ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.2440.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 2440/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce M. K., zastoupeného advokátkou, proti žalované L. P., zastoupené advokátkou, o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 5 C 707/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2006, č. j. 23 Co 505/2005-117, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2006, č. j. 23 Co 505/2005-117, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. srpna 2005, č. j. 5 C 707/2004-90, vyhověl žalobě a zrušil právo společného nájmu účastníků k „družstevnímu bytu č. 8, o velikosti 4+1 s příslušenstvím, ve 4. podlaží domu čp. 507 K. ul. v T. n. S.“ (dále jen „předmětný byt“, „družstevní byt“ či „byt“), určil, že jako členka družstva bude dále nájemkyní bytu žalovaná, žalobci uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalované do patnácti dnů od zajištění náhradního ubytování a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Po provedeném dokazování soud prvního stupně především dovodil, že účastníkům vzniklo právo společného užívání družstevního bytu, že uvedené právo se následně transformovalo na právo společného nájmu družstevního bytu a že – z důvodů uvedených v jeho rozsudku – jsou dány předpoklady pro rozhodnutí soudu o zrušení tohoto práva (§705 odst. 2 věta druhá zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době rozhodování soudu prvního stupně /a ve znění do 30. března 2006/ - dále jen „obč. zák.“). Proto žalobě na zrušení práva společného nájmu družstevního bytu vyhověl. Při rozhodování, kdo z dosavadních společných nájemců bude (výlučným) nájemcem bytu jako člen družstva (§705 odst. 2 věta druhá obč. zák.), vyšel soud prvního stupně ze skutkových zjištění, že v manželství účastníků se narodily dvě děti, a to L. K., a M. K., že rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 29. března 2000, č. j. 9 Nc 279/99-75, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 18. října 2000, č. j. 20 Co 97/2000-101, byla tehdy nezletilá L. svěřena do výchovy žalované a nezletilá M. do výchovy žalobce a rodičům bylo stanoveno platit pro nezletilé výživné, že rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 26. října 2004, č. j. 5 P 131/2001-109, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 2. března 2005, sp. zn. 20 Co 25/2005, byla do výchovy žalované svěřena rovněž nezletilá M. a že žalovaná s dcerami žije v domě u své matky v K. P. Dále zjistil, že oba účastníci se podle svých možností a schopností stejnou měrou podíleli na získání předmětného bytu, že žalobce a jeho otec J. K. jsou podílovými spoluvlastníky, každý z nich v rozsahu jedné ideální poloviny, „rodinného domu čp. 384 se stavební parcelou č. 1461 a pozemkem p. č. 3092/89 … v obci a k. ú. T. n. S.“ (dále jen „rodinný dům v T. n. S.“), že v rodinném domě v T. n. S. jsou kolaudovány dva byty, a to byt 3+1, sestávající z kuchyně , tří pokojů a příslušenství (spíž, WC, lázeň, předsíň, balkon, veranda, schodiště), a dále byt 3+1 v podkroví, sestávající z kuchyně, tří pokojů a příslušenství (spíž, WC, sprchový kout, předsíň, balkon, schodiště), a že v něm žije pouze otec žalobce. Vzal také za prokázáno, že příčiny rozvratu manželství do značné míry pramenily z agresivního chování žalobce, že žalovaná v předmětném bytě od roku 1999 nebydlela pro negativní vztahy mezi účastníky, které vyústily v její fyzické napadení, že od roku 1999 se podílel na zachování nájemního vztahu k předmětnému bytu především žalobce tím, že platil nájemné a úhrady za služby, že žalovaná v předmětném bytě bydlela s tehdy nezletilou M. a že stanovisko pronajímatele pro svou obecnost neprospívá žádnému z účastníků. Na tomto skutkovém základě dovodil, že žalované prospívá především zákonné hledisko zájmu nezletilého dítěte (§705 odst. 3 obč. zák.), poté rovněž hledisko účelnějšího využití bytu, hledisko příčin rozvratu manželství, a dále také to, že – na rozdíl od žalobce – nemá jinou možnost bydlení. Za hledisko prospívající žalobci považoval hledisko zásluh na zachování nájemního práva k předmětnému bytu spočívající v placení nájemného a úhrad za služby od roku 1999. S přihlédnutím k uvedenému rozhodl, že nájemkyní bytu bude jako členka družstva žalovaná. O bytové náhradě pro žalobce rozhodl podle §712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zák., přičemž za důvody zvláštního zřetele hodné pro přisouzení pouhého náhradního ubytování pokládal to, že žalobce „může bez dalšího užívat pro potřeby bydlení samostatnou bytovou jednotku“ v rodinném domě v T. n. S. z titulu spoluvlastnického práva k tomuto domu.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. ledna 2006, č. j. 23 Co 505/2005-117, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že nájemcem bytu bude jako člen družstva žalobce, žalované uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Při rozhodování o dalším nájmu bytu (podle §705 odst. 2 věty druhé obč. zák.) odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně „přecenil“ hledisko zájmu nezletilého dítěte na straně žalované. Tak zejména nepřihlédl k tomu, že péči o nezletilou M. zajišťoval od jejích jedenácti let po dobu následujících šesti roků žalobce. Nezabýval se ani tím, že návrh na změnu výchovy u nezletilé M. podala žalovaná až dne 24. srpna 2004, a to poté, co jí byla dne 29. června 2004 doručena žaloba v projednávané věci. Konečně nevyhodnotil ani to, že nezletilá byla svěřena do výchovy žalované až na jaře 2005 (nikoli však pro chování žalobce, nýbrž proto, že chtěla bydlet u babičky v K. P.) a že v březnu 2006 dosáhne zletilosti. Podle názoru odvolacího soudu pak soud prvního stupně dostatečně nepřihlédl k tomu, že žalovaná od září 1999 o byt nejevila zájem, nepodílela se ani částečně na placení nájemného, ve smlouvě o vypořádání vzájemných majetkových vztahů pro dobu po rozvodu manželství ze dne 3. listopadu 1999 se vzdala svého práva k předmětnému bytu. S přihlédnutím k těmto okolnostem určil, že nájemcem předmětného bytu bude jako člen družstva žalobce a vyklizovací povinnost žalované podmínil zajištěním náhradního bytu (podle §712 odst. 3 věty druhé před středníkem obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř. V dovolání především namítla, že nebyla odvolacím soudem vyrozuměna o termínu odvolacího jednání; informaci o jeho konání obdržela pouze od své zástupkyně. V této souvislosti uvedla, že změnil-li odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně, měl jí před tím dát možnost vyjádřit se k věci a hájit se. Dovolatelka výslovně připustila možnost, že hledisko zájmu nezletilých dětí se nemusí nutně projevit tak, že dalším nájemcem bytu bude určen ten z rozvedených manželů, který má ve své výchově nezletilé děti. Současně však zdůraznila, že při rozhodování o dalším nájmu předmětného bytu soud prvního stupně přihlédl i k dalším v zákoně výslovně neuvedeným hlediskům, posoudil je ve vzájemné souvislosti a teprve až poté ji určil další nájemkyní bytu. Podle názoru žalované to byl právě odvolací soud, který „přecenil“ hledisko jejího nezájmu o byt, neboť aniž vzal v úvahu prokázané skutečnosti týkající se jejího odchodu z bytu a chování žalobce vůči ní, určil nájemcem bytu žalobce výlučně na základě toho, že se placením nájemného a služeb zasloužil o zachování nájemního práva k předmětnému bytu. Odvolacímu soudu rovněž vytkla, že se blíže nezabýval příčinami vedoucími ke změně výchovného prostředí u tehdy nezletilé M. a ani sociálními a zdravotními poměry účastníků; kromě toho nezohlednil ani jejich majetkové poměry a především nezdůvodnil, proč má předmětný (čtyřpokojový) byt užívat žalobce, který je spoluvlastníkem jedné ideální poloviny rodinného domu v T. n.S. o dvou třípokojových bytech a v domě bydlí pouze jeho otec. Dále uvedla, že rozhodnutí o dalším nájmu bytu (§705 odst. 2 a 3 obč. zák.) je konstitutivním rozhodnutím, u něhož je vyloučena úvahu o výkonu práva v souladu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Navrhla, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání obsáhle zabýval skutkovým stavem věci a uvedl, že od dubna 2006 se dcera M. odstěhovala od babičky a matky a opět bydlí s ním v předmětném bytě. Jinak se ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady podle §229 odst. 1 a §229 odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. nebyly namítány a z obsahu spisu nevyplynuly. Vadu, která má spočívat v tom, že odvolací soud dovolatelku nevyrozuměl o termínu odvolacího jednání, lze z obsahového hlediska podřadit pod ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř., neboť zde dovolatelka ve skutečnosti namítla, že jí byla v průběhu řízení nesprávným postupem odvolacího soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem (§229 odst. 3 o.s.ř.) se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád přiznává (kupříkladu právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.), přičemž není rozhodné, zda byla účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. O vadu ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř. jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv při rozhodování. Naproti tomu nelze považovat za odnětí možnosti jednat před soudem takový postup soudu, který odpovídá občanskému soudnímu řádu. Přitom k vadě podle ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř. přihlíží dovolací soud v případě přípustného dovolání jen tehdy, byla-li v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem dovolateli.
Ustanovení §115 o.s.ř. ukládá soudu, aby, nestanoví-li zákon jinak, nařídil k projednání věci jednání. Také k projednání odvolání, nejde-li o případy podle §214 odst. 2 a 3 o.s.ř. (o žádný z těchto případů v souzené věci nešlo), nařídí předseda senátu odvolacího soudu jednání (§214 odst. 1 o.s.ř.). Mezi procesní práva přiznaná účastníku řízení občanským soudním řádem náleží i právo účastníka být předvolán způsobem uvedeným v ustanovení §51 o.s.ř. k jednání (odvolacímu jednání – srov. ustanovení §214 odst. 1 o.s.ř.), jak to vyplývá z ustanovení §115 odst. 1, 2 o.s.ř. (to ve spojení s ustanovením §211 o.s.ř. platí i pro odvolací řízení). Procesním právem přiznaným účastníku řízení občanským soudním řádem je i právo účastníka dát se v řízení zastoupit zástupcem, jehož si zvolí (§24 a násl. o.s.ř.), mající svůj základ v článku 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky (srovnej usnesení předsednictva bývalé České národní rady ze dne 16. prosince 1992 publikované pod č. 2/1993 Sb.). Plná moc udělená pro celé řízení je neomezitelná (§28a odst. 1 věta první o.s.ř.) a zástupce takovou plnou mocí vybavený je oprávněn ke všem úkonům, které může v řízení učinit účastník (§28a odst. 1 věta druhá o.s.ř.). Úkon zmocněnce lze proto považovat v poměru k soudu a v poměru k ostatním účastníkům za úkon účastníka – zmocnitele. Je-li účastník v konkrétním řízení zastoupen zástupcem s procesní plnou mocí a není-li důvodu jej osobně k jednání předvolávat, soud o jednání vyrozumí jen tohoto jeho zástupce (§49 odst. 1 o.s.ř.).
Již v rozhodnutích Vrchního soudu v Praze z 12. ledna 1993, sp. zn. 3 Cdo 132/92, z 5. srpna 1994, sp. zn. 6 Cdo 70/93, a z 23. června 1995, sp. zn. 4 Cdo 64/94, bylo judikováno, že postupem soudu nebyla účastníku odňata možnost jednat před soudem, jestliže o nařízení jednání soudu, kdy přítomnosti účastníka řízení nebylo třeba, byl řádně vyrozuměn jen jeho zástupce s procesní plnou mocí. Ke stejnému závěru dospěl rovněž Nejvyšší soud České republiky ve svých usneseních z 10. dubna 1996, sp. zn. 3 Cdon 810/96, uveřejněném pod č. 111 v sešitě č. 14 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, ze 7. srpna 1998, sp. zn. 23 Cdo 1552/98, z 18. srpna 1998, sp. zn. 23 Cdo 1316/98, a z 24. srpna 2000, sp. zn. 26 Cdo 1461/2000.
