ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.2446.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 2446/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce B. s.r.o., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) D. T., a 2) D. T., zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 399/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. května 2004, č.j. 21 Co 144/2004-37, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. 1. 2004, č.j. 10 C 399/2003-17, zamítl žalobu na vyklizení žalovaných z bytu č. 6 o jedné místnosti s kuchyňským koutem a příslušenstvím o podlahové ploše 27,28 m2, ve 3. podlaží domu čp. 1281 v k.ú. S., obec P. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“) a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vycházel zejména ze zjištění, že žalobce je zapsán v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu P. pro k.ú. S. na LV č. 2913 jako vlastník předmětného domu, že dne 13. 6. 1996 uzavřel s 1. žalovanou (jako nájemkyní) nájemní smlouvu (dále „předmětná nájemní smlouva“), v jejímž článku I. je uvedeno, že předmětem smlouvy je byt č. 6, ve 3. podlaží domu čp. 1281 v P., že přesný rozsah, vybavení a zařízení tohoto bytu jsou zaznamenány v evidenčním listě, který tvoří nedílnou součást této smlouvy, že v této listině je předmětný byt specifikován tak, že se jedná o pokoj, předsíň, koupelnu, WC, balkon a sklep o zde uvedených výměrách, že vytápění je elektrické lokální, že vybavení bytu tvoří elektrický bojler, že v článku III. odst. 1 je uvedeno, že rozsah práv a povinností spojených s užíváním bytu určuje zejména občanský zákoník v současné právní úpravě a další právní předpisy, a že do podání žaloby nebyl žádným z účastníků namítán nedostatek podstatných náležitostí předmětné nájemní smlouvy a nebyla zpochybňována její platnost. Soud prvního stupně za pomoci výkladu (§35 odst. 2 obč. zák.) dovodil, že z předmětné nájemní smlouvy je zřejmé, že pronajímatel přenechává nájemci konkrétní předmětný prostor k užívání jako byt, a to v rozsahu podrobně specifikovaném v evidenčním listě a že vůle stran upravit tuto náležitost vyplývá z jejího čl. I., jakož i z článku III. Podle názoru soudu prvního stupně je v daném případě rozsah užívání bytu určen dostatečně určitě, srozumitelně a způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o projevu vůle účastníků. Vzhledem k tomu, že nebyl shledán jiný (než tvrzený) důvod neplatnosti předmětné nájemní smlouvy, soud žalobu zamítl. Zabýval se i námitkou žalobce, že úprava nájmu, zejména princip chráněného nájmu, odporuje ústavnímu principu rovnosti a neshledal ji opodstatněnou.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 25. 5. 2004, č.j. 21 Co 144/2004-37, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud shledal správnými a úplnými skutková zjištění soudu prvního stupně a přisvědčil i jeho závěru, že žalobcem namítaný důvod neplatnosti předmětné nájemní smlouvy (absence určení rozsahu užívání bytu a příslušenství) není dán. Konstatoval, že evidenční list obsahuje údaje, které jsou určením rozsahu užívání bytu a příslušenství, a odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, a to i pokud jde o jeho argumentaci týkající se principu chráněného nájmu, jímž se soud zabýval nad rámec předmětu řízení. Závěrem poukázal na to, že ani sám žalobce neuvedl, jak by podle jeho názoru měl být v nájemní smlouvě vyjádřen rozsah užívání bytu a jeho příslušenství.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost ani důvodnost neopřel výslovně o příslušné zákonné ustanovení. Vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že předmětná nájemní smlouva spolu s evidenčním listem obsahuje vymezení rozsahu užívání bytu a jeho příslušenství, a namítá, že evidenční list obsahuje toliko údaje o označení bytu a jeho příslušenství a údaje o způsobu výpočtu nájemného a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu. Dovozuje, že ustanovení §686 odst. 1 obč. zák. je „pozůstatkem z doby, kdy neplatilo bez výhrad, že nájemce a spolubydlící osoby užívají určitý byt a jeho příslušenství zcela samostatně“, jako tomu bylo např. u administrativně rozdělených bytů, a že zákonnému požadavku na specifikaci rozsahu užívání bytu lze vyhovět např. tak, že „nájemce je oprávněn předmětný byt a jeho příslušenství užívat výlučně …“, popř. „nájemce je oprávněn užívat byt a jeho příslušenství samostatně ...“. Dovolatel má za to, že nelze zaměňovat údaje o označení bytu (tedy číslo bytu, umístění bytu v podlaží, výměru bytu, počet a určení jednotlivých místností v bytě a příslušenství) s údaji o rozsahu užívání takto specifikovaného bytu a jeho příslušenství, a že otázka vymezení rozsahu užívání bytu a jeho příslušenství je otázkou zásadního právního významu. Dovolatel má rovněž za to, že zásadní právní význam má i otázka „nerovnosti stran nájemního vztahu“; v této souvislosti vyjadřuje nesouhlas s názorem odvolacího soudu, že institutem chráněného nájmu bytu poskytuje občanský zákoník z řady společensky závažných důvodů a ve veřejném zájmu speciální ochranu nájemců, aby tak vyrovnal rozdíly v postavení nájemců a pronajímatelů, které existují ze své podstaty, a namítá, že nájemní vztah není rovný a odporuje principu rovnosti i ústavnímu principu ochrany vlastnického práva. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno dne 25. května 2004, Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb., (dále opět jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji zřejmě dovozuje dovolatel.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a odůvodnění dovolání, lze spojovat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí s otázkou vymezení rozsahu užívání bytu a jeho příslušenství v nájemní smlouvě. Dovolací soud shledává pro řešení této otázky dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným.
Podle §686 odst. 1 obč. zák. nájemní smlouva musí obsahovat označení bytu, jeho příslušenství a rozsah jejich užívání a způsob výpočtu nájemného a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo jejich výši. Nájemní smlouva musí mít písemnou formu.
Pojmovým znakem nájemní smlouvy je existence projevu vůle pronajímatele a nájemce vyhovující jednak obecným náležitostem právních úkonů (§34 a násl. obč. zák.), ale též požadavkům stanoveným v §686 odst. 1 obč. zák., tj. jejich vůle musí obsahovat (zahrnovat) též dohodu o obsahových náležitostech v posléze citovaném ustanovení uvedených.
Podle §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle §37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Sankce absolutní neplatnosti právního úkonu pro neurčitost se váže k případům, kdy ani jeho výkladem (§35 odst. 2 obč. zák.) nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit. Vůle je svým projevem určitá, jestliže je výkladem objektivně pochopitelná.
Vymezením rozsahu užívání bytu a jeho příslušenství v nájemní smlouvě je třeba rozumět takové ujednání, z něhož lze (příp. za pomoci výkladových pravidel obsažených v §35 odst. 2 obč. zák.) dovodit, v jaké míře je nájemce oprávněn užívat ve smlouvě (příp. v příloze, která je její součástí) vymezený byt a jeho příslušenství. Zákonnému požadavku vymezení rozsahu užívání bytu a jeho příslušenství v nájemní smlouvě lze dostát i tak, že nevyplývá-li z nájemní smlouvy omezení nájemce v jeho užívacím právu, je oprávněn byt a jeho příslušenství užívat neomezeně, tj. aniž by mu v tom bránila práva jiných osob (např. ostatních nájemců bytů v domě).
Se zřetelem k uvedenému lze uzavřít, že právní názor odvolacího soudu na otázku vymezení rozsahu užívání bytu a jeho příslušenství, je správný.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 2 věty před středníkem zamítl, aniž se zabýval další otázkou předestřenou dovolatelem (principem nerovnosti nájemního vztahu), neboť tato otázka (jak ostatně správně konstatoval odvolací soud) jde nad rámec předmětu řízení v dané věci a napadené rozhodnutí na jejím posouzení nespočívalo.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že žalovaným nevznikly v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by měly právo vůči procesně neúspěšnému žalobci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. ledna 2006
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r.
předsedkyně senátu