ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.2728.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 2728/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců a) J. F., a b) K. F., zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) J. R., a 2) I. R., o určení, že povinnost vyklidit byt není vázána na zajištění náhradního bytu, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp.zn. 19 C 10/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. dubna 2004, č.j. 18 Co 150/2004-177, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 21. dubna 2004, č.j. 18 Co 150/2004-177, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň – město (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. 10. 2003, č.j. 19 C 10/2002-127 (poté, co jeho vyhovující rozsudek ze dne 20. 3. 2002, č.j. 19 C 10/2002-53, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 29. 1. 2003, č.j. 19 C 10/2002-93, byl k odvolání žalovaných zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 6. 2003, č.j. 18 Co 242/2003-109, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), rozhodl, že se určuje, že žalovaným při vyklizení bytu č. 3, II. kategorie, v l. poschodí domu č.p. 1029 v P. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“) nepřísluší náhradní byt (výrok I.), že tím se mění rozsudek Okresního soudu Plzeň – město ze dne 2. 2. 1993, sp.zn. 10 C 117/92, který nabyl právní moci dne 27. 2. 1993 ve výroku o povinnosti vyklidit byt do 15 dnů poté, co jim bude zajištěn náhradní byt (výrok II.) a uložil žalovaným povinnost předmětný byt vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok III.); dále rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.). Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 2. 2. 1993, č.j. 10 C 117/92-25, bylo k návrhu právních předchůdců žalobců přivoleno k výpovědi z nájmu žalovaných k předmětnému bytu (z důvodu podle §711 odst. 1 písm. a/ obč.zák.) a bylo jim uloženo byt vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního bytu, že žalobci nabyli vlastnické právo k předmětnému domu kupní smlouvou ze dne 17. 5. 2001, že kupní smlouvou ze dne 1. 12. 1995 získali žalovaní vlastnické právo (mimo jiné) k domu č.p. 96 v L. (dále „dům v L.“), který na základě stavebního povolení ze dne 14. 10. 1997 plně rekonstruovali, avšak přes prodloužení termínu kolaudace do 31. 12. 2004 dosud o kolaudaci nepožádali, že tento dům je zcela funkční, že obec L. je zahrnuta do integrované městské hromadné dopravy, a že v průběhu řízení v dané věci žalovaní převedli dům v L. darovací smlouvou ze dne 26. 2. 2002 na svoji dceru V., která v mezidobí dosáhla zletilosti. Soud prvního stupně, vycházeje ze závazného právního názoru odvolacího soudu vyjádřeného v jeho zrušujícím usnesení, posuzoval otázku, zda žalovaní získali adekvátní bytovou náhradu, která by odůvodňovala vyklizení předmětného bytu bez bytové náhrady, analogicky jako případ přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle ustanovení §711 odst. 1 písm. g) obč.zák. Dovodil, že dům v L. je možno považovat za rovnocennou bytovou náhradu, neboť i když se nenachází ve stejné lokalitě jako předmětný byt, je dopravně dostupný a plně odpovídá potřebám bydlení rodiny žalovaných. Žalovaní tedy měli ke dni podání žaloby dva byty, a pokud se jedné možnosti bydlení vzdali, je na nich, aby nesli důsledky tohoto svého jednání. Na základě toho uzavřel, že poté, co bylo pravomocně přivoleno k výpovědi z nájmu žalovaných k předmětnému bytu, nastala na jejich straně taková změna poměrů, která odůvodňuje, aby jejich povinnost k vyklizení bytu nebyla vázána na zajištění bytové náhrady.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni (soud odvolací) rozsudkem ze dne 21. 4. 2004, č.j. 18 Co 150/2004-177, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. V odůvodnění svého rozsudku odkázal na právní názor vyjádřený v uváděných rozhodnutích Nejvyššího soudu, podle něhož soud může podle §80 písm. c) o.s.ř. určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady, došlo-li později (po rozhodnutí, jímž bylo vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady vázáno) ke změně poměrů, takže výkon tohoto práva vyklizovaným (trvání na zajištění určené bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) by byl v rozporu s dobrými mravy. Zaujal názor, že posouzení této otázky je vždy individuální a specifické s přihlédnutím ke konkrétní projednávané věci; poukázal na to, že žalovaní zakoupili předmětný dům obsazený nájemníky v roce 2001 a nemohli si být jisti, že v něm bezodkladně uspokojí svoji bytovou potřebu, a že povinnost žalovaných k vyklizení byla vázána na zajištění náhradního bytu, nikoliv bytu mimo obec (ačkoliv správně – dle ustanovení §712 odst. 2 věty druhé občanského zákoníku ve znění platném ke dni 2. 2. 1993, kdy bylo rozhodováno o přivolení k výpovědi – měla být vázána na zajištění přiměřeného náhradního bytu). Za rozhodující pro právní posouzení věci považoval, zda žalovaným byl takovýto náhradní byt zajištěn, případně zda si sami zajistili bydlení, které by mohlo být za náhradní byt považováno; za změnu poměrů odůvodňující odepření bytové náhrady by bylo možno považovat pouze objektivní možnost bydlení v takovém náhradním bytě. Zdůraznil přitom, že zajištění náhradního bytu mimo obec přichází v úvahu jen v případech, kdy tak stanoví zákon (§712 odst. 2 věta čtvrtá, §713 odst. 1 věta třetí obč.zák.) a za podmínky, že tak soud výslovně rozhodl. Vzhledem k tomu, že oba žalovaní jsou pracovně vázáni na P., kam chodí do školy i jejich děti, které s nimi žijí ve společné domácnosti, že obec L. spadá do tzv. „vnější zóny“, na kterou se nevztahuje městská hromadná doprava a dojíždění do P. by tak bylo pro jejich rodinu obtížnější, jakož i vzhledem k tomu, že nebylo prokázáno, že by ke dni převodu domu v L. na jejich dceru došlo ke kolaudaci tohoto domu, nenastala podle názoru odvolacího soudu taková změna poměrů, že by výkon práva žalovaných (trvání na zajištění bytové náhrady) byl v rozporu s dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost odůvodnili podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a v němž uplatněné dovolací důvody označili odkazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o.s.ř. Vyjadřují nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že nedošlo ke změně poměrů, a poukazují na to, že v řízení bylo nepochybně zjištěno, že v mezidobí (v roce 1995) se žalovaní stali vlastníky domu v L., který kompletně a poměrně nákladně zrekonstruovali, že tento dům je bez problémů dosažitelný z P. jak hromadnou dopravou, tak i dvěma osobními automobily, které žalovaní vlastní, že byli jeho vlastníky i v době zahájení řízení v dané věci, a že tento dům je zcela způsobilý zajistit jejich bytovou potřebu, a to v nepoměrně vyšší kvalitě a rozsahu než předmětný byt. Odvolacímu soudu dále vytýkají, že posuzoval otázku zajištění bytové náhrady pro žalované podle současné právní úpravy (§712 odst. 2 věty čtvrté a §713 odst. 1 věty třetí obč.zák.), ačkoliv v době, kdy bylo rozhodováno o jejich povinnosti k vyklizení (v roce 1992) byla tato úprava odlišná, a že vycházel z toho, že žalovaní mají právo na přiměřený náhradní byt, ačkoliv dle pravomocného soudního rozhodnutí je jejich vyklizovací povinnost podmíněna toliko zajištěním náhradního bytu. Dovolatelé mají za to, že odvolací soud měl pouze hodnotit a zkoumat to, zda pořízením domu v L., který je dostatečnou bytovou náhradou, došlo na straně žalovaných k takové změně poměrů, že by trvání na bytové náhradě bylo v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti dovolatelé namítají, že jim nelze klást k tíži okolnost, že žalovaní dosud neprovedli (v původním ani v prodlouženém termínu) kolaudaci domu, ačkoliv jeho rekonstrukce již byla dokončena, a že je nutno vycházet z toho, že dům je fakticky schopen sloužit k bydlení žalovaných. Odvolací soud (uvádí se dále v dovolání) vůbec nehodnotil jednání žalovaných spočívající v převodu domu v průběhu řízení z toho hlediska, zda není v rozporu s dobrými mravy, a nevyvodil z něho odpovídající závěry; v této souvislosti dovolatelé namítají, že šlo o jednání účelové a poukazují na okolnosti, z nichž takovýto charakter jednání žalovaných vyplývá. Vyjadřují přesvědčení, že žalovaní se vlastním rozhodnutím svévolně vzdali jiné – pro ně dostačující – možnosti bydlení, čímž jednali v rozporu s dobrými mravy; rovněž tak nelze dle jejich názoru zaměňovat stav v době rozhodnutí soudu se stavem rozhodujícím pro rozsudek, tj. vycházet z úvahy, že žalovaní (kterým svědčí toliko právo na bydlení) měli až do rozhodnutí soudu právo volby, zda budou bydlet v předmětném bytě nebo ve svém domě. Namítají též, že výkon práva žalovaných je nepřiměřeným a nepřípustným zasahováním do jejich vlastnického práva, neboť nemají možnost užívat předmět svého vlastnictví. Navrhli, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní (nezastoupeni advokátem) ve svém dovolacím vyjádření obsáhle vyvraceli argumenty žalobců, namítli, že žalobci zamlčeli okolnosti, za nichž předmětný dům získali do vlastnictví, a uvedli, že jsou ochotni dům od nich odkoupit.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno 21. dubna 2004, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“).
Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.).
Z ustanovení §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. vyplývá, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení; k vadám vyjmenovaným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o.s.ř. přihlíží, i když nebyly v dovolání uplatněny; vady tohoto druhu tvrzeny nebyly a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu. Dovolatelé sice výslovně namítají existenci tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k níž dovolací soud rovněž přihlíží z úřední povinnosti), nicméně svoji námitku nijak obsahově nekonkretizují a dovolací soud existenci takovéto vady neshledal. Naplnění vady řízení ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. nelze spatřovat ani v tvrzené námitce, že odvolací soud nesprávně „zaměnil stav v době rozhodnutí soudu se stavem rozhodujícím pro rozsudek“, neboť obsahově (jak bude dále rozvedeno) jde o námitku směřující proti právnímu posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Vytýkají-li pak dovolatelé odvolacímu soudu, že nevzal v úvahu (jimi namítané) okolnosti, které jsou rozhodné pro posouzení uplatněného nároku, jde taktéž obsahově o dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., nikoli o dovolací důvod podřaditelný pod ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Jak je patrno z odůvodnění napadeného rozsudku, vycházel odvolací soud z právního názoru, že za předpokladu změny poměrů, v jejímž důsledku by výkon práva vyklizovaným (trvání na zajištění určené bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) byl v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), může soud – podle §80 písm. c) o.s.ř. – určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady. Uvedený právní názor odpovídá konstantní judikatuře dovolacího soudu - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99 (na který odkázal odvolací soud), uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, pod pořadovým číslem 45, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2001, sp.zn. 26 Cdo 223/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, pod C 195.
Soudní praxe (srov. zejména rozhodnutí uveřejněné pod č. 36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996) je rovněž ustálena v názoru, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč.zák., je nutno – vzhledem k charakteru tohoto ustanovení jako právní normy s relativně neurčitou hypotézou – učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tj. jak okolnosti na straně žalobce, tak i na straně žalované. Odpovídající úsudek soudu tu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními, jež dovolují závěr, že výkon práva skutečně v rozporu s dobrými mravy je. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. podloženo úvahou zabývající se všemi uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné.
V projednávané věci odvolací soud dovodil, že v daných souvislostech by změnou poměrů byla pouze objektivní možnost bydlení v takovém bytě, který by bylo možno považovat za byt náhradní, tj. aby se především nacházel v téže obci jako byt vyklizovaný a aby byl kolaudován jako způsobilý k bydlení. Jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku, nepřihlížel přitom k dalším okolnostem, které byly v řízení tvrzeny (vyšly v řízení najevo), jako je zejména okolnost, že se žalovaní vzdali možnosti realizovat svoji potřebu bydlení v domě v L. a nezabýval se důvody tohoto jejich jednání, resp. jeho časovou návazností na průběh řízení v dané věci. Přitom sama okolnost, že se osoba, jíž přísluší právo na bytovou náhradu, vzdala bez vážného důvodu možnosti trvale uspokojit svoji bytovou potřebu v domě, jehož je (spolu)vlastníkem, může být důvodem pro odepření tohoto práva (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 1999, sp.zn. 26 Cdo 1428/98, uveřejněný pod č. 3 v časopise Soudní judikatura č. 1/2001). Nelze také přehlédnout, že okolnost, že nájemce má dva (více) bytů je samostatným důvodem výpovědi z nájmu bytu (vyjma případu, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby užíval jeden byt). Je-li takto postižitelné právo nájmu, pak tím spíše by měla být takováto okolnost zohledněna v případě, kdy jde toliko o právo v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady; jinak by totiž osoba, jíž takovéto právo svědčí, měla více práv než nájemce bytu. V této souvislosti lze poukázat i na právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2001, sp.zn. 26 Cdo 2135/2000, uveřejněném pod C 415 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 4, podle kterého soud zkoumá existenci výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g) obč.zák. ke dni dání (doručení) výpovědi z nájmu bytu, jakož i na právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2003, sp.zn. 26 Cdo 1649/2003, uveřejněném pod C 2273 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 27, podle něhož se za současné právní úpravy již neuplatní tzv. volba ze dvou bytů (srov. §8 odst. 2 dříve platné vyhlášky č. 45/1964 Sb.). V neposlední řadě nelze pominout okolnost, že odvolací soud se při posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. nezabýval ani tím, jaký je faktický stav domu v L., ani důvody, pro něž nedošlo k jeho kolaudaci (v řádném resp. v náhradním termínu); jeho právní posouzení je neúplné a tudíž i nesprávné.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. byl uplatněn důvodně. Protože napadený rozsudek není správný, Nejvyšší soud jej podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1, §226 odst. 1 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.)
V Brně dne 27. ledna 2006
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu