ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.228.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 228/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Roberta Waltra, v právní věci žalobce města R., zastoupeného advokátkou, proti žalované M. B., o přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 13 C 94/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20.5.2004, č.j. 9 Co 886/2003-67, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 5. 2004, č.j. 9 Co 886/2003-67 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 20.5.2004, č.j. 9 Co 886/2003-67, změnil rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 25.3.2003, č.j. 13 C 94/2002-37, jímž tento soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 5, o velikosti 1+1 s příslušenstvím, první kategorie, v druhém podlaží domu č.p. 2695 v ulici A. v R., kterou dal žalobce žalované, s tím, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, a uložil žalované byt vyklidit a do 15 dnů vyklizený předat, tak, že tento návrh zamítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů tak, že žádnému z účastníků jejich náhradu nepřiznal.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že přezkoumal napadený rozsudek spolu s řízením, jež předcházelo jeho vyhlášení, z hledisek odvolacích důvodů uvedených v ust. §205 odst. 2 o.s.ř., ve smyslu ust. §120 odst. 2 o.s.ř. doplnil dokazování výslechem svědků a dospěl k závěru, že odvolání žalované je opodstatněné.
Při posouzení naplnění výpovědního důvodu podle ust. §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. ve znění účinném do 30. 3. 2006 vyšel odvolací soud ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, avšak neztotožnil se s jeho právním závěrem, že byl tento výpovědní důvod naplněn tím, že žalovaná přenechala byt bez souhlasu pronajímatele do podnájmu jiné osobě – P. F. V daném případě dle odvolacího soudu nebylo prokázáno, že by mezi žalovanou a P. F. byla uzavřena písemná podnájemní smlouva (takováto smlouva nebyla předložena) a z provedeného dokazování nelze ani dovodit, že byla uzavřena podnájemní smlouva ústní nebo že k jejímu uzavření došlo konkludentně. Žalovaná totiž takovouto smlouvu vyloučila a pokud se k této skutečnosti váže nějaké vyjádření P. F., v dopise adresovaném Městskému úřadu v R. ze dne 18.2.2002, v němž se uvádí, že „bydlí jakoby v podnájmu v bytě, který je psaný na paní M. B.“, ve své svědecké výpovědi se pak o žádné podnájemní smlouvě nezmínila a v podstatě shodně jako žalovaná uvedla, že se v bytě zdržovala nepravidelně, střídavě s nájemkyní. Ani z dalších provedených důkazů pak dle odvolacího soudu nelze jednoznačný závěr o existenci podnájemní smlouvy mezi žalovanou a P. F. vyvodit, a odvolací soud proto z těchto důvodů, na rozdíl od soudu prvního stupně, učinil závěr, že výpovědní důvod dle ust. §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu nebyl v daném případě naplněn.
Odvolací soud se poté zabýval tím, zda byl naplněn výpovědní důvod dle ust. §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. a v souladu s ust. §213 odst. 2 o.s.ř. shledal potřebu některé důkazy zopakovat a dokazování dále doplnit. Dokazování provedené soudem prvního stupně a jeho hodnocení důkazů bylo dle odvolacího soudu nedostatečné, neboť neodstranilo rozpory ve vztahu ke skutečnosti, zda žalovaná byt v rozhodné době užívala, přetrvaly zejména rozpory mezi výpověďmi žalované, svědkyně P. F. a svědka P. na straně jedné a výpovědí svědkyně V. na straně druhé. Rovněž z výpovědí svědkyň F., R. a V. vyplynulo, že v souvislosti s projednávanou věcí byly osloveny svědkem P., a nebylo tak možné jednoznačně vyloučit ovlivnění výpovědí těchto osob. Okresní soud se, pokud dospěl k závěru, že žalovaná byt neužívala, nezabýval dostatečně otázkou, kde skutečně bydlela, a vycházel ze skutečnosti, že žalovaná má možnost bydlení ve svém rodinném domku, a to i přesto, že se nevypořádal s námitkou žalované, že dům není obyvatelný. Odvolací soud proto k věci opakovaně vyslechl žalovanou a svědka P. a dokazování následně doplnil výslechem svědků J. M., M. L. a V. H. Na základě hodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že žalovaná je nájemkyní předmětného bytu a že ke dni doručení výpovědi z nájmu bytu dne 31.7.2002 byt užívala jak žalovaná, tak také kamarádka žalované P. F. V době, kdy se rozcházela s p. P., se žalovaná zřejmě zdržovala u rodičů (v roce 2001), ale do bytu stále docházela. V bytě bydlí i nyní, což koresponduje i s jejím tvrzením, že dům, který vlastní, je neobyvatelný a chystá se ho prodat. Žalovaná občas přespává u matky, neboť ta má zdravotní problémy a nechce zůstávat doma sama, když je manžel na montážích. Odvolací soud na základě těchto skutečností dospěl k závěru, že výpovědní důvod dle ust. §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. nebyl naplněn, neboť žalovaná k okamžiku doručení výpovědi a v období bezprostředně před tím předmětný byt užívala, byť společně s P. F. Pokud jej užívala jen občas, lze to přičítat závažným důvodům, neboť prožívala konfliktní rozchod se svým přítelem p. P. a občas přespávala i u své nemocné matky, které tím pomáhala. Nebylo prokázáno, že žalovaná má možnost jiného bydlení, když její rodinný dům není obyvatelný a žalovaná činí kroky k jeho prodeji.
Vzhledem k tomu odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, jak bylo uvedeno.
Dovoláním ze dne 6.10.2004, daným k poštovní přepravě dne 8.10.2004, napadl žalobce výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu s tím, že dovolání je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a jako dovolací důvod označil důvody uvedené v ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. a §241a odst. 3 o.s.ř.
V odůvodnění dovolání žalobce odvolacímu soudu zejména vytkl, že zcela opomenul hodnotit některé důkazní prostředky; prováděl doplnění a opakování pouze některých důkazů. Ačkoli odvolací soud uvedl, že doplnil a opakoval důkazy s ohledem na přetrvávající rozpory mezi výpověďmi žalované, svědka P. a svědkyně F. a výpovědi svědkyně V., nezopakoval provedení důkazů výpovědí svědkyně V., F. ani R., aniž by odůvodnil, proč tyto nezopakoval. Dle dovolatele odvolací soud nemohl postupovat podle ust. §213 odst. 2 o.s.ř., protože nebyly splněny předpoklady pro tento postup, neboť neopakoval všechny důkazy a neopakoval ani ty důkazy, o nichž sám v rozsudku konstatoval, že byly rozporné. Svá skutková zjištění pak založil na opakovaných důkazech (ne všech). Jelikož odvolací soud vycházel z jiného skutkového stavu než soud prvního stupně, postupoval dle dovolatele nesprávně, neboť za této situace takto postupovat neměl a je tím dán dovolací důvod dle ust. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Dovolatel dále uvedl, že odvolací soud neprovedl ani jiné důkazy než účastníky navržené, které byly potřebné ke zjištění skutkového stavu (mohl sám uložit žalované, aby předložila vlastnický list k ostatním nemovitostem, jichž je spoluvlastnicí či vlastnicí, vyslechnout další sociální pracovnici M.).
Dovolatel dále uplatnil dovolací důvod dle ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., když vytkl odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil důkazní prostředky a některé skutečnosti i nesprávně vyložil. Není na žalobci, aby prokazoval vážné důvody, pro které žalovaná předmětný byt neužívá. Důkazní břemeno v tomto smyslu leží na žalované.
Dle dovolatele je dán i dovolací důvod dle ust. §241a odst. 3 o.s.ř., neboť skutkový závěr, který odvolací soud dovodil, nemá oporu v provedeném dokazování, protože výsledek hodnocení důkazů soudu neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř., neboť odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly. Např. odvolací soud činí závěr o dopise svědkyně F., že tento dopis psala „zcela zřejmě motivovaná snahou získat byt pro sebe do nájmu“; dále konstatuje, že „jednání P. F. mohlo být v této době silně ovlivněno snahou získat byt pro sebe do nájmu“, což jsou dle dovolatele pouhé úvahy a dedukce ničím nepodložené a neprokázané. Dovolatel je dále toho názoru, že svědkyně L. ve své výpovědi některé skutečnosti rovněž nepostavila najisto a uváděla „zřejmě“. Nesouhlasí ani s hodnocením výpovědi této svědkyně odvolacím soudem, když tento zcela pominul hodnotit některé skutečnosti v její výpovědi týkající se stěhování P. F. z bytu a v hodnocení důkazů je navíc i logický rozpor.
Odvolací soud nehodnotil dle dovolatele důkazy ve smyslu ust. §132 o.s.ř. a nepostupoval dle §157 o.s.ř., když nehodnotil výpovědi účastníků, původní výpověď a tvrzení žalované a svědka P. s jejich výpověďmi učiněnými před odvolacím soudem, když tyto výpovědi byly rozporné s tím, co tyto osoby uvedly před soudem prvního stupně. Odvolací soud dle dovolatele rovněž ponechal bez povšimnutí rozpory mezi výpověďmi žalované a svědka P. Nehodnotil ani listinné důkazy, zprávy – záznam městské policie, z něhož vyplývá, že svědkyně K. policii sdělila, že v předmětném bytě žalované bydlí a že si byty s žalovanou vyměnily; a zprávu sociálního odboru Městského úřadu v R. Dovolatel nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že dům žalované je neobyvatelný, neboť ve výpovědi žalované a svědka P. v souvislosti s ostatními provedenými důkazy je v této věci rozpor. Nesprávným postupem soudu pak bylo, že vyzval žalovanou k předložení konkrétních důkazních prostředků, tj. aby předložila, že inzeruje prodej svého domu. Dovolatel namítá chyby v protokolaci odvolacího soudu, kdy odvolací soud některé skutečnosti zaprotokoloval, ačkoli nebyly nikdy řečeny, a jiné, ač byly řečeny, nezaprotokoloval. Nezabýval se ani skutečností, že svědek P. se snažil ovlivnit výpovědi některých svědků, ani „záznamem“ a prohlášením svědkyně F., které učinila v advokátní kanceláři právní zástupkyně žalobce. Bez povšimnutí zůstal i listinný důkaz „čestné prohlášení“ pana T. Dostatečně nebyla hodnocena ani hodnověrnost svědků. Dovolatel má za to, že pro nesplnění formálních podmínek ve smyslu ust. §157 odst. 2 o.s.ř. je rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný a nepřesvědčivý, neboť skutková zjištění učiněná před soudem prvního stupně a před soudem druhého stupně jsou protichůdná.
Dovolatel je toho názoru, že mezi žalovanou a P. F. došlo k uzavření podnájemní smlouvy, čemuž nasvědčuje i to, že před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že P. F. platila přímo žalobci za užívání bytu nájem. Jelikož odvolací soud nezopakoval důkaz svědeckou výpovědí P. F., nemohl poznat, že předmětný dopis napsala pravdivě a upřímně a že její výpověď před soudem prvního stupně byla ovlivněna žalovanou a svědkem P. Stejně tak tomu bylo u výpovědí svědků V. a R. Odvolací soud navíc nevyhodnotil důkazy z hlediska jejich pravdivosti. Nehodnotil ani do jaké míry jsou provedené důkazy výpověďmi svědků souladné s jinými důkazy, jak se vzájemně doplňují. Tím, že odvolací soud opakoval pouze některé důkazy a ostatní nikoli, když zejména nezopakoval ty důkazy, které sám v rozsudku uvedl jako rozporné, a ani neuvedl proč nebyly zopakovány, porušil žalobcovo Ústavou ČR zaručené právo na spravedlivý proces a právo rovnosti účastníků řízení. Jestliže odvolací soud postavil své závěry na zcela odlišných skutečnostech od okresního soudu a měl jiný názor než soud prvního stupně na věrohodnost výpovědí účastníků a svědků, nesměl dle dovolatele vyvodit jiný skutkový závěr než soud prvního stupně, jestliže důkaz sám nezopakoval. Jeho rozhodnutí je tak rozhodnutím vydaným v jediném stupni.
