-30, jímž soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu svědčícího paní Hoškové, nenabylo právní moci, neboť se paní H. podle žalovaného v době doručování v bytě nezdržovala. Žalovanému se totiž nepodařilo vyvrátit fikci doručení rozhodnutí uložením na poště dne 15. 1. 1999, a to ani jeho výslechem či výslechem jím navržené svědkyně paní L., a proto lze vycházet z toho, že rozhodnutí bylo paní H. doručeno dne 18. 1. 1999 a nabylo právní moci 6. 2. 1999.
Na základě toho pak paní H. skončil nájem bytu dnem 31. 5. 1999; paní H. poté dne 7. 4. 2001 zemřela a v bytě zůstal bydlet žalovaný (její syn).
Odvolací soud s ohledem na uvedené konstatoval, že soud prvního stupně nemohl učinit jiný závěr, než ten, že v době smrti nebyla paní H. nájemkyní bytu a na žalovaného proto nemohlo přejít právo nájmu tohoto bytu.
Dále odvolací soud uvedl, že není správná námitka žalovaného, že žalobce jako podílový spoluvlastník (z jedné poloviny) nemůže bez souhlasu druhého spoluvlastníka podat žalobu na vyklizení bytu, neboť každý ze spoluvlastníků se může podle §126 obč. zák. domáhat ochrany svého vlastnického práva. Taktéž nepovažuje odvolací soud za správnou výtku, že žaloba měla být zamítnuta s ohledem na ust. 3 odst. 1 obč. zák., neboť v daném případě nemá žalovaný k předmětnému bytu žádné právo a zamítnutí žaloby by mu neexistující právo bydlení založilo.
Odvolací soud s ohledem na zjištěné skutečnosti dospěl k závěru, že je vhodné poskytnout žalovanému delší lhůtu k vyklizení bytu, a to 1 rok od právní moci rozsudku.
Dovoláním ze dne 2. 3. 2005 žalovaný napadl výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že dovolání podává podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a z důvodů uvedených v ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř.
V odůvodnění dovolání žalovaný zejména uvedl, že otázka, zda rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 12. 1998, č.j. 7 C 43/1997-30, kterým soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu matky žalovaného A. H. pro neplacení nájemného, jí byl doručen, je nepochybně otázkou zásadního právního významu, neboť „rozhodnutím soudu o vyklizení bytu žalovaným bylo zrušeno právo nájmu žalovaného, které měl odvozeno od práva nájmu své matky“. Podle názoru žalovaného je žalobce oprávněn domáhat se přivolení k výpovědi z nájmu, nikoliv vyklizení.
Dovolatel dále v dovolání uvedl, že soudy obou stupňů pominuly, že matka žalovaného v době doručování rozsudku, kterým bylo přivoleno k výpovědi z nájmu, byla těžce nemocná a následně zemřela. Z výpovědi svědkyně L. a jejího čestného prohlášení vyplývá, že matka žalovaného dva dny po propuštění z nemocnice odjela spolu se svědkyní na Moravu k bratrovi, kde setrvala asi týden. Odjezd na Moravu se tak uskutečnil dne 13. 1. 1999 a z toho je zřejmé, že nemohla nastat fikce doručení předmětného rozhodnutí, které je tak dosud nepravomocné.
Z toho pak podle dovolatele vyplývá, že uvedený nepravomocný rozsudek je soudy považován za základ pro rozsudky v předmětné věci (vyklizení žalovaného) a otázkou zásadního právního významu je, zda lze na základě rozsudku, jehož právní moc byla zpochybněna, založit právo, které zasahuje do práv třetích osob (tj. uložit žalovanému vyklizení bytu proto, že na něho nepřešlo právo nájmu bytu).
Dovolatel je toho názoru, že soudy obou stupňů pochybily při hodnocení věci, když objektivně nezjistily skutečnosti o právní moci rozsudku ze dne 2. 12. 1998, č.j. 7 C 43/1997-30. Odvolací soud dostatečně nezhodnotil čestné prohlášení svědkyně L. ze dne 19. 1. 2002 a vzhledem k tomu, že uvedený rozsudek nenabyl právní moci, neboť se matka dovolatele v době jeho doručování v bytě nezdržovala, a proto nemohlo dojít k náhradnímu doručení, je zřejmé, že „na základě těchto skutečností nelze tvrdit, že na žalovaného nepřešlo právo nájmu k předmětnému bytu“.
Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, popř. aby rovněž zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se podle obsahu spisu k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle ust. §240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 o.s.ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání sepsáno.
Poté se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání v dané věci přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., jak přípustnost dovolání označil dovolatel.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Z obsahu spisu je zřejmé, že dovolání nemůže být přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť odvolací soud dovoláním napadeným rozhodnutím částečně změnil a ve zbývající části potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.
V posuzovaném případě z rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že tento soud změnil výrok rozsudku soudu prvního soudu v části týkající se lhůty k vyklizení a odevzdání bytu, kterou stanovil do 1 roku od právní moci rozsudku (soud prvního stupně stanovil lhůtu k vyklizení do 15 dnů od právní moci rozsudku), jinak odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
V daném případě, s ohledem na uvedené, nelze přípustnost dovolání vyvodit ani z ust. §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku (usnesení) odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, neboť rozhodnutí o lhůtě k plnění (§160 odst. 1 a 2 o.s.ř.) není rozhodnutím o věci samé.
Z rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že ve věci samé (tj. uložení povinnosti předmětný byt vyklidit a odevzdat) byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku se řídí ust. §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. (o přípustnosti dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. bylo již pojednáno výše).
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle ust. §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V projednávané věci dovolatel uplatnil vedle dovolacího důvodu podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci) i dovolací důvod uvedený v ust. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží jen v případě, že dovolání je již přípustné (§242 odst. 3, 2. věta o.s.ř.); tyto vady však samy o sobě, i když jsou zjištěny, přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemohou.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že toto rozhodnutí spočívá na skutkovém zjištění, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 12. 1998, č.j. 7 C 43/1997-30, jímž bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu paní A. H., nabyl právní moci 6. 2. 1999, když uvedený rozsudek jí byl doručen náhradním způsobem (uložen na poště 15. 1. 1999, účinky doručení nastaly dne 18. 1. 1999).
Právo nájmu paní H. zaniklo (viz rozsudek soudu prvního stupně) ke dni 31. 5. 1999 a jmenovaná zemřela dne 7. 4. 2001; po zániku práva nájmu svědčilo paní H. právo bydlení dle ust. §712a obč. zák., ve znění účinném do 31. 3. 2006. V předmětném bytě žil i žalovaný (syn paní H.), a byt užíval i v době smrti jmenované.
Odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný užívá byt bez právního důvodu, neboť v době smrti paní H. tato nebyla nájemkyní bytu, a proto na žalovaného nemohlo přejít právo nájmu podle ust. §706 odst. 1 obč. zák.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel zpochybňuje doručení rozhodnutí, jímž bylo přivoleno k výpovědi nájmu bytu (tj. v jiném řízení než je vedeno nyní) a tím právní moc tohoto rozhodnutí, a následně to, že paní H. nezanikl nájem bytu a její smrtí právo nájmu přešlo na žalovaného, který s ní žil ve společné domácnosti. Doručení rozsudku zpochybňuje žalovaný tím, že paní H. se v době doručování, tj. okolo 15. 1. 1999 v bytě nezdržovala a proto nemohlo dojít k doručení rozsudku náhradním způsobem.
Dovolatel v první řadě nesouhlasí se skutkovým závěrem odvolacího, který byl učiněn ze spisu zn. 7 C 43/1997, že rozsudek, jímž bylo přivoleno k výpovědi nájmu bytu byl paní H. doručen náhradním způsobem a podle dokladu o doručení byla vyznačena právní moc a že odvolací soud na základě výslechu žalovaného a jím navržené svědkyně L. nedospěl k závěru, že k doručení rozsudku náhradním způsobem nedošlo.
Z uvedeného je patrné, že dovolatel nejprve zpochybňuje skutkový stav a teprve následně právní posouzení věci, na jehož základě dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaný v bytě bydlí bez právního důvodu a že na něho nepřešlo právo nájmu.
Pokud dovolatel především zpochybňuje správnost skutkových zjištění a pro účely posouzení věci nabízí vlastní skutkový stav, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť v situaci, kdy je přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení teprve zvažována, nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání relevantní.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaného proti rozhodnutí odvolacího soudu není podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné, a proto rozhodl tak, že dovolání podle ust. §243b odst. 5, 1. věty a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, 1. věty, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobci podle spisu v tomto řízení žádné náklady nevznikly, tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. dubna 2006
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v. r.
předseda senátu