ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.2582.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 2582/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., v právní věci žalobce P. R., zast. advokátem, proti žalované A. R., zast. advokátem, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově pod sp. zn. 106 C 223/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 2005, čj. 8 Co 902/2004-106(142), takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 2005, č.j. 8 Co 902/2004-106(142), a rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 3. 9. 2004, č.j. 106 C 223/2001-86, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 9. 2004, č.j. 106 C 223/2001-86, uložil žalované povinnost vyklidit dům čp. 808, v H. S., stojící na parcele č. 228 – stavební plocha zapsaný na LV č. 754 pro katastrální území a obec H. S., do 15 dnů od právní moci rozsudku a dále žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 17.325,- Kč k rukám jeho právního zástupce.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. 3. 2005, č.j. 8 Co 902/2004-106, potvrdil uvedený rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně týkající se nákladů řízení tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 17.250,- Kč; odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že usnesením ze dne 28. 4. 2003, čj. 8 Co 122/2003-43, zrušil rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočky Havířov ze dne 29. 10. 2002, č.j. 106 C 223/2001-35, neboť se tento soud nezabýval posouzením věci z hlediska ust. §3 odst. 1 obč. zák. Poté odvolací soud usnesením ze dne 18. 5. 2004, č.j. 8 Co 209/2004-103, opětovně zrušil rozsudek uvedeného soudu prvního stupně ze dne 14. 10. 2003, č.j. 106 C 223/2001-86, neboť tento soud nepoučil žalovanou dle ust. §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o povinnosti tvrdit obsah dohody o výměně bytu a o povinnosti tvrdit skutečnosti, na jejichž základě vzniklo tehdy žalované užívací právo k předmětnému bytu.
V novém řízení, vedeném u soudu prvního stupně, byla žalovaná poučena dle ust. §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. včetně následků nesplnění této povinnosti.
Odvolací soud konstatoval, že žalovaná ani po poučení neunesla břemeno tvrzení ohledně vzniku a trvání nájemního poměru k předmětnému bytu v rodinném domě čp. 808 v H. S., neboť pouze tvrdila, že existuje dohoda o výměně bytu mezi žalobcem a jejím zemřelým manželem (A. R.), avšak další významné skutečnosti dle ust. §188 a §155 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1991 netvrdila. Pokud žalovaná v odvolacím řízení uvedla nové skutečnosti o převzetí bytu A. R., jde o skutečnosti, k nímž soud podle ust. §205a odst. 1 o. s. ř. nemohl přihlížet. Předmětem skutkových tvrzení žalobce bylo, že na základě dohody ze dne 1. 1. 1999 vznikl žalované nájemní poměr k celé nemovitosti (domu čp. 808, H. S.), který byl vypovězen s tříměsíční výpovědní lhůtou, která skončila 30. 6. 2001 a k těmto tvrzením žalovaná svoji verzi neuvedla.
Odvolací soud se neztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že po rozvodu manželství A. a V. R. vznikl A. R. nájemní poměr k bytu v předmětné nemovitosti, neboť není zřejmé na základě jakých skutkových zjištění k tomuto závěru dospěl.
Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že na základě dohody ze dne 16. 3. 1981 o výměně bytu (§188 obč. zák. a §155 odst. 1, ve znění účinném do 31. 12. 1991) a rozhodnutí o schválení této dohody nevznikal nájemní poměr (právo užívání), ale musela být uzavřena dohoda o odevzdání a převzetí bytu. Existence dohody o převzetí bytu však žalovanou nebyla tvrzena a proto nemohl soud prvního stupně dovodit, že A. a V. R. vznikl nájemní poměr k bytu v předmětné nemovitosti, který byl dohodou ze dne 6. 2. 1994 zrušen.
Odvolací soud je proto toho názoru, že bylo nutné vyjít z nájemní smlouvy ze dne 1. 1. 1999, uzavřené mezi žalobcem a žalovanou, jejímž předmětem byl nájem celé nemovitosti a proto byla tato nájemní smlouva podle svého obsahu uzavřena dle ust. 663 obč. zák., ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“), nikoliv jako smlouva o nájmu bytu a jde o smlouvu určitou a srozumitelnou, uzavřenou na dobu neurčitou. Pokud dal žalobce žalované dne 14. 3. 2001 výpověď z nájmu celé nemovitosti tříměsíční výpovědní lhůtou, nájem zanikl k 30. 6. 2001 a poté žalovaná užívala nemovitost bez právního důvodu a proto bylo v souladu s ust. §126 obč. zák. rozhodnuto o jejím vyklizení.
Odvolací soud dále uvedl, že soud prvního stupně nepochybil, pokud žalované uložil povinnost vyklidit nemovitost do 15 dnů od právní moci rozhodnutí a nepokládal výkon práva žalobce za rozporný dobrými mravy dle ust. §3 odst. 1 obč. zák., neboť s odkazem na toto ustanovení nemůže být rozhodnutím založeno dosud neexistující právo či povinnost, což by například znamenalo vázat vyklizení nemovitosti na zajištění náhradního ubytování nebo bytu.
Odvolací soud proto rozhodl podle ust. §219 o. s. ř. tak, jak bylo uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 9. 6. 2005 napadla žalovaná výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu s tím, že dovolání je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam.
V odůvodnění dovolání žalovaná zejména uvedla, že soudy obou stupňů dospěly k závěru, že neunesla břemeno tvrzení a ani důkazní břemeno ohledně vzniku a trvání nájemního poměru k bytu v rodinném domě čp. 808. Podle dovolatelky je existence nájemního vztahu zřejmá z provedených důkazů a není třeba, aby soudy na ní požadovaly tvrzení o obsahu dohody o výměně bytů, především o tom, zda a kdy byla dohoda uzavřena a jaký byl obsah této dohody. Dovolatelka předložila soudu listinu, která potvrzuje, že mezi P. R. a A. R. byla uzavřena dohoda o výměně bytu, která byla schválena příslušným správním orgánem. Výpověďmi účastníků bylo prokázáno, že po uzavření dohody byla výměna bytů realizována v tom smyslu, že P. R. začal užívat byt v O. a A. R. začal užívat byt v rodinném domě čp. 808, a to na základě ústní dohody o odevzdání a převzetí bytu, kterou uzavřel se svým synem P. R. Dovolatelka je proto toho názoru, že A. R. užíval byt v rodinném domě na základě nájemního vztahu a poté, co A. R. uzavřel s dovolatelkou manželství, vznikl jim podle §704 obč. zák. společný nájem tohoto bytu a po úmrtí A. R. se dovolatelka stala jediným nájemcem tohoto bytu.
Dovolatelka v dovolání dále uvedla, že odvolací soud bez odůvodnění změnil svůj názor na charakter smlouvy uzavřené účastníky dne 1. 1. 1999, neboť v usnesení Krajského soudu ze 29. 9. 2000, č.j. 13 Co 1137/2000-65 bylo konstatováno, že nelze jednoznačně určit, zda úmyslem stran bylo sjednat nájem bytu či nájem nemovitosti a tentýž soud v dovoláním napadeném rozsudku uvedl, že tato smlouva je určitá a srozumitelná a není pochyb o jejím obsahu. Vůlí dovolatelky vždy bylo uzavřít nájemní smlouvu na byt a žalobce se též domáhal žalobou u soudu přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu (věc vedená u Okresního soudu v Karviné – pobočka Havířov pod sp. zn. 109 C 102/99).
Vzhledem k tomu se dovolatelka domnívá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se podle obsahu spisu a předkládací zprávy k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí dovolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání přípustné, neboť i když odvolací soud rozsudky soudu prvního stupně ve věci samé (čl. 35 a 86) dvakrát zrušil, soud prvního stupně i v posledním rozsudku ze dne 3. 9. 2004, č.j. 106 C 223/2001-86(122) rozhodl vždy stejně jako v rozsudcích předchozích a poslední rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem dovoláním napadeným rozsudkem potvrzeno.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle ust. §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V projednávané věci dovolatelka výslovně neformulovala právní otázku, se kterou by spojovala zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že dospěl k závěru, že neunesla břemeno tvrzení a důkazní ohledně vzniku a trvání nájemního poměru k předmětnému bytu a že z provedených důkazů je zřejmé, že byla uzavřena dohoda o výměně bytů, která byla schválena příslušným správním orgánem a dohoda o výměně bytu byla realizována užíváním vyměněných bytů a mezi žalobcem a A. R. byla uzavřena ústní dohoda o odevzdání a převzetí předmětného bytu.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na skutkových zjištěních, že mezi žalobcem a A. R. byla uzavřena dohoda o výměně bytu, schválená rozhodnutím Městského národního výboru v H. dne 16. 3. 1981, č.j. byt/31/45/45/81/Ře, podle níž se P. R. měl nastěhovat do bytu č. 51 v Orlové 4, čp. 966 a A. R. do bytu v H. S., (předmětný byt). P. R. byt č. 51 v O. na základě dohody o odevzdání a převzetí bytu převzal dne 16. 3. 1981. K dohodě o odevzdání a převzetí předmětného bytu A. R., a to jeho vlastníkem P. R. podle odvolacího soudu nedošlo, a to ani v písemné formě, popř. ústně nebo konkludentně a žalovaná tuto skutečnost ani netvrdila. Na základě toho odvolací soud uzavřel, že A. R. a V. R. (jeho předchozí manželce) nevzniklo právo nájmu (původně užívání) k předmětnému bytu (§155 a §188 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991), neboť podle tehdy platné právní úpravy byla podmínkou vzniku práva osobního užívání vyměňovaného bytu dohoda o jeho odevzdání a převzetí.
Podle §188 odst. 2 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1991 pro vznik práva užívat vyměněný byt platilo ust. §155. Podle tohoto ustanovení právo užívat byt vzniklo dohodou o odevzdání a převzetí bytu sjednanou mezi organizací a občanem. O dohodě o odevzdání a převzetí bytu se sepisoval zápis, který podepisovali účastníci a opis zápisu se vydával uživateli bytu. Dohoda o odevzdání a převzetí bytu mohla být uzavřena ústně nebo písemně, popř. mlčky, konkludentně, např. tím, že byly předány klíče od bytu a občan (uživatel) se do bytu nastěhoval.
V posuzovaném případě z provedeného dokazování vyplývá, že A. R. po výměně byt v rodinném domě čp. 808 od roku 1981 užíval, což žalobce nezpochybňoval. Dne 25. 8. 1994 se A. R. oženil se žalovanou, která v předmětném bytě bydlela až do jeho smrti dne 14. 12. 1998 a v bytě bydlí dosud.
Např. v podání ze dne 15. 1. 2004 (čl. 95) žalovaná mj. uvedla, že i bez podpisu nájemní smlouvy ze dne 1. 1. 1999 existuje její právo nájmu k předmětnému bytu, neboť na základě dohody o výměně bytu se její manžel (A. R.) stal uživatel a poté nájemcem bytu v H. S. čp. 808 a po uzavření manželství s jmenovaným se žalovaná stala společnou nájemkyní a smrtí manžela na ni přešel nájem tohoto bytu.
S ohledem na shora uvedené skutkové okolnosti je zřejmé, že se odvolací soud důsledně nezabýval aplikací ust. §188 odst. 2 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1991, neboť pominul, že se A. R. po uzavření dohody o výměně bytu a jejím schválení do předmětného bytu nastěhoval a do své smrti ho užíval. Z toho je zřejmé, že se měl zabývat otázkou, zda dohoda o předání a převzetí bytu byla či nebyla za těchto okolností uzavřena konkludentním způsobem. Vzhledem k uvedenému neobstojí názor odvolacího soudu, že žalovaná netvrdila, že dohoda o předání a převzetí bytu nebyla po sjednání dohody o výměně bytu uzavřena, neboť v řízení bylo nepochybně prokázáno, že A. R. po výměně bytu tento vyměněný byt užíval řadu let (do své smrti) a žalobce mu toto užívání od počátku umožnil a toto jednání zúčastněných nebylo právně posouzeno.
Dovolací soud s ohledem na uvedené proto shledal, že dovolání je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou judikaturou a hmotným právem.
V dalším řízení bude třeba posoudit, zda mezi žalobcem a A. R. na základě nájemní smlouvy ze dne 6. 2. 1994 nedošlo ke vzniku nového nájemního vztahu (odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že žalobce s touto smlouvou nespojoval vznik žádných právních vztahů), zda uzavřením sňatku A. R. se žalovanou vznikl společný nájem bytu manžely, zda po smrti A. R. přešlo právo nájmu na žalovanou a zda nájemní smlouva uzavřená žalovanou a žalobcem dne 1. 1. 1999 měla za následek zánik práva nájmu žalované založeného dřívějšími skutečnostmi.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvody pro zrušení rozhodnutí platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud (soud prvního stupně) v novém rozhodnutí o věci (§233d odst. 1, 2. věta o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. listopadu 2006
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v. r.
předseda senátu