Dovolatel proto ze všech shora uvedených důvodů navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná, jak je patrno z obsahu spisu, se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Podle čl. II. bodu 3 zák. č. 59/2005 Sb., kterým se mění zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li dovoláním napadené rozhodnutí vydáno dne 20. 5. 2004, dovolací soud dovolání projedná a rozhodně o něm podle dosavadních předpisů, tj. podle zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 3. 2005 (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle ust. §240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem.
V posuzovaném případě je dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ust. §242 odst. 1 a 3, první věty o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením. K vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnostní vady), popř. k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dovolací soud, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 2 druhá věta o.s.ř.). Tzv. zmatečnostní vady nebyly v dovolání uplatněny a jejich existenci soud neshledal.
Podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., vady, k nimž za řízení došlo, jsou způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, nejde-li o zmatečnosti uvedené v §229 o.s.ř. a jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Zejména tak jde o situaci, kdy při provádění dokazování nebylo postupováno v souladu s občanským soudním řádem (např. svědek byl vyslechnut jako účastník řízení, soud neposkytl poučení podle ust. §118a o.s.ř., nebyly zjišťovány rozhodné skutečnosti, byl porušen princip neúplné apelace, rozhodoval věcně nepříslušný soud, byl porušen postup upravený v ust. §213 o. s. ř. apod.).
Podle §213 odst. 1 o. s. ř. není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně se může v odvolacím řízení změnit i v důsledku odchylného hodnocení důkazů provedených již soudem prvního stupně. Pokud má však dojít ke změně skutkového stavu v důsledku odchylného hodnocení důkazů, musí odvolací soud rozhodné důkazy sám zopakovat, popř. řízení doplnit jinými důkazy. Z povahy důkazů vyplývá, že u výslechu účastníků řízení nebo svědků se odvolací soud nemůže bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, aniž by tyto důkazy opakoval, neboť při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí, vedle věcného obsahu výpovědi, i další skutečnosti, zejména způsob reprodukce vylíčených skutečností, chování v průběhu výpovědi, přesvědčivost výpovědi, plynulost a jistota výpovědi apod. Má-li odvolací soud jiný názor na věrohodnost výpovědí účastníků či svědků než soud prvního stupně, nemůže z toho vyvodit jiné skutkové závěry, popř. závěr, že některé výpovědi jsou z hlediska dokazování irelevantní, pokud dané důkazy sám neopakoval či ještě nedoplnil další důkazy (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný v Soudní judikatuře pod č. 11, sešit č. 1, roč. 2001).
V projednávané věci odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že dokazování soudu prvního stupně bylo nedostatečné a nevypořádal se s rozpory v důkazech, a proto opětovně vyslechl žalovanou a svědka P. a dokazování doplnil výslechem svědků J. M., M. L. a V. H. avšak výslech svědkyně P. F., J. R. a J. V. nezopakoval. Na rozdíl od soudu prvního stupně poté dospěl ke skutkovému zjištění, že žalovaná nepřenechala bez souhlasu pronajímatele P. F. předmětný byt do podnájmu a dále, že předmětný byt v rozhodné době užívala a tuto skutečnost pak posoudil podle ust. §711 odst. 1 písm. h) a d) obč. zák. a dospěl k závěru, že tyto výpovědní důvody nebyly naplněny.
Pokud dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nepostupoval v souladu s ust. §213 odst. 2 o. s. ř. je nutné, s ohledem na výše uvedené, této námitce přisvědčit, neboť odvolací soud dospěl k jinému skutkovému zjištění než soud prvního stupně, a to že žalovaná byt neužívá, v rozporu s ust. §213 odst. 2 o. s. ř., čímž řízení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné a s ohledem na to, že řízení trpí výše uvedenou vadou, se již dále nezabýval dalšími uplatněnými dovolacími důvody (nesprávné právní posouzení věci, skutková zjištění nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování).
Nejvyšší soud proto podle ust. §243b odst. 2, věta za středníkem o. s. ř. rozhodl tak, že rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení rozhodně soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, 2. věta o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. června 2006
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v. r.
předseda senátu