ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.2540.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 2540/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně M. K., zastoupené advokátem, proti žalované M. G., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 17 C 97/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. dubna 2004, č.j. 11 Co 35/2004-69, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.975,-Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 10. 12. 2002, č.j. 17 C 97/2000-46, uložil žalované vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku byt o velikosti 3+1 v 1. patře domu, P. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“) a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 7. 4. 2004, č.j. 11 Co 35/2004-69, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna předmětný byt vyklidit do patnácti dnů poté, co jí bude zajištěn náhradní byt; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že žalobkyně je v katastru nemovitostí zapsána jako výlučná vlastnice domu, v němž se předmětný byt nachází, že pravomocným rozhodnutím bývalého ONV P. ze dne 6. 12. 1977 bylo žalované zrušeno právo osobního užívání předmětného bytu podle §38 zákona č. 41/1964 Sb., a to pro jeho nadměrnost, a že tímto rozhodnutím nebyla žalované současně uložena povinnost k vyklizení bytu. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že zaniklo-li žalované rozhodnutím správního orgánu právo osobního užívání bytu, nepřichází v úvahu jeho zákonná transformace na právo nájmu bytu ve smyslu ustanovení §871 odst. 1 obč. zák. Neshledal, že by žalobě na vyklizení bránila překážka věci pravomocně rozsouzené (§159a odst. 5 o.s.ř.), neboť se nejedná o stejnou věc, když ve správním řízení nebylo o povinnosti k vyklizení bytu rozhodnuto. Protože podle §48 tehdy platného zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, měl uživatel bytu, který jej má vyklidit na základě rozhodnutí soudu nebo místního národního výboru, právo na náhradní byt (nepřicházelo-li v úvahu poskytnutí náhradního ubytování nebo nebylo-li třeba poskytnout ani náhradní byt ani náhradní ubytování) a o přidělení náhradního bytu nebo náhradního ubytování pro žalovanou nebylo rozhodnuto (bylo jí jen „nabídnuto“ několik bytů, které odmítla), nenastala (vzhledem k ustanovení §44 odst. 1 uvedeného zákona) povinnost k jeho vyklizení; za rozhodnutí o přidělení bytu bylo přitom možno považovat jen rozhodnutí místně příslušného národního výboru podle §22 zákona č. 41/1964 Sb., jehož existence však v řízení nebyla prokázána ani tvrzena. Podle názoru odvolacího soudu – za situace, kdy tento zákon byl k 1. 1. 1992 zrušen a na uvedený případ nelze aplikovat §712 odst. 6 obč. zák. – je třeba zabývat se tím, zda právo žalobkyně domáhat se vyklizení žalované není v rozporu s dobrými mravy. Dovodil, že v dané věci je nutno za použití §3 odst. 1 obč. zák. vázat povinnost žalované k vyklizení na zajištění náhradního bytu, a to jak vzhledem k tomu, že dosud nenastala její povinnost k vyklizení, přičemž měla (s ohledem na §49 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb.) právo na přiměřený náhradní byt, tak i vzhledem k jejímu vysokému věku; na straně žalobkyně přitom nebyly shledány okolnosti, které by z hlediska spravedlivé ochrany jejích práv aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. vylučovaly. Na základě toho odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že povinnost žalované k vyklizení podmínil zajištěním náhradního bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odůvodnila podle §237 odst. 1 písm. a) obč.zák. a v němž namítla, že odvolací soud „nesprávně právně posoudil zjištěný skutkový stav věci a učinil nesprávné právní závěry“. V dovolání shrnuje právní závěry odvolacího soudu a vyjadřuje přesvědčení, že i s přihlédnutím k zákonným ustanovením, z nichž odvolací soud vycházel, nelze v dané věci na právní postavení žalované aplikovat ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. a nelze přisvědčit tomu, že je v souladu s dobrými mravy, aby byla povinna byt vyklidit až po zajištění náhradního bytu, když z provedených důkazů vyplývá, že jí bylo nabídnuto více než 10 bytů. Dovolatelka má za to, že povinnost zajistit žalované bytovou náhradu je v rozporu s principy občanského práva a s principem spravedlnosti a rovného postavení účastníků soudního řízení. Nadto nelze vyloučit (uvádí se dále v dovolání), že napadené rozhodnutí „založilo nová práva případných osob žijících ve společné domácnosti se žalovanou“; rozhodnutí odvolacího soudu je tak v rozporu s platným právem, neboť rozhodnutím podle „§3 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku“ nelze založit nová práva a povinnosti třetích osob. Žalobkyni by tak vznikla nutnost vést další spory s právními nástupci žalované s nejistým výsledkem, neboť i v jejich případě by mohl soud uplatnit toto ustanovení. Současně dovolatelka poukazuje na to, že žalovaná v předmětném bytě nebydlí a žije u své dcery. Navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V podání ze dne 5. 