Z obsahu spisu vyplývá, že žalovaná byla v řízení před soudy obou stupňů zastoupena na základě plné moci ze dne 22. října 2002, udělené pro celé řízení (procesní plné moci), advokátkou Mgr. M. V. (§24, §25, §28 odst. 1 o.s.ř.). O termínu odvolacího jednání nařízeného na den 24. ledna 2006, jehož se žalovaná osobně neúčastnila, byla řádně a včas vyrozuměna její zástupkyně Mgr. M. V., která se uvedeného odvolacího jednání rovněž zúčastnila. Odvolací soud žalovanou k odvolacímu jednání nepředvolal a ani ji o místu a čase odvolacího jednání nevyrozuměl, protože vycházel z toho, že její osobní účasti nebylo zapotřebí (§49 odst. 1 věta druhá, §115 odst. 1 ve spojení s §211 o.s.ř., §214 odst. 1 o.s.ř.).
Z obsahu protokolu o odvolacím jednání, konaném dne 24. ledna 2006, který je veřejnou listinou a k jehož obsahu nevznesla žalovaná (prostřednictvím své zástupkyně) žádné námitky (§40, §211 o.s.ř.), nelze dovodit, že by odvolací soud neposkytl zástupkyni žalované dostatečný prostor k uplatnění procesních práv přiznaných účastníku řízení občanským soudním řádem. V souladu s ustanovením §215 o.s.ř. zástupkyně žalované přednesla své návrhy a vyjádřila se k věci. Přitom občanský soudní řád neukládá odvolacímu soudu povinnost umožnit účastníku „vyjádřit se k věci a hájit se“, hodlá-li rozsudek soudu prvního stupně ve smyslu §220 o.s.ř. změnit. Lze uzavřít, že z důvodu namítaného dovolatelkou nelze na existenci vady podle §229 odst. 3 o.s.ř. usoudit.
Dovolací soud však dospěl k závěru, že vadou podle §229 odst. 3 o.s.ř. je přesto řízení v projednávané věci postiženo.
Podle §212 věty první o.s.ř. odvolací soud projedná věc v mezích, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí. Tímto rozsahem není vázán, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (§212 písm. d/ o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 27. ledna 1999, sp. zn. 26 Cdo 60/99, uveřejněném pod č. 59 v sešitě č. 9 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 40 v sešitě č. 4 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura), dovodil, že pokud odvolací soud – vycházeje z nesprávného právního názoru, že výrok rozsudku soudu prvního stupně o vyklizení bytu přezkoumat nelze, protože nebyl napaden odvoláním a nabyl právní moci – podrobil odvolacímu přezkumu jen výrok o bytové náhradě a pouze o něm rozhodl, pak tímto postupem zatížil řízení vadou ve smyslu §237 odst. 1 písm. f/ (nyní podle §229 odst. 3) o.s.ř. V odůvodnění citovaného rozsudku Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že výrok o povinnosti k vyklizení obsažený v rozhodnutí, kterým soud ukládá povinnost byt vyklidit po zajištění bytové náhrady, nemůže samostatně (odděleně od výroku o zajištění bytové náhrady) nabýt právní moci; přitom odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 16/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dále uvedl, že tím, že soud rozhodne i bez procesních návrhů účastníků o vyklizení po zajištění bytové náhrady, vyjadřuje procesně regulérním způsobem závěr, že z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. I když tedy odvolací námitky žalobce nesměřují (z pochopitelných důvodů) proti výroku o vyklizení, není tím odvolací soud zbaven povinnosti věc i v tomto rozsahu projednat a o dotčeném výroku meritorně rozhodnout. Dovolací soud zastává názor, že uvedené závěry lze bez dalšího použít i pro řízení o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu podle §705 odst. 2 věty druhé, odst. 3 obč. zák.
V posuzovaném případě byla odvoláním žalobce zpochybněna pouze správnost výroku, jímž byla určena nájemkyní předmětného bytu jako členka družstva žalovaná, a dále výroku o vyklizení žalobce z bytu s vázaností na zajištění náhradního ubytování; proti výroku o zrušení práva společného nájmu předmětného bytu, tj. proti výroku, jímž bylo žalobě vyhověno, odvolání žalobce (z pochopitelných důvodů) evidentně nesměřovalo. Přitom žalovaná odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nepodala. Za této situace – s ohledem na citovanou judikaturu – odvolacímu přezkumu podléhaly nejen výroky o dalším nájmu bytu a o vyklizovací povinnosti žalobce z bytu s vázaností na zajištění náhradního ubytování, nýbrž – vzhledem k ustanovení §212 písm. d/ o.s.ř. – rovněž výrok týkající se zrušení práva společného nájmu předmětného bytu, jehož správnost však odvolací soud nepřezkoumal. Lze uzavřít, že v tomto směru je řízení postiženo vadou ve smyslu §229 odst. 3 o.s.ř.
Další dovolací námitky lze z obsahového hlediska (§41 odst. 2 o.s.ř.) podřadit pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu o posouzení správnosti právního závěru, že hledisko podílu žalobce na zachování nájemního vztahu k předmětného bytu, tj. hledisko, které lze na straně žalované vyhodnotit jako hledisko jejího nezájmu o předmětný byt, může mít rozhodující význam pro rozhodnutí o dalším nájmu bytu (podle §705 odst. 2 věty druhé obč. zák.) a může při rozhodování podle citovaného ustanovení převážit i hlediska prospívající žalované.
V projednávané věci jde o úpravu práv a povinností účastníků k předmětnému bytu po rozvodu manželství. Z ustanovení §705 odst. 1, odst. 2 věty druhé obč. zák. vyplývá, že v případech, kdy právo společného nájmu družstevního bytu nezaniklo rozvodem, rozhodne soud, nedohodnou-li se rozvedení manželé, na návrh jednoho z nich o zrušení tohoto práva, jakož i o tom, kdo z nich bude jako člen družstva dále nájemcem bytu; tím zanikne i společné členství rozvedených manželů v družstvu. Podle §705 odst. 3 obč. zák. při rozhodování o dalším nájmu bytu vezme soud zřetel zejména na zájmy nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele. Podle §712 odst. 3 věty druhé obč. zák. v případech podle §705 odst. 1 a odst. 2 věty druhé (obč. zák.) má rozvedený manžel právo na náhradní byt (srov. §712 odst. 2 věta první obč. zák.); soud může, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování (srov. §712 odst. 4 obč. zák.).
Ustanovení §705 odst. 3 obč. zák., jehož výklad je pro výsledek sporu určující, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Jestliže soud při rozhodování o dalším nájmu bytu z tohoto předem neomezeného okruhu okolností vymezí v konkrétní věci ta hlediska, jež považuje za podstatná, vyloží, kterým hlediskům dal přednost a proč, pak kritika tohoto jeho postupu, založená na výtce, že nesprávně zhodnotil význam hledisek ve věci zkoumaných, je kritikou nesprávného právního posouzení věci.
Vedle hledisek výslovně uvedených v §705 odst. 3 obč. zák. (zájem nezletilých dětí, stanovisko pronajímatele), k nimž je soud povinen přihlédnout a s nimi se vypořádat vždy, tak ve shodě s ustáleným výkladem podávaným soudní praxí, soud podle okolností konkrétního případu přihlédne jako k dalším hlediskům zejména k příčinám rozvratu manželství účastníků, k možnosti uspořádání jejich bytových poměrů, ke zdravotnímu stavu rozvedených manželů, k tomu, jak se který z manželů zasloužil o získání bytu, k účelnému využití bytu apod.
Soudní praxe je jednotná v názoru, že není vyloučeno, aby ona další hlediska pro rozhodování podle §705 odst. 3 obč. zák. převážila nad hledisky, která zákon v citovaném ustanovení výslovně uvádí. Hodnocení těchto dalších hledisek, pokud jde o jejich důležitost pro rozhodnutí o určení výlučného nájemce za situace, kdy účastníci, jako v projednávané věci, mají nezletilé děti, je však nutno činit v kontextu s hledisky v zákoně přímo uvedenými, zejména s hlediskem zájmu nezletilých dětí, které zákon vzhledem k jeho povaze vytyčuje jako prvořadé.
Dovolací soud pokládá za správný názor odvolacího soudu, že v posuzovaném případě nelze jako hledisko prospívající žalované (jednoznačně) vyhodnotit zájem nezletilého dítěte; pro stručnost lze odkázat na správné právní závěry, které v tomto ohledu učinil odvolací soud. S přihlédnutím k uplatněným dovolacím námitkám však nelze přehlédnout, že za hlediska prospívající žalované soud prvního stupně pokládal rovněž hledisko účelnějšího využití bytu, hledisko příčin rozvratu manželství, a dále (a to zejména) také to, že – na rozdíl od žalobce, který je spoluvlastníkem jedné ideální poloviny rodinného domu v T. n. S. (tedy v místě, kde se nachází i předmětný byt) o dvou třípokojových bytech a v domě bydlí pouze druhý spoluvlastník (otec žalobce) – nemá žalovaná jinou možnost bydlení. Uvedená hlediska – zejména pak hledisko uvedené na posledním místě – odvolací soud při rozhodování o dalším nájmu bytu evidentně opomenul a nijak se s nimi nevypořádal. Za této situace nelze akceptovat jeho názor, že je namístě určit dalším nájemcem bytu žalobce (jen) proto, že se od roku 1999 podílel na zachování nájemního vztahu k předmětného bytu především tím, že platil nájemné a úhrady za služby; jinak řečeno (pouze) proto, že v neprospěch žalované vyznívá hledisko jejího nezájmu o předmětný byt. S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že zhodnocení významu uvedených hledisek tak, jak to pro účely rozhodnutí, který z účastníků bude jako člen družstva dále nájemcem bytu, učinil odvolací soud, z objektivních důvodů obstát nemůže; je z hlediska logiky věci vadné a tudíž neudržitelné. Přitom v naznačených souvislostech nelze ani opomenout, že podle ustálené soudní praxe rozvedenému manželovi, který nebyl určen dalším nájemcem bytu a který je povinen byt vyklidit, může být podle §3 odst. 1 obč. zák. odepřeno právo na bytovou náhradu, která mu jinak přísluší ve smyslu §712 odst. 3 věty druhé obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. listopadu 1999, sp. zn. 26 Cdo 1428/98, uveřejněný pod č. 3 v sešitě č. 1 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura). V odůvodnění citovaného rozsudku Nejvyšší soud rovněž uvedl, že rozvedenému manželovi může být výjimečně právo na bytovou náhradu odepřeno podle ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., tj. tehdy, když je uplatňování jeho práva v rozporu s dobrými mravy. Tak je tomu – vedle jiných v úvahu připadajících situací – zejména v případech, kdy rozvedenému manželovi svědčí v době rozhodování soudu podle §705 obč.zák. právní důvod užívání jiného bytu odpovídajícího jeho bytové potřebě. Rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. tak byl uplatněn opodstatněně.
Napadený rozsudek není tedy z hlediska uvedených dovolacích důvodu ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. správný. Dovolací soud jej proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Za této situace se již dovolací soud nezabýval – především z důvodu nadbytečnosti – opodstatněností dovolací námitky, že rozhodnutí o dalším nájmu bytu (§705 odst. 2 a 3 obč. zák.) je konstitutivním rozhodnutím, u něhož je vyloučena úvaha o výkonu práva v souladu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. prosince 2006
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu