ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.2427.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 2427/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně Ing. arch. M. M., zastoupené advokátem, proti žalovanému V. Š., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 145/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2005, č.j. 54 Co 163/2005-30, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. 1. 2005, č.j. 40 C 145/2004-17, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalovaný vyklidil byt č. 10 o velkosti 0+1 ve 3. nadzemním podlaží v P., U J. ú. (dále jen „předmětný byt“) a vyklizený jej předal žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že nájemcem předmětného bytu byl od 24. 5. 2000 R. C. a bylo jen na jeho vůli, koho do společné domácnosti přijme. Soud prvního stupně zjistil, že společnou domácnost s ním sdílela nejdříve Š. Z. (od 9. 7. 2004 C.) a od května 2004 žalovaný (jeho bratr). Tyto skutečnosti nájemce žalobkyni také za účelem doplnění evidenčního listu sdělil. Protože ze svědeckých výpovědí vyplynulo, že v bytě bydlící osoby tvořily domácnost nejen úmyslem takto bydlet bez časového omezení, ale také tím, že žalovaný podle svých možností pravidelně přispíval na provoz domácnosti, stal se žalovaný na základě §708 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) nájemcem předmětného bytu poté, co manželé C. opustili společnou domácnost vystěhováním.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 1. 6. 2005, č.j. 54 Co 163/2005-30, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. I podle odvolacího soudu z dokazování vyplynulo, že se v případě přestěhování žalovaného do předmětného bytu nejednalo o nahodilé řešení jeho neshod s rodiči. V době, kdy se žalovaný dohodl se svým bratrem a jeho manželkou na společném bydlení, tak nikdo z nich neuvažoval o tom, že by se žalovaný měl vrátit zpět do domácnosti svých rodičů. Tuto skutečnost totiž netvrdil žádný z vyslechnutých svědků a nebyla v řízení ani jinak prokázána. Protože v době, kdy došlo k založení společné domácnosti, neměl nikdo z jejích členů jinou možnost bydlení a protože bratr žalovaného s manželkou opustil společnou domácnost v důsledku nahodilé události (těžkého úrazu matky Š. C.), která nemohla mít vliv na trvalost úmyslu vést společnou domácnost s žalovaným, když navíc takový úmysl nelze považovat za celoživotní závazek, posoudil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu v jeho potvrzujícím výroku napadá žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a jako dovolací důvod uplatňuje §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Podle dovolatelky nelze z výpovědí dvou osob ze tří, které měly podle žalovaného tvořit společnou domácnost, dovozovat úmysl směřující k trvalému životnímu společenství. Proto je závěr soudů obou stupňů v této otázce v rozporu s provedeným dokazováním. Pokud se odvolací soud pro posouzení důvodu odstěhování manželů C. z předmětného bytu spokojil s pouhým tvrzením žalovaného o této skutečnosti a neprovedl k tomu dokazování, pak dovolatelka má za to, že žalovaný se do předmětného bytu nastěhoval v době, kdy jeho tehdejší nájemce R. C. se svojí budoucí manželkou již věděli, že se odstěhují do bytu po rodičích. Podle dovolatelky se odvolací soud v daném případě dopouští extrémní interpretace §708 obč. zák., neboť citované ustanovení nesmí být podle judikatury Ústavního soudu (k tomu viz jeho rozhodnutí ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 8/05) zneužíváno k získávání výhodného bydlení účelovým jednáním. Z těchto důvodů řeší soudy obou stupňů otázku přechodu nájmu na žalovaného v rozporu s hmotným právem. Proto dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Ačkoli dovolatelka poukazuje na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ve skutečnosti (z hlediska obsahové konkretizace dovolacích námitek) napadá správnost právního posouzení věci námitkou, že nebyl prokázán úmysl žalovaného a manželů Cahových vést společnou domácnost a že nebylo prokázáno, že důvodem odstěhování manželů C. z bytu byl těžký úraz matky Š. C. Obsahově tak dovolatelka polemizuje s hodnocením provedených důkazů, a uplatňuje tedy dovolací důvod spočívající v tvrzení, že skutková zjištění nemají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování.
Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, popřípadě že pominul rozhodné skutečnosti, které byly prokázány nebo vyšly v řízení najevo, pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Jestliže tedy dovolatelka uplatňuje jako dovolací důvod nesprávnost skutkových zjištění, nemůže tato námitka založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a Nejvyšší soud k ní proto přihlédnout nemohl, i kdyby byla objektivně opodstatněná.
Vychází-li právní posouzení věci z jiného skutkového základu, než předestírá dovolatelka, je bezpředmětné zabývat se námitkou „extrémního“ výkladu ustanovení §708 obč. zák. Příčinou pro žalobkyni nepříznivého výsledku řízení totiž není výklad či aplikace právní normy, nýbrž skutková zjištění, na nichž jsou rozhodnutí soudů obou stupňů založena, a která – jak již bylo řečeno – jsou dovoláním, jehož přípustnost může být založena pouze ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., nezpochybnitelná.
Vycházeje z uvedeného závěru, Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
Žalobkyně z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, avšak žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalobkyni právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. července 2006
JUDr. Robert W a l t r , v. r.
předseda senátu