10. 2004, označeném jako doplnění dovolání, se uvádí, že dovolatelka je t.č. ve výkonu trestu a že její dcera nalezla důkazy týkající se dané věci, a to rozhodnutí místního národního výboru o přidělení bytů žalované (jejichž kopie jsou k dovolání přiloženy). V dané věci tak nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav a v důsledku toho nemůže obstát závěr odvolacího soudu, že dosud nenastala povinnost žalované k vyklizení.
Žalovaná se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem, namítla, že žádná z bytových náhrad, které jí byly nabídnuty, nebyla zdravotně vhodná a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. písm. 1 písm. a) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Od účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., je rozhodování o bytové náhradě při vyklizení bytu nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění, ale o věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28).
Výše označený rozsudek odvolacího soudu je tedy v části, v níž bylo rozhodnuto o povinnosti žalované vyklidit předmětný byt do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu, rozhodnutím, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, proti němuž je dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné; ostatně dovolatelka proti výroku rozsudku o povinnosti žalované k vyklizení nebrojí.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny; tyto vady nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají.
Podle obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) dovolání dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze zpochybnit správnost (úplnost) skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel.
V projednávané věci je nesporné, že rozhodnutím místního národního výboru ze dne 6. 12. 1977 bylo žalované zrušeno právo osobního užívání předmětného bytu pro nadměrnost podle §38 odst. 1 tehdy platného zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty (dále „zákon o hospodaření s byty“) a že tímto rozhodnutím nebylo rozhodnuto o její povinnosti byt vyklidit.
Ustanovení §38 zákona o hospodaření s byty korespondovalo s ustanovením §155 písm. a) občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991 (dále „obč.zák. před novelou“), podle něhož mohl místní národní výbor zrušit právo užívat byt, šlo-li o byt nadměrný podle předpisů o hospodaření s byty. Ustanovení §155 písm. a) [resp. i písm. b)] obč.zák. před novelou upravovalo výlučnou pravomoc správního orgánu (místního národního výboru) ke zrušení práva osobního užívání bytu; v jiných než uvedených případech byl oprávněn zrušit právo osobního užívání bytu toliko soud (srov. §184 obč.zák. před novelou).
Podle §186 odst. 1 obč.zák. před novelou uživatel bytu nebyl povinen se z bytu vystěhovat, dokud mu nebyl přidělen přiměřený náhradní byt. I bez přidělení náhradního bytu byl povinen se z bytu vystěhovat, jestliže podle zákona stačilo poskytnout náhradní ubytování nebo jestliže nebylo třeba poskytnout ani náhradní byt, ani náhradní ubytování. Zákon o hospodaření s byty v §48 pak stanovil, že uživateli bytu, který jej má vyklidit na základě rozhodnutí soudu nebo místního národního výboru, a osobám, jež bydlí v takovém bytě vedle uživatele bytu a příslušníků jeho domácnosti, musí být přidělen náhradní byt, pokud nestačí poskytnout náhradní ubytování, anebo není třeba poskytnout ani náhradní byt, ani náhradní ubytování; uvedené případy upravovala ustanovení §49 až §53 zákona o hospodaření s byty. Podle §186 odst. 3 obč.zák. před novelou v případech, kde zákon stanoví, že uživatel bytu není povinen se vystěhovat, dokud mu není přidělen přiměřený náhradní byt nebo zajištěno náhradní ubytování, zanikne právo užívat byt teprve dnem, kdy dojde k přidělení náhradního bytu nebo k zajištění náhradního ubytování.
Právní praxe (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1969, nebo Občanský zákoník, Komentář, Praha, Panorama 1987, díl I., str. 666) byla ustálena v názoru, že právní vztah k bytu v době od zrušení osobního užívání bytu až do zániku práva užívat byt podle §186 odst. 3 obč.zák. před novelou je zvláštním a nepojmenovaným občanskoprávním vztahem, který má základ v uvedeném hmotněprávním ustanovení. Jde o tzv. právo na bydlení, jehož obsahem a účelem je zajistit dočasnou potřebu bydlení do té doby, než bude za byt dosud užívaný poskytnuta bytová náhrada.
Novelou občanského zákoníku provedenou s účinností k 1. 1. 1992 zákonem č. 509/1991 Sb. bylo zrušeno ustanovení §186 obč.zák. před novelou a rovněž tak byl zrušen zákon o hospodaření s byty. I když občanský zákoník ve znění po uvedené novele zvláště neupravuje právní režim tzv. práva na bydlení dříve vzniklého a k uvedenému datu trvajícího, nelze dovodit, že by účinností zákona č. 509/1991 Sb. toto právo zaniklo.
Podle §868 obč.zák. řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. lednem 1992; vznik těchto vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992 se posuzují podle dosavadních právních předpisů. Podle §853 obč.zák. občanskoprávní vztahy, pokud nejsou zvláště upraveny ani tímto, ani jiným zákonem, se řídí ustanoveními tohoto zákona, která upravují vztahy obsahem i účelem jim nejbližší.
Z uvedeného pro projednávanou věc vyplývá, že tzv. právo na bydlení svědčící žalobkyni k 1. 1. 1992 bylo nutno od uvedeného data analogicky (§853 obč.zák.) posoudit podle ustanovení upravujícího vztahy obsahem i účelem nejbližší ustanovení §186 obč.zák. před novelou. Tímto ustanovením bylo ustanovení §712 odst. 6 věty před středníkem občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 1992, podle něhož nestanoví-li zákon jinak, nájemce (společný nájemce) není povinen se z bytu vystěhovat a byt vyklidit, dokud pro něj není zajištěna odpovídající bytová náhrada. Vzhledem k další novelizaci občanského zákoníku provedené s účinností k 1. 1. 1995 zákonem č. 267/1994 Sb., pak přichází v úvahu analogická (§853 obč.zák.) aplikace ustanovení §712 odst. 6 věty před středníkem občanského zákoníku v platném znění.
I když dovolací soud nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že posléze uvedené ustanovení nelze v dané věci aplikovat, je správný jeho právní závěr, že povinnost žalované k vyklizení předmětného bytu je nutno vázat na zajištění bytové náhrady. Za tohoto stavu nemohou být důvodné námitky žalobkyně směřující proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, týkajícím se právního důvodu nároku žalované na bytovou náhradu z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. Pokud pak dovolatelka v doplnění dovolání (navíc po skončení lhůty stanovené v §242 odst. 4 o.s.ř.) uvádí další skutečnosti a předkládá o nich důkazy, je třeba poukázat na to, že podle §241a odst. 4 o.s.ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.
Protože rozsudek odvolacího soudu je správný, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř. , a žalované byla s ohledem na výsledek dovolacího řízení přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.900,-Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z paušální částky náhrad hotových výdajů, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Za situace, kdy se z obsahu spisu nepodává, že by právní zástupce žalované doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, nebylo o této části odměny advokáta rozhodováno.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 2. února 2006
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc. předsedkyně senátu