ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.2413.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 2413/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně V. K., zastoupené advokátkou, proti žalovanému R. K., zastoupenému advokátkou, o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 C 63/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. září 2004, č. j. 19 Co 204/2003-114, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. prosince 2002, č. j. 43 C 63/2001-90, vyhověl žalobě a zrušil právo společného nájmu účastníků k „bytu č. 8 o velikosti 3+1 ve 4. podlaží domu č. p. 10 v B., K. 10, s příslušenstvím“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), rozhodl, že jako členka družstva bude dále nájemkyní bytu žalobkyně, žalovanému uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyni do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. září 2004, č. j. 19 Co 204/2003-114, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů především za zjištěno, že manželství účastníků uzavřené dne 12. října 1979 bylo pravomocně rozvedeno rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. října 1989, č. j. 43 C 185/89-24, že v té době nezletilé děti J., nar. 18. července 1982, a J., nar. 23. června 1984, byly svěřeny do výchovy žalobkyně a žalovanému bylo stanoveno platit pro ně výživné, že příčinu rozvratu manželství spatřoval soud v nedostatečném vzájemném poznání účastníků, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. ledna 2001, č. j. 22 Nc 141/2000-38, byl tehdy nezletilý J. svěřen do výchovy otce a matce bylo stanoveno platit pro něj výživné, že v době rozvodu manželství žalovaný v předmětném bytě nebydlel a že po rozvodu manželství účastníci na určitou dobu obnovili soužití a takto spolu žili v době od roku 1992 do roku 1997, kdy žalovaný opět z bytu odešel. Dále zjistily, že pronajímatel se k otázce dalšího nájmu bytu nevyjádřil, avšak sdělil, že byt je dlouhodobě užíván pouze žalobkyní a dětmi J. a J., že nájemné je placeno ze dvou zdrojů a není zřejmé, který z bývalých manželů je vlastníkem toho kterého účtu, že syn J. má zejména k matce a zčásti také k sestře negativní vztah, že v předmětném bytě užívá jeden pokoj žalobkyně, další dcera J. a poslední pokoj užívá syn J. s žalovaným, který zde pobývá sporadicky, že účastníci mají srovnatelné výdělkové a majetkové poměry, že žalovaný je vlastníkem chaty v Ž., že chata není určena k trvalému bydlení, že v souvislosti se svým zdravotním stavem nemají účastníci zvýšené výdaje a že žádný z nich nemá možnost jiného bydlení. Nakonec zjistily, že v předmětném bytě původně bydleli rodiče žalovaného a žalovaný, že v té době získali rodiče žalovaného další byt na adrese B., ulice B., že z tohoto důvodu chtěli předmětný byt převést na žalovaného, že tehdy to nebylo možné a že k převodu došlo až v roce 1981, tedy poté, co se žalovaný oženil a co již jeho rodiče bydleli v bytě na ulici B. v B. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že účastníkům svědčí ve vztahu k předmětnému bytu právo společného nájmu se společným členstvím v družstvu. Protože se účastníci po rozvodu manželství o dalším nájmu bytu nedohodli, pokládal odvolací soud za správný výrok, jímž soud prvního stupně zrušil právo společného nájmu bytu (podle §705 odst. 2 věty druhé zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění – dále jen „obč. zák.“). Ztotožnil se rovněž s výrokem, že jako členka družstva bude dále nájemkyní bytu žalobkyně (podle §705 odst. 2 věta druhá, odst. 3 obč. zák.). Zde především dovodil, že zákonná hlediska uvedená v ustanovení §705 odst. 3 obč. zák. nesvědčí žádnému z účastníků (jejich děti jsou již zletilé a pronajímatel se ve vztahu k dalšímu nájmu bytu nevyjádřil). Shodně se soudem prvního stupně také dovodil, že další výslovně neuvedená hlediska (majetkové poměry bývalých manželů, jejich pracovní zařazení, možnost zajištění jiného bydlení, podíl na rozvratu manželství) neprospívají žádnému z účastníků. Ztotožnil se rovněž s názorem, že ani podíl na získání bytu jednoznačně nesvědčí žalovanému, byla-li dohoda o převodu členských práv a povinností uzavřena v roce 1981, tedy za trvání manželství účastníků. Poté – stejně jako soud prvního stupně – dovodil, že bydlí-li dlouhodobě v bytě žalobkyně s oběma zletilými dětmi, pak – i z hlediska budoucího užívání bytu – svědčí hledisko účelnějšího využití bytu žalobkyni. Nakonec se ztotožnil také s právním závěrem, který soud prvního stupně přijal s odkazem na ustanovení §712 odst. 3 věty druhé obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky výslovně podřadil dovolacím důvodům podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř.; současně namítl, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí usoudil z toho, že hlediska uvedená v ustanovení §705 odst. 3 obč. zák. a další výslovně neuvedená hlediska „jsou jak odvolacími soudy, tak i soudem dovolacím, posuzována zcela rozdílně … dovolatel má za to, že je třeba v tomto ohledu sjednotit rozhodovací činnost soudů v tom směru, které z možných hledisek je třeba považovat za rozhodující, resp. stanovit jakousi stupnici důležitosti hledisek nevyjmenovaných konkrétně v §705/3 obč. zák. …“. V dovolání především zrekapituloval „průběh dosavadního řízení“. Zdůraznil, že v době přidělení družstevního bytu na ulici B. v B. jeho rodičům byl svobodný, že proto na něj nemohla být převedena členská práva a povinnosti k předmětnému (třípokojovému) bytu, že za této situace rodiče vyčkali jeho sňatku s žalobkyní a ukončení jeho vojenské služby, že dohoda o převodu členských práv a povinností pak byla uzavřena dne 15. září 1981, schválena byla dne 24. září 1981 a dne 9. října 1981 byla uzavřena dohoda o odevzdání a převzetí družstevního bytu mezi SBD D. a účastníky řízení, kterým vzniklo právo společného užívání bytu manžely a společné členství v družstvu. S ohledem na uvedené má dovolatel za to, že „z popsaného jednání jsou zcela zřejmé jeho výrazné zásluhy o získání bytu …“. Poté soudům vytkl, že neprovedly důkaz výslechem svědkyně R. K. jako účastnice dohody o převodu členských práv a povinností ze dne 15. září 1981 a ani další důkazy jím navrhované, jimiž by byly prokázány jeho zásluhy na získání bytu, jeho dlouhodobé a trvalé užívání předmětného bytu a užívání rekreační chaty v Ž. Dovolatel je také přesvědčen, že k otázkám v dovolání zmíněným měl odvolací soud důkazy opakovat, popřípadě dokazování doplnit. Má rovněž za to, že – z důvodů uvedených v dovolání – nelze zprávu samosprávy S25 ze dne 3. dubna 2001 pokládat za stanovisko pronajímatele podle §705 odst. 3 obč. zák. Současně uvedl, že předmětný byt s krátkodobou přetržkou v době rozvodu manželství užívá od roku 1962 až dosud a že rekreační chata není uzpůsobena k trvalému bydlení. Dalším nedostatkem v postupu soudů obou stupňů je podle dovolatele také to, že nepostupovaly v souladu s ustanovením §132 o.s.ř. a nepřihlédly ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. To se podle dovolatele týká placení nájemného a inkasa a snah žalobkyně odhlásit jej jako odběratele elektrické energie. Jde-li o otázku účelnějšího využití bytu, odkázal dovolatel na rozsudek Městského soudu v Brně ve věci sp. zn. 22 Nc 149/2000, jímž byl tehdy nezl. J. svěřen do jeho výchovy, a dále popsal problematické vztahy syna J. a žalobkyně. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, popřípadě aby zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 22. září 2004, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tj. ustanovení, o něž přípustnost dovolání opřel dovolatel, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci dovolatel vedle způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. uplatnil rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (v podobě námitek týkajících se provádění a hodnocení důkazů) a dále také dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly). Dovolatel však především přehlédl, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) nezakládají. Současně opomenul, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatel odvolacímu soudu vytýká rovněž vady při provádění a především při hodnocení dokazování a zároveň zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění, z nichž soudy obou stupňů vycházely při rozhodování, který z účastníků bude jako člen družstva dále nájemcem bytu (§705 odst. 2 věta druhá za třetí větnou čárkou obč. zák.), nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Dovolatel spatřoval zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v potřebě „sjednotit rozhodovací činnost soudů v tom směru, které z možných hledisek je třeba považovat za rozhodující, resp. stanovit jakousi stupnici důležitosti hledisek nevyjmenovaných konkrétně v §705 odst. 3 obč. zák.“. V této souvislosti namítl, že „odvolací soud … nesprávně zhodnotil význam zkoumaných hledisek a nevěnoval dostatečnou pozornost, stejně jako soud prvního stupně, okolnostem a zásluhovosti dovolatele o získání bytu, dlouhodobosti užívání bytu ze strany dovolatele i lepšímu využití bytu ze strany dovolatele společně se zletilými dětmi“. Tím uplatnil také dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písem. b/ o.s.ř.
V projednávané věci jde o úpravu práv a povinností účastníků k předmětnému bytu po rozvodu manželství. Z ustanovení §705 odst. 1, odst. 2 věty druhé obč. zák. vyplývá, že v případech, kdy právo společného nájmu družstevního bytu nezaniklo rozvodem, rozhodne soud, nedohodnou-li se rozvedení manželé, na návrh jednoho z nich o zrušení tohoto práva, jakož i o tom, kdo z nich bude jako člen družstva dále nájemcem bytu; tím zanikne i společné členství rozvedených manželů v družstvu. Podle §705 odst. 3 obč. zák. při rozhodování o dalším nájmu bytu vezme soud zřetel zejména na zájmy nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele. Podle §712 odst. 3 věty druhé obč. zák. v případech podle §705 odst. 1 a odst. 2 věty druhé (obč. zák.) má rozvedený manžel právo na náhradní byt (srov. §712 odst. 2 věta první obč. zák.); soud může, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování (srov. §712 odst. 4 obč. zák.).
Výklad ustanovení §705 odst. 3 (ve spojení s §705 odst. 2 věty druhé za třetí větnou čárkou) obč. zák., jenž je pro výsledek sporu určující, se v soudní praxi ustálil. Ustálená soudní praxe je jednotná v tom, že ustanovení §705 odst. 3 (ve spojení s ustanovením §705 odst. 1 věty druhé) obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Jestliže soud při rozhodování o dalším nájmu bytu z tohoto předem neomezeného okruhu okolností vymezí v konkrétní věci ta hlediska, jež považuje za podstatná, vyloží, kterým hlediskům dal přednost a proč, pak kritika tohoto jeho postupu, založená na výtce, že nesprávně zhodnotil význam hledisek ve věci zkoumaných, je kritikou nesprávného právního posouzení věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněný pod č. 27 v sešitě č. 5 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K naznačeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudku ze dne 29. dubna 1999, sp. zn. 26 Cdo 866/98, uveřejněném pod č. 36 v sešitě č. 4 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura, a dále např. v usnesení ze dne 7. září 2000, sp. zn. 26 Cdo 1346/2000, či v rozsudcích ze dne 20. listopadu 2001, sp. zn. 26 Cdo 2039/2000, a ze dne 20. prosince 2001, sp. zn. 26 Cdo 2546/2000. Přitom vedle hledisek výslovně uvedených v §705 odst. 3 obč. zák. (zájem nezletilých dětí, stanovisko pronajímatele), k nimž je soud povinen přihlédnout a s nimi se vypořádat vždy, tak ve shodě s ustáleným výkladem podávaným soudní praxí soud podle okolností konkrétního případu přihlédne jako k dalším hlediskům zejména k příčinám rozvratu manželství účastníků, k možnosti uspořádání jejich bytových poměrů, ke zdravotnímu stavu rozvedených manželů, k tomu, jak se který z manželů zasloužil o získání bytu, k účelnému využití bytu apod. Soudní praxe doposud nezaznamenala odklon ani od závěru, že hledisko zájmu nezletilých dětí může převážit nad stanoviskem pronajímatele a stejně tak mohou další hlediska (v zákoně výslovně neuvedená) převážit nad hledisky zákonnými. Hodnocení těchto dalších hledisek, pokud jde o jejich důležitost pro rozhodnutí o určení výlučného nájemce za situace, kdy účastníci mají nezletilé děti, je však nutno činit v kontextu s hledisky v zákoně přímo uvedenými, zejména s hlediskem zájmu nezletilých dětí, které zákon vzhledem k jeho povaze vytyčuje jako prvořadé.
Při rozhodování podle §705 odst. 2 věty druhé za třetí větnou čárkou ve spojení s ustanovením §705 odst. 3 obč. zák. vzal odvolací soud v úvahu – stejně jako soud prvního stupně – okolnost, že zákonná hlediska uvedená v ustanovení §705 odst. 3 obč. zák. nesvědčí žádnému z účastníků (jejich děti jsou již zletilé a pronajímatel se ve vztahu k dalšímu nájmu bytu nevyjádřil). Shodně se soudem prvního stupně také dovodil, že další výslovně neuvedená hlediska (majetkové poměry bývalých manželů, jejich pracovní zařazení, možnost zajištění jiného bydlení, podíl na rozvratu manželství) neprospívají žádnému z účastníků. Ztotožnil se rovněž s názorem, že ani podíl na získání bytu jednoznačně nesvědčí žalovanému, byla-li dohoda o převodu členských práv a povinností uzavřena v roce 1981, tedy za trvání manželství účastníků. Poté – stejně jako soud prvního stupně – dovodil, že bydlí-li dlouhodobě v bytě žalobkyně s oběma zletilými dětmi, pak – i z hlediska budoucího užívání bytu – svědčí hledisko účelnějšího využití bytu žalobkyni. Za této situace se ztotožnil rovněž s výrokem, že jako členka družstva bude dále nájemkyní bytu žalobkyně (podle §705 odst. 2 věta druhá, odst. 3 obč. zák.).
Lze – stejně jako v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 2482/99, uveřejněném pod č. 6 v sešitě č. 1 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura – uzavřít, že z toho, jak se obecně správná právní východiska uplatněná odvolacím soudem při rozhodnutí o dalším nájmu bytu podle §705 odst. 1 a 3 obč. zák. prosadila v konkrétní věci, na zásadní význam rozhodnutí po právní stránce usuzovat nelze. Dovolací soud tudíž nedovodil přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. ledna 2006
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu