ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.2312.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 2312/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce statutárního města O. – městský obvod R. a B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. R., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 82 C 152/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1.2.2005, č. j. 42 Co 631/2004-60, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23.6.2004, č.j. 82 C 152/2003-28, přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 3, III. kategorie, o velikosti jednoho pokoje a jedné kuchyně, umístěného v prvním nadzemním podlaží domu č.p. 656/4 v O., kterou dal žalobce žalovanému, určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, zároveň mu uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený jej předat žalobkyni do 15 dnů po zajištění přístřeší a dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1.2.2005, č.j. 42 Co 631/2004-60, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud v odůvodnění zejména uvedl, že přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení mu předcházejícího a odvolání žalovaného neshledal opodstatněným. Odvolací soud dále uvedl, že soud prvního stupně provedl podrobné dokazování a ztotožnil se s jeho zjištěními. Zejména s tím, že žalobce je vlastníkem předmětného bytu a že žalovaný je jeho nájemcem, když původním nájemcem byla matka žalovaného, která zemřela; v době její smrti s ní žalovaný bydlel, vedl společnou domácnost a neměl vlastní byt. Nejméně od roku 2001 pak žalovaný svým chováním obtěžuje ostatní nájemníky domu a i nájemníky okolních domů. Jeho soužití s družkou není dle odvolacího soudu souladné, z bytu se často šíří hluk a hádky, oba bouchají dveřmi, spolu s dalšími blíže neurčenými osobami pravidelně každý měsíc po výplatě sociálních dávek požívají v nadměrné míře alkohol a chovají se hlučně až do ranních hodin, žalovaný se navíc chová vulgárně vůči ostatním nájemníkům domu a byl uznán vinným ze spáchání přestupku proti občanskému soužití a přestupku proti veřejnému pořádku. V říjnu 2003 pak byla žalovanému dána žalobcem výstraha s upozorněním na to, že pokud nedojde k okamžité nápravě jeho závadného chování, bude přistoupeno k podání výpovědi z nájmu bytu. Odvolací soud dále převzal zjištění soudu prvního stupně, že i po výstraze (od října 2003), žalovaný hrubým způsobem porušuje dobré mravy v domě zejména tím, že se chová hlučně, a to i v nočních hodinách, je vulgární vůči sousedům, když tato situace přetrvávala od doby rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že je na místě v tomto případě k výpovědi z nájmu přivolit. Uvedl, že závadné chování žalovaného trvá již řadu let a k jeho nápravě nedošlo ani poté, kdy mu byla pronajímatelem dána výstraha s upozorněním na možnost výpovědi z nájmu. S ohledem na to, že bylo zcela nepochybně zjištěno, že žalovaný obtěžuje sousedy zejména vulgárním chováním a nepřiměřeným hlukem v denních i nočních hodinách, nepovažoval odvolací soud za nezbytné zabývat se otázkou jakým způsobem došlo k poškození dveří, zda syn paní Konečné nadával družce žalovaného, případně tím, zda psi žalovaného někoho ohrožují.
Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil, když pouze z formálních důvodů přistoupil ke změně výroku týkajícího se vyklizení bytu, aby bylo zřejmé, že povinnost žalovaného byt vyklidit je vázána nejen na zajištění přístřeší, ale také na skončení nájemního vztahu.
Dovoláním ze dne 5.5.2005, doručeným soudu prvního stupně dne 6.5.2005, doplněným na výzvu soudu (usnesením ze dne 13.5.2005, č.j. 82 C 152/2003-64) podáním sepsaným advokátem dne 27.6.2005, doručeným soudu prvního stupně dne 28.6.2005, napadl žalovaný výše uvedené rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že dovolání je přípustné dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
V dovolání dovolatel stručně shrnul dosavadní průběh řízení. Dále uvedl, že je přesvědčen, že jde ve věci samé o rozhodnutí zásadního právního významu, neboť odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem. Za otázku zásadního právního významu lze dle právního zástupce dovolatele považovat již to, že byl jako zástupce k ochraně zájmů dovolatele ustanoven. Právní zástupce dovolatele je toho názoru, že zde musí být splněny předpoklady ust. §138 o.s.ř., tj. musí to odůvodňovat poměry účastníka a nesmí jít o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Jelikož si soud musí být vědom, že proti rozsudku odvolacího soudu v této věci nelze podat dovolání, ledaže dovolací soud dospěje k závěru, že toto rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a ustanovil-li žalovanému zástupce, lze se domnívat, že i sám soud spatřuje v této věci po právní stránce zásadní význam. Dovolatel dále uvedl, že výpovědní důvod není dán, neboť se z jeho strany nejedná o hrubé porušení dobrých mravů. Výpovědní důvod dle ust. §711 odst. 1 písm. c) obč. zák. není založen automaticky vždy ve všech případech, kdy je nejprve splněna podmínka písemné výstrahy a následně pak závadné chování nájemce, které je hlučné nebo že tento má navolno vypuštěné psy. Musí se jednat o určité kvalifikované jednání, které dosáhne takové intenzity, že je lze posoudit jako hrubé porušení dobrých mravů. Dovolatel je toho názoru, že existují různé typy osob a že je třeba zmínit i skupinu těch lidí, kterých je v O. a okolí dosti velký počet, kteří žijí na samém okraji společnosti, mají základní vzdělání, většinou nemají šanci nalézt zaměstnání, jsou závislí na sociálních dávkách a snad i proto využívají každou možnost, třeba i požíváním alkoholu, aby zapomněli na realitu běžného dne a nelze jim proto vyčítat, že mají otevřené okno a hlasitě zapnuté rádio. Dovolatel je toho názoru, že i těmto lidem svědčí ústavně zaručená práva spojená s osobním životem, a to právo na respektování soukromého života a právo na respektování obydlí, jenž jsou obsažena v Listině základních práv a svobod a v Evropské úmluvě o lidských právech. Dle dovolatele je nutno rovněž zohlednit povahu konkrétních poměrů panujících v daném domě a okolí. Nejedná se o vilovou zástavbu, a nejedná se ani o místo, kde žijí lidé s vyššími příjmy, ale naopak spíše sociálně slabší typy. Dovolatel rovněž uvedl, že má možná odlišnou mentalitu a jiný způsob života, ale plní si beze zbytku své další povinnosti spojené s nájemním vztahem, tj. platí řádně a včas nájem a podílí se na povinnostech spojených s užíváním bytu. Postupem soudu by se dle dovolatele zavedl nebezpečný precedent, kdy se na ulici bude ocitat celá řada takových lidí, jakým je i on. Soud prvního stupně měl dle dovolatele daleko víc zvážit celkovou situaci v O., sociální situaci žalovaného, jeho majetkové poměry, jeho vzdělání, osoby ostatních nájemníků a jejich vztah k žalovanému a pak teprve zkoumat, zda byl naplněn tvrzený výpovědní důvod. Nakonec si soud musel být jist, že svým rozhodnutím zapříčinil, že v O., kde žije již tak dost bezdomovců, bude o jednoho více. Nesprávné hodnocení skutkových okolností bylo dle dovolatele i následkem nesprávného právního závěru, kdy soud konstatoval naplnění výpovědního důvodu. Nejednalo se totiž o naplnění podmínky hrubého porušování dobrých mravů, ale o špatné sousedské vztahy. Dovolatel rovněž uvedl, že v současné době je situace klidná a že s nájemníky vychází dobře, a to i s paní H. Uvedl, že s vyklizením bytu by souhlasil, ovšem pouze v případě, že by mu byl přidělen jiný byt, i když menší. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce, jak vyplynulo z obsahu spisu, se k dovolání žalovaného nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 a 4 o.s.ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
V posuzovaném případě není dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť dovoláním napadeným rozsudkem odvolací soud potvrzoval v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle ust. §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel dovozuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí mj. z toho, že mu byl soudem prvního stupně ustanoven právní zástupce a soud tak dal ve smyslu ust. §138 o.s.ř. najevo, že se v daném případě nejedná o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva a rozhodnutí tak má i dle soudu prvního stupně zásadní právní význam. Tato argumentace dovolatele je nesprávná.
Dovolací řízení je řízením, u kterého je stanovena zákonná podmínka povinného právního zastoupení (§241 odst. 1 o.s.ř.), čímž se sleduje, aby se dovolateli dostalo kvalifikované právní pomoci, aby podané dovolání vyhovovalo především formálním požadavkům na ně kladeným a aby dovolací soud, jenž o dovolání rozhoduje zpravidla bez nařízení jednání, mohl o dovolání rozhodnout bez zbytečných průtahů, které jinak vyvolává potřeba odstraňovat vady podání. Soud prvního stupně je proto povinen mj. zjišťovat, zda je naplněna podmínka dovolacího řízení, a to právní zastoupení dovolatele, a pokud tato podmínka splněna není, je soud prvního stupně povinen učinit opatření vedoucí k odstranění tohoto nedostatku (30 odst. 2, §104 odst. 2, §210 odst. 2, §241b odst. 1 o.s.ř.). Pokud soud prvního stupně ustanovil dovolateli právního zástupce, pak postupoval podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu upravujících postup tohoto soudu při nesplnění uvedené podmínky dovolacího řízení. Z tohoto rozhodnutí soudu prvního stupně (o ustanovení právního zástupce) však nelze dovozovat, že rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam, neboť učinit tento závěr přísluší jen soudu dovolacímu (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Z obsahu dovolání je dále zřejmé, že dovolatel nesouhlasí se závěrem soudu, že byl v daném případě naplněn výpovědní důvod dle ust. §711 odst. 1 písm. c) obč. zák., neboť svým jednáním nenaplnil podmínku hrubého porušování dobrých mravů v domě, čímž uplatňuje dovolací podle ust. §241a odst. 3 o.s.ř. a jeho námitky tak směřují proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů z nichž soudy svá skutková zjištění čerpaly a teprve následně proti právnímu hodnocení takto zjištěného skutkového stavu. Dovolatel tím přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit, lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu z podstatné části oporu v provedeném dokazování, avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle ust. §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, kdy je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ust. §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaného proti rozhodnutí odvolacího soudu není podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné a proto rozhodl tak, že dovolání podle ust. §243b odst. 5, 1. věta a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, 1. věta, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť žalobci podle spisu žádné náklady v tomto řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. března 2006
JUDr. Ing. Jan Hušek, v. r.
předseda senátu