ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.2642.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 2642/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně obce O., proti žalované J. M., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 12 C 6334/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. února 2004, č. j. 11 Co 266/2003-25, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mostě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. února 2002, č. j. 12 C 6334/2001-5, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu „bytu č. 14 v O. č. p. 194, o velikosti 1+3 s příslušenstvím, I. kategorie“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), určil, že nájemní poměr žalované skončí posledním dnem třetího měsíce následujícího po měsíci, v němž rozsudek nabude právní moci, žalované uložil povinnost byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastnic.
Soud prvního stupně vzal po provedeném dokazování mimo jiné za zjištěno, že žalobkyně je vlastnicí předmětného domu, že dne 20. dubna 1994 byla mezi pronajímatelem označeným jako Obecní úřad O. a V. M. (pozdějším manželem žalované) uzavřena dohoda o nájmu bytu (dále jen „dohoda ze dne 20. dubna 1994“), že žalovaná bydlí v bytě sama, že ke dni podání výpovědi z nájmu bytu nezaplatila žalobkyni nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za období od června 2001 do září 2001, že za uvedenou dobu dluží z tohoto titulu částku 10.176,- Kč, že navíc neplatí ani běžné nájemné a že se nachází v tíživé finanční situaci. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně usoudil na naplněnost uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění /a ve znění do 30. března 2006/ (dále jen „obč. zák.“). Za této situace žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhověl. Vyklizovací povinnost žalované z bytu vázal – s odkazem na ustanovení §712 odst. 5 věty první obč. zák. – na zajištění přístřeší.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. února 2004, č. j. 11 Co 266/2003-25, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se po doplnění dokazování v odvolacím řízení doplňujícími výpověďmi účastnic řízení a listinnými důkazy ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a dále vzal za zjištěno, že manželství žalované s Vlastimilem Mackem bylo uzavřeno v roce 1995, že manžel žalované v březnu 2001 zemřel, že dne 2. dubna 2001 byla mezi účastnicemi uzavřena ohledně předmětného bytu nájemní smlouva (dále jen „nájemní smlouva ze dne 2. dubna 2001“), že mělo jít o nájemní poměr na dobu určitou do 31. března 2002, že do prosince 2003 měla žalovaná na nájemném dluh v částce 41.846,30 Kč včetně příslušenství a že od ledna 2003 platí běžné nájemné a podle dohody s žalobkyní splácí dlužné nájemné částkou 500,- Kč měsíčně. Po takto doplněném dokazování odvolací soud především dovodil, že nájemní smlouva ze dne 2. dubna 2001 je absolutně neplatná, „a to pro nedostatek vůle na straně žalobce, která nesměřovala ke změně původně uzavřené nájemní smlouvy (§37 odst. 1 obč. zákoníku)“. Dále rovněž dovodil, že na základě dohody ze dne 20. dubna 1994 uzavřené mezi žalobkyní a V. M. byl V. M. nájemcem bytu, že uzavřením manželství v roce 1995 vzniklo žalované a jejímu manželovi právo společného nájmu bytu a že po úmrtí V. M. je výlučnou nájemkyní bytu žalovaná. Poté se odvolací soud ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně o naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. a za správné pokládal rovněž právní závěry, které soud prvního stupně učinil s odkazem na ustanovení §711 odst. 2 obč. zák. a §712 odst. 5 větu první obč. zák. Podle názoru odvolacího soudu měla žalovaná od roku 2001 dostatek času na úhradu dluhu na nájemném; o zamítnutí žaloby pro rozpor s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.) by se podle odvolacího soudu dalo uvažovat jen v případě zaplacení vzniklého dluhu do doby rozhodování soudu.
Žalovaná nezastoupena advokátem doručila dne 21. dubna 2004 soudu prvního stupně podání, které lze – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. /dále jen „o.s.ř.“/) – pokládat za dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu. Toto podání následně doplnila řádným dovoláním sepsaným ustanoveným advokátem a směřujícím proti rozsudku odvolacího soudu. V dovolání namítla, že soudy obou stupňů nepřihlédly ke skutečnosti, že „dohoda o nájmu byla uzavřena mezi nájemcem V. M. a jako pronajímatel je uveden Obecní úřad v O., přičemž na dohodě je u podpisu i razítko Obecní úřad O.“. Současně zdůraznila, že „Obecní úřad O. nemohl vystupovat jako pronajímatel, když vlastníkem nemovitosti a tedy i pronajímatelem byla Obec O.“. Podle názoru dovolatelky v daném případě „nemohlo dojít k platnému uzavření smlouvy o nájmu, takže nevznikl ani nájem bytu“, přičemž za této situace „soud nemohl přivolit k výpovědi z nájmu bytu, když nájem bytu neexistoval“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 12. února 2004, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – dovolatelka uplatnila vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jímž brojila proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění. Přehlédla však, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatelka zpochybnila rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Již v rozsudku ze dne 10. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 386/96, uveřejněném pod č. 46 v sešitě č. 6 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že vada v označení osoby, která je účastníkem smlouvy, nezpůsobuje sama o sobě neplatnost této smlouvy, pokud lze z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem (§35 odst. 2 obč. zák.), popřípadě objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, zjistit, kdo byl účastníkem smlouvy. K obsahově totožným právním závěrům Nejvyšší soud dospěl rovněž v rozsudku ze dne 27. října 2004, sp. zn. 20 Cdo 2362/2003, a dále v usneseních z 12. prosince 2001, sp. zn. 29 Odo 548/2001, a z 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 219/2005. Nejvyšší soud rovněž dovodil, že uvede-li obchodní společnost nebo jiný podnikatel v písemném právním úkonu své obchodní jméno (nyní obchodní firmu) nepřesně nebo neúplně, nelze z toho důvodně dovozovat, že by právní úkon učinil někdo jiný (od něj odlišná osoba). Jde o vadu projevu vůle, která způsobuje, nelze-li ji odstranit pomocí výkladu, neplatnost právního úkonu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. ledna 2002, sp. zn. 21 Cdo 315/2001, uveřejněný pod č. 55 v sešitě č. 8 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 21 v sešitě č. 2 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura/ a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2006, sp. zn. 21 Cdo 872/2005).
Jestliže tedy odvolací soud (za situace, kdy žádná z účastnic existenci nájemního vztahu nezpochybňovala) mlčky předpokládal, že navzdory nepřesnému označení pronajímatele v dohodě ze dne 20. dubna 1994 nikoli názvem obce, nýbrž názvem obecního úřadu jako orgánu této obce, byla mezi žalobkyní a V. M. uzavřena platná smlouva o nájmu předmětného bytu, neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Žalovaná z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalované právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. listopadu 2006
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu