ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.2743.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 2743/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce O. Z., zastoupeného advokátkou, proti žalované M. Z., zastoupené advokátem, o určení neexistence práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 19 C 91/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. března 2005, č.j. 18 Co 587/2004-48, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 10. 2004, č.j. 19 C 91/2003-34, zamítl žalobu o určení, že „žalovaná nemá právo užívat v bytě o rozloze 2+1+komora s příslušenstvím, I. kategorie, v přízemí domu č.p. 575 v ulici Rodvinovská č. 5 v P.-K., místnost, která slouží jako ložnice nacházející se při vstupu do bytu na levé straně jako druhá místnost se samostatným vchodem, a kuchyň, WC, koupelnu a předsíň ke vstupu do uvedených místností se žalobcem společně (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“), které jí bylo přiznáno pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, č.j. 7 C 470/97 ze dne 25. 6. 1999 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, č.j. 11 Co 36/2000 ze dne 10. 4. 2000“; současně rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že účastníci jsou rozvedení manželé, že žalobce je podílovým spoluvlastníkem předmětného domu (z jedné poloviny), že předmětný byt dle dohody spoluvlastníků užívala rodina žalobce, že pravomocným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 6. 1997, sp.zn. 19 C 71/96, byl schválen soudní smír, podle kterého se žalovaná a zletilá dcera účastníků D. zavázaly byt vyklidit do 15 dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu, že rozsudkem téhož soudu ze dne 25. 6. 1999, sp.zn. 7 C 470/97, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2000, sp.zn. 11 Co 36/2000, bylo upraveno užívání předmětného bytu účastníky, přičemž soud v odůvodnění rozsudku konstatoval, že pro rozhodnutí není významné, že se žalovaná v předmětném bytě od 14. 4. 1997 nezdržuje, neboť žalobce jí jeho užívání znemožnil, že od dubna 1997 užívá suterénní prostory v domě v P. 4, ulice Na Květnici 850/20 (dále „dům Na Květnici“), které jsou (dle zprávy m. č. P. 4 ze dne 13. 4. 2004) kolaudovány jako prostory nebytové, resp. společné, nikoliv jako prostory určené k trvalému bydlení, a že vztahy mezi účastníky jsou napjaté. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že od právní moci soudního rozhodnutí, kterým bylo upraveno užívání předmětného bytu účastníky, nedošlo k žádné rozhodující změně poměrů a nebyl ani zjištěn jiný důvod, pro který by mělo být právo žalované zrušeno. Takovýmto důvodem nemůže být ani okolnost, že žalovaná byt neužívá, protože tomu tak bylo i v době vydání soudního rozhodnutí o úpravě užívání bytu; na základě toho žalobu zamítl.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 25. 3. 2005, č.j. 18 Co 587/2004-48, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil ho ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ve shodě s ním dovodil, že žaloba není důvodná. Žalobce sice má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, musel by však prokázat, že po vydání rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o úpravě užívání předmětného bytu, došlo ke změně poměrů, tj. že se žalovaná v mezidobí stala nájemkyní jiného bytu, nebo že od soudem stanovené úpravy užívání uplynula již delší doba, po kterou žalovaná své právo bydlet v předmětném bytě bezdůvodně nevyužívá. Ani jeden z těchto předpokladů však prokázán nebyl. Bylo naopak jednoznačně zjištěno, že žalovanou užívané prostory v domě Na Květnici jsou prostory nebytové, které nemohou být trvale jako byt užívány, a je irelevantní, že v nich žalovaná se svou dcerou fakticky bydlí. Pojmovým znakem bytu je totiž účelové určení místností, které byt tvoří, k trvalému bydlení, dané pravomocným kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu, jež je proto nezbytným předpokladem toho, aby určité místnosti mohly být předmětem občanskoprávních vztahů jako byt (v této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 2 Cdon 101/99 publikované v časopise Právní rozhledy č. 1/2000). Nebylo také prokázáno, že by žalovaná neměla vážný důvod, pro který předmětný byt neužívá, neboť vztahy mezi účastníky jsou antagonistické, a žalované nelze přičítat k tíži, že v bytě nebydlí; k antagonistickým vztahům mezi účastníky přispívá i žalobce, který dosud nezajistil žalované náhradní bydlení, ačkoliv se k tomu zavázal soudním smírem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam pro značný počet skutkově obdobných případů, které se týkají uplatnění nároku vlastníka domu podat žalobu na určení proti tomu, kdo si vyřešil bytovou situaci sám. Jako důvod dovolání uvádí, že výrok napadeného rozsudku pramení z nesprávného právního posouzení předmětu žaloby (a z neúplného skutkového zjištění soudu prvního stupně – zejména z absence místního ohledání bytu žalované). Z důkazů provedených soudem prvního stupně vyplynulo (uvádí se dále v dovolání), že po 10. 4. 2000 došlo k podstatné změně poměrů, která byla popsána v žalobě, zejména že žalovaná užívá na základě dohody o pronájmu bytu na dobu neurčitou v domě na Květnici suterénní byt 1+1 s příslušenstvím, I. kategorie; odvolací soud však dovodil, že nebylo prokázáno, na základě jakého právního důvodu žalovaná prostory v domě Na Květnici užívá, a že je nepochybné, že se nejedná o byt. Vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že v řízení nebylo prokázáno, že v mezidobí od vydání rozsudku o úpravě užívání bytu nedošlo k podstatné změně poměrů, neboť nebylo prokázáno, že by se žalovaná stala nájemkyní jiného bytu nebo že by bezdůvodně nevyužívala předmětný byt; namítá, že se soud nezabýval dohodou o pronájmu uzavřenou mezi žalovanou a vlastnicí domu, v němž žalovaná nyní bydlí, a že závěr o antagonistických vztazích mezi účastníky, k nimž přispívá, nemá oporu v provedeném dokazování. Rovněž tak nesouhlasí s tím, že se zavázal soudním smírem k zajištění bytové náhrady pro žalovanou, naopak ta se zavázala byt vyklidit, což je zřejmé i z výroku usnesení o schválení tohoto smíru. Dovolatel má za to, že si žalovaná dobrovolně a po svém vyřešila svou bytovou situaci tím, že si zrekonstruovala prostory v domě Na Květnici 850, bydlí zde od poloviny roku 2000 na dobu neurčitou, a není rozhodující, zda jí svědčí či nesvědčí právo nájmu bytu, jelikož podstatný je projev její vůle vyjádřený dlouhodobým nezájmem užívat prostory v předmětném bytě. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém dovolacím vyjádření namítla, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam, že rozsudky soudů obou stupňů jsou věcně i právně správné a nevykazují žádné procesní vady. Zdůraznila, že její bytová situace není dosud vyřešena a navrhla, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto, pokud nebude odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřel dovolatel, je dovolání přípustné proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na právním závěru, že žalobě na požadované určení nelze vyhovět, neboť v mezidobí – od právní moci soudního rozhodnutí, jímž bylo upraveno užívání předmětného bytu účastníky – nedošlo ke změně poměrů, kterou by bylo možno spatřovat v tom, že žalovaná získala právo nájmu k jinému bytu nebo své právo na bydlení bez vážných důvodů nevyužívala. Jak je patrno z obsahu dovolání, dovolatel sice zpochybňuje uvedený právní závěr odvolacího soudu, činí tak však prostřednictvím námitek směřujících proti nesprávně (neúplně) zjištěnému skutkovému stavu, resp. proti hodnocení důkazů soudem; dovolatel v dovolání předkládá jinou (vlastní) verzi skutkových okolností ohledně právního důvodu užívání prostor v domě Na Květnici žalovanou a jejich stavebněprávního charakteru, jakož i ohledně důvodů neužívání předmětného bytu žalovanou, a z nich dovozuje nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem
Dovolatel tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout, avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o.s.ř. – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Vzhledem k tomu, že dovolací námitky mají charakter námitek skutkových, spjatých s konkrétním skutkovým základem dané věci (který nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumávat), nelze shledat rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu (s obecným dopadem pro soudní praxi), jak se domnívá dovolatel.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobce k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s ustanovením §10 odst. 3, §15 ve spojení s ustanovením §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 14. prosince 2006
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu