ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.2614.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 2614/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců a) V. N. a b) H. N., zastoupených advokátkou, proti žalovanému J. S., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 279/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. března 2004, č.j. 28 Co 72/2004-292, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.430,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby soud – z důvodů uvedených v ustanovení §711 odst. 1 písm. d/ a h/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném ke dni dání výpovědí z nájmu bytu (dále jen „obč. zák.“) – přivolil k výpovědím z nájmu žalovaného k „bytu č. 10 o jednom pokoji a kuchyni, II. kat. ve třetím podlaží domu čp. 1468, k. ú. N., v P., J. 5“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), které dali žalovanému dne 21. 10. 1999 a dne 1. 8. 2001.
V pořadí první a druhý (zamítavý) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (soudu prvního stupně) ze dne 27. 6. 2001, č.j. 8 C 279/99-75, a ze dne 19. 6. 2002, č.j. 8 279/99-137, byl k odvolání žalobců usneseními Městského soudu v Praze (odvolacího soudu) ze dne 21. 11. 2001, č.j. 11 Co 348/2001-100, a ze dne 27. 11. 2002, č.j. 11 Co 391/2002-158, zrušen a věc byla opakovaně vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně v pořadí třetím rozsudkem ze dne 1. 10. 2003, č.j. 8 C 279/99-196, žalobu na přivolení k výpovědím z nájmu předmětného bytu opětovně zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobců odvolací soud rozsudkem ze dne 22. 3. 2004, č.j. 28 Co 72/2004-292, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že přivolil k výpovědi žalobců ze dne 1. 8. 2001 z nájmu žalovaného k předmětnému bytu, určil, že nájemní poměr k bytu skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalovanému uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobcům do patnácti dnů po zajištění přístřeší; jinak v tomto výroku rozsudek potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, správně zjistil skutkový stav a oprávněně usoudil, že žalovaný užívá předmětný byt pouze občas, nesouhlasil však se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný měl pro občasné užívání bytu vážné důvody. Odkázal na závěr vyslovený ve svém zrušujícím usnesení ze dne 27. 11. 2002, že není dán výpovědní důvod dle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (neplacení nájemného po dobu delší než tři měsíce) a že péče o nemocného otce nebyla vážným důvodem pro občasné užívání bytu. Zdůraznil, že dle ustálené soudní praxe musí být vážnost důvodů neužívání (občasného užívání) bytu posuzována – s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu – především z objektivního hlediska, že je nutno vzít v úvahu oprávněné zájmy pronajímatelů, zejména zájem na řádném užívání bytu, a že vždy musí jít o stav přechodný. Dovodil, že v daném případě prokázaný rozsah služebních cest žalovaného po republice a do Německa v letech 1997 až 1999 nemůže být vážným důvodem pro užívání bytu pouze dvakrát nebo třikrát v měsíci, neboť i při těchto cestách by zůstal byt po dobu více než polovinu měsíce neužíván. Stejně tak je tomu u služebních cest po výstavách v roce 2000 do srpna 2001 (kdy byla dána druhá výpověď). Každoroční čtrnáctidenní pobyty v Thajsku, fotbalové zájezdy jednou v roce, či víkendové fotbalové zápasy rovněž nelze dle odvolacího soudu hodnotit jako důvod pro občasné užívání bytu. Takovým důvodem nemůže být dle názoru odvolacího soudu ani známost žalovaného s J. B., u níž měl občas přespávat. Konečně odvolací soud poukázal i na to, že žalovaný ani netvrdil, že jeho nebydlení v bytě má pouze dočasný charakter v tom smyslu, že by mu v užívání bránila pouze dočasná překážka. Z uvedených důvodů odvolací soud dospěl k závěru, že výpovědní důvod dle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. byl naplněn, a proto k výpovědi ze dne 1. 8. 2001 přivolil; zatímco „ohledně výpovědního důvodu podle §711 písm. d/ obč. zák.“ (správně §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež podle obsahu směřuje proti měnícímu výroku ve věci samé, jímž bylo přivoleno k výpovědi z nájmu předmětného bytu. Uvedl v něm, že dovolání podává z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. b/, §241a odst. 3 ve spojení s §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatel označil vlastnictví nemovitosti (domu), vznik nájemního vztahu a občasné užívání bytu za nesporné. Podle něj bylo též prokázáno, že v letech 1997 – 1999 pracoval v U. s., jezdil na služební cesty po republice do Ostravy a Sokolova, kde z důvodu značné vzdálenosti od Prahy přespával, že v letech 2000 – 2001 pracoval u M. a často pobýval na výstavách, že má přítelkyni, „se kterou má nesezdané soužití“, z jehož povahy je zřejmé, že u ní i pobývá, ovšem bez úmyslu se tam zdržovat trvale, že osobně pečuje o nemocného otce, jehož stav osobní péči vyžaduje, a že má zájmové aktivity spojené s víkendovými pobyty mimo Prahu (fotbal). Dovolatel namítl, že odvolací soud uvedené skutečnosti nehodnotil v jejich souvislosti a „zaměřil se pouze na zjištění, že žádná z nich nemůže samostatně být vážným důvodem pro užívání bytu ve smyslu §711 odst. 1 písm. h/“ obč. zák. Navíc dle názoru dovolatele odvolací soud vycházel pouze z tvrzení žalobců, aniž byla prokázána. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že provedené důkazy podporují jeho tvrzení o objektivních důvodech, jež mu umožňují byt užívat jen občas, a že žalobci naopak svá tvrzení neprokázali. Nepodařilo se jim například prokázat, že by mu byly doručovány zásilky na jinou adresu, čímž by byl dán jeho úmysl se na ní trvale zdržovat. Z provedených důkazů i ze samotné obrany žalovaného dle jeho mínění vyplývá jeho zájem na zachování stávajícího nájemního vztahu, protože žalovaný nemá žádný jiný byt ani ubytování. Z uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podáním ze dne 22. 9. 2004 navrhl žalovaný, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku
Žalobci se ve vyjádření k dovolání ztotožnili s právním posouzením věci odvolacím soudem (pokud jde o dovoláním zpochybněnou naplněnost výpovědního důvodu dle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák.), vyvraceli opodstatněnost námitek směřujících proti právnímu posouzení věci i skutkovým zjištěním a navrhli, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto, popřípadě zamítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 22. 3. 2004, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo – ve výroku dovoláním napadeném – změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – v dovolání uplatnil dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř.
Podle §241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, nakladatelství C. H. Beck, 5. vydání 2001, str. 1003 – 1004, nebo 6. vydání 2003, II. díl, str. 1067 – 1068).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z obsahu dovolání vyplývá, že žalovaný brojí především proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění, na jejichž základě dovodil, že žalovaný pro občasné užívání bytu neměl závažné důvody; jinak řečeno nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem a v konečném důsledku nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jeho názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu věci.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Lze proto konstatovat, že skutkové závěry odvolacího soudu a z nich vyplývající skutkový stav věci jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení §132 o.s.ř. (ve spojení s §211 o.s.ř.). Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Namítá-li žalovaný, že nebyl povinen nic tvrdit a že naopak žalobci měli povinnost prokázat svá tvrzení, což neučinili, a že se žalobcům nepodařilo prokázat, že by žalovanému byly doručovány zásilky na jinou adresu, čímž by byl dán jeho úmysl se na této adrese trvale zdržovat, nejde ve skutečnosti o námitky nesprávných skutkových zjištění, ale o námitky nesprávného právního posouzení (a to posouzení procesní otázky břemene tvrzení a důkazního břemene, respektive otázky, zda bylo pro posouzení věci významné, že nebyl prokázán úmysl žalovaného zdržovat se trvale jinde než v předmětném bytě). Tyto námitky tedy lze podřadit dovolacímu důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (viz níže).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního závěru, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. je naplněn; především však bude zapotřebí vyřešit předběžnou právní otázku, zda na základě zjištěného skutkového stavu věci lze usoudit, že v daném případě žalovaný pro občasné užívání bytu neměl závažné důvody.
Podle §710 odst. 1 obč. zák. nájem bytu zanikne písemnou dohodou mezi pronajímatelem a nájemcem nebo písemnou výpovědí. Pronajímatel přitom může vypovědět nájem bytu jen s přivolením soudu a z důvodů taxativně zákonem stanovených (§711 odst. 1 obč. zák.).
Podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. může pronajímatel – s přivolením soudu – vypovědět nájem bytu, neužívá-li nájemce byt bez vážných důvodů a nebo ho bez závažných důvodů užívá jen občas.
Z ustanovení §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. vyplývá, že naplnění uvedeného výpovědního důvodu předpokládá, že nájemce byt neužívá buď vůbec nebo ho užívá jen občas, a že tento stav není odůvodněn, tj. že zde nejsou dány vážné (závažné) důvody, pro které nájemce neužívá (užívá občas) byt k účelu, k němuž je určen. Přitom soud posuzuje existenci výpovědního důvodu k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu i v případě, že jde o výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák.; k tomuto okamžiku tedy posuzuje, zda na základě zjištěných skutečností je naplněn zákonný předpoklad uvedeného ustanovení – neexistence vážného (závažného) důvodu neužívání (občasného užívání) bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2937/99, uveřejněný pod č. 26 v sešitě č. 2 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura). O „neužívání (občasné užívání) bytu“ ve smyslu tohoto ustanovení jde tehdy, kdy byt je zcela nebo převážně opuštěn, tj. kdy není zcela nebo převážně nájemcem užíván k obvyklému způsobu bydlení. Vážnými (závažnými) důvody neužívání (občasného užívání) bytu jsou pouze takové okolnosti, které brání nájemci, aby byt užíval (aby ho užíval soustavně a nikoli pouze občas). Vážnost (závažnost) důvodů neužívání (občasného užívání) bytu musí být posuzována především z objektivního hlediska (srov. např. R 62/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu. Obecně (z objektivního hlediska) lze mít za to, že vážnými (závažnými) důvody, pro něž není byt nájemcem užíván (je nájemcem užíván jen občas), mohou být např. ústavní léčení či nepříznivý zdravotní stav nájemce bytu – členů jeho domácnosti. Vážným (závažným) důvodem neužívání (občasného užívání) bytu může být též výkon zaměstnání mimo obec, v níž se byt nachází. Je pak věcí posouzení konkrétního případu, zda vážné (závažné) důvody, pro něž není byt nájemcem užíván (je nájemcem užíván jen občas), jsou v té které věci dány, přičemž je nutno zohlednit nejen zájmy nájemce, ale též oprávněné zájmy pronajímatele (vlastníka), zejména jeho zájem na řádném využití bytu.
Žalovaný nezpochybnil správnost skutkových zjištění, na jejichž základě odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – dovodil, že v daném případě šlo jen o občasné užívání bytu.
Odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu věci učinil mimo jiné i skutkový závěr, že důvodem jen občasného užívání předmětného bytu nebylo pracovní vytížení žalovaného (služební cesty), ani jeho soužití s Jaroslavou Beranovou, ani péče o otce ani jeho zájmová činnost (fotbal). Správnost tohoto skutkového závěru se žalovanému prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. rovněž nepodařilo zpochybnit. Nelze souhlasit ani s námitkou, že uvedené skutečnosti posuzoval odvolací soud izolovaně, bez vzájemné souvislosti. Z formulace odůvodnění jeho rozsudku vyplývá, že žádná z uvedených skutečností (ani samostatně, ani ve vzájemné souvislosti) nepředstavovala skutečný (dostatečný) důvod pro prokázané občasné užívání předmětného bytu. Na základě tohoto skutkového závěru byl pak učiněn logicky správný právní závěr, že nejsou dány závažné důvody občasného užívání bytu ve smyslu §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák.
Bydlí-li žalovaný v bytě jen občas (navíc po řadu let), nelze podle názoru dovolacího soudu při posuzování závažnosti důvodů jen občasného užívání bytu zohlednit v jeho prospěch skutečnosti, na něž v průběhu řízení poukazoval a které shrnuje i v dovolání. Je tomu tak též proto, že za situace, kdy je předmětný byt převážně opuštěn, není naplněn zájem pronajímatelů na řádném využití bytu k bydlení, tj. zájem, který nelze v naznačených souvislostech bez dalšího pominout. Pro posouzení závažnosti důvodů občasného užívání bytu je nerozhodné, kde nájemce v době dání výpovědi z nájmu bytu převážně bydlí, zda má jinou možnost bydlení, či zda projevil vůli trvale se zdržovat jinde; rozhodující je pouze to, že nájemce bydlí – bez závažných důvodů – ve vypovídaném bytě jen občas, tj. byt – bez závažných důvodů – užívá jen občas.
Žalobce se též mýlí pokud namítá, že žalobci nesplnili důkazní povinnost, respektive neunesli důkazní břemeno. Jednak v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu je soud povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány, a již proto nelze úspěch či neúspěch některé ze stran založit na unesení důkazního břemene, jednak (a to především) institut důkazního břemene se uplatňuje pouze v případě tzv. důkazní nouze, tedy v situaci, kdy skutečnosti svědčící ve prospěch některé ze stran sporu nebyly prokázány, a soud byl proto nucen rozhodnout v neprospěch této strany. V daném případě o takovou situaci nešlo, neboť rozhodnutí odvolacího soudu se neopírá o závěr, že žalovanému se nepodařilo prokázat jeho tvrzení, nýbrž o závěr, že skutečnosti, které byly provedeným dokazováním zjištěny, zakládají naplněnost výpovědního důvodu dle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. v tom smyslu, že nepředstavují závažné důvody užívání bytu žalovaným jen občas.
Lze uzavřít, že právní posouzení věci lze pokládat za správné, jestliže na základě zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud usoudil na naplněnost výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. (v podobě jen občasného užívání bytu bez závažných důvodů). Za této situace ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl použit opodstatněně.
Jelikož se žalovanému správnost napadeného rozhodnutí prostřednictvím užitých dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř. zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
Dovolací soud neshledal důvodným návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a v souladu se svou ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným usnesením.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §149 odst 1, §142 odst. 1 a §140 odst. 1 per analogiam o.s.ř. a zavázal žalovaného, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobcům vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady činí 2.430,- Kč a sestávají z odměny advokáta v částce 2.280,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2 x 75,- Kč (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 12. ledna 2006
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu