ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.2766.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 2766/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce J. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému ZD M. K., d., zastoupenému advokátem, o převod vlastnictví ke stavbám, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 5 C 638/93, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. března 2006, č.j. 16 Co 268/2004-205, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.428,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno-venkov (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. 6. 2003, č.j. 5 C 638/93-190 (poté, co jeho vyhovující rozsudek ze dne 24. 5. 2000, č.j. 5 C 638/93-151, byl k odvolání žalovaného zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2002, č.j. 21 Co 549/2000-165, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), zamítl návrh žalobce, aby do jeho vlastnictví byly převedeny nemovitosti nacházející se na pozemku p.č. 683 - parcela ve zjednodušené evidenci, původ grafický příděl, o výměře 19442 m2, zapsaném na LV č. 322 pro obec a k.ú. M. K. u Katastrálního úřadu B., a to objekt garáží na stavební parcele č. 728, objekt garáží na stavební parcele č. 729, zemědělský objekt (váha) na stavební parcele č. 730, objekt skladu a technické vybavenosti na stavební parcele č. 731, manipulační plochy na stavební parcele č. 725/1, sestávající z asfaltobetonové odstavné plochy, betonové plochy u dílen, asfaltobetonové plochy mezi garážemi, betonových ploch před skladem, plochy ze silničních panelů u vrátnice, příjezdové komunikace s příslušenstvím a asfaltobetonové příjezdové komunikace k seníku s příslušenstvím sestávajícím z obrubníků a žlabů (dále jen „předmětné stavby“ nebo „stavby“), a rozhodl o nákladech řízení. Soud vzal za prokázané, že žalobce je vlastníkem pozemku, na němž se nachází předmětné stavby, jejichž cena v roce 1991 činila 1.226.954,35 Kč, a které jsou ve vlastnictví žalovaného, jenž je právnickou osobou s předmětem podnikání zemědělská výroba a že žalobce má vůči žalovanému nevypořádané nároky na vydání majetkového podílu dle zákona č. 42/1992 Sb. (majetkový podíl žalobce z transformace žalovaného) ve výši 320.722,- Kč. Pokud dále žalobce tvrdil, že na něj byly postoupeny pohledávky čtyř dalších osob za žalovaným z téhož titulu v celkové výši 704.157,- Kč, čímž by nevypořádaný nárok žalobce vůči žalovanému činil celkem 1.024.879,- Kč, dospěl soud prvního stupně k názoru, že tyto pohledávky v celkové výši 704.157,- Kč nebyly žalobci platně postoupeny v rozhodné době, neboť smlouvy o postoupení pohledávky datované 1. 11. 1993 byly sepsány až po 22. 3. 1995. Celková výše nevypořádaného nároku žalobce na vydání majetkového transformačního podílu vůči žalovanému pak nepředstavuje nejméně 50% ceny předmětných staveb (§22 odst. 8 věta první zákona č. 229/1991 Sb.).
Krajský soud v Brně (odvolací soud) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 22. 3. 2006, č.j. 16 Co 268/2004-205, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně věcně správným a konstatoval, že provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že by žalobce splnil všechny zákonem stanovené podmínky dle §22 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb., tedy že by jeho nevypořádaný nárok vůči žalovanému činil nejméně 50 % ceny požadovaných staveb. Konstatoval, že je nesporné, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemku, na němž se nacházejí předmětné stavby, že tyto stavby jsou ve vlastnictví žalovaného a že žalobce má dosud nevypořádaný nárok na vydání majetkového transformačního podílu vůči žalovanému ve výši 320.772,- Kč. Ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že smlouvy o postoupení pohledávky, jimiž měly být žalobci dalšími osobami postoupeny pohledávky za žalovaným v celkové výši 704.157,- Kč, mohly k datu 1. 11. 1993 existovat pouze v ústní podobě. V písemné formě, která je dle §524 odst. 1 občanského zákoníku k platnosti smlouvy o postoupení pohledávky nezbytná, byly tyto smlouvy vyhotoveny až dodatečně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ust. §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., dovozuje, že soud prvního stupně ve svém v pořadí druhém rozsudku v dané věci (potvrzeném napadeným rozsudkem odvolacího soudu) rozhodl jinak (zamítl návrh na převedení vlastnictví staveb) než v rozsudku předcházejícím (kdy návrhu vyhověl), protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveném ve zrušujícím usnesení. V dovolání výslovně uplatnil důvody podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., tj. že řízení bylo stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a podle §241a odst. 3 o.s.ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá dle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Odvolacímu soudu vytýká, že se „prakticky vůbec“ nezabýval námitkami žalobce obsaženými v odvolání; rozsudek odvolacího soudu pak považuje za nepřezkoumatelný, neboť námitky žalobce uvedené v odvolání nejsou v odůvodnění rozsudku „ve valné většině ani uvedeny, natož aby se s nimi odvolací soud zabýval, natož aby se s nimi … vypořádal“. Dále dovolatel uvádí, že z obsahu spisu je patrno, že před soudem prvního stupně bylo nesporně prokázáno, že žalovaný uznal nárok žalobce z titulu nevypořádaných nároků ve výši 1.024.879,- Kč a teprve poté, co žalobce odmítl jeho nabídku na vypořádání, zpochybnil žalovaný uzavření smluv o postoupení pohledávek ke dni 1. 11. 1993; tuto skutečnost soudy obou stupňů zcela pominuly. Dovolatel tedy dovozuje, že skutkové zjištění, že písemné smlouvy o převodu pohledávek na žalobce neexistovaly v době rozhodné pro uplatnění nároku, nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatel navrhl, aby byla zrušena rozhodnutí soudů obou stupňů a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že dle jeho názoru soudy obou stupňů provedly všechny dostupné důkazy ke zjištění správného skutkového stavu věci, a to dokonce dvakrát, neboť první rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen právě pro nedostatečné prověření skutkového stavu a rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího považuje za zcela správné. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl jako bezdůvodné, popř. je zamítl.
Odvolací soud rozhodoval, v souladu s ust. části I., čl. II. (přechodná ustanovení) bodu 2. zákona č. 59/2005 Sb., podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. s účinností od 1. 4. 2005. Dovolání pak bylo nutno projednat a rozhodnout taktéž podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 4. 2005 (dále jen „o.s.ř.“) – viz část I., čl. II., bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Zákon zde má na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Tam, kde není takový vliv na odlišné pozdější rozhodnutí soudu prvního stupně, tedy tam, kde není mezi závazným právním názorem obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozhodnutím soudu prvního stupně vztah příčinné souvislosti, nelze dovozovat ani přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Právním názorem významným z hlediska uvedeného ustanovení přitom nejsou pokyny odvolacího soudu k doplnění důkazního řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, pokyny k odstranění procesních vad, popřípadě jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce; takovýto právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má v novém rozsudku rozhodnout o věci samé.
Jak vyplývá z obsahu spisu, odvolací soud svým usnesením ze dne 2. 9. 2002, č.j. 21 Co 549/2000-165, zrušil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ze dne 24. 5. 2000, č.j. 5 C 638/93-151, podle §221 odst 1 věta první a odst. 2 o.s.ř. ve znění účinném před 1. 1. 2001 pro procesní vady a uložil soudu prvního stupně, aby napravil svá procesní pochybení, vypořádal se i s novými námitkami žalovaného uvedenými v jeho odvolání a v odůvodnění nového rozhodnutí ve věci se vypořádal se všemi provedenými důkazy, vysvětlil, proč některým uvěřil a jiným nikoliv a objasnil, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud nevyslovil žádný závazný právní názor na hmotněprávní posouzení věci; nelze proto dovodit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
V projednávané věci dovolatel neoznačuje právní otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Jak je patrno z obsahu dovolání, směřují jeho námitky především proti závěru soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil i soud odvolací, že žalobce nesplnil všechny zákonem stanovené podmínky dle §22 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb. pro převedení předmětných staveb žalovaného do vlastnictví žalobce, tedy že jeho nevypořádaný nárok vůči žalovanému nečinil v době rozhodné pro uplatnění tohoto nároku nejméně 50 % ceny požadovaných staveb. Dovolatel zpochybňuje uvedený závěr soudu námitkami směřujícími proti zjištěnému skutkovému stavu, resp. proti hodnocení důkazů soudem a předkládá jinou (vlastní) verzi skutkových okolností týkajících se především zjištění, zda v době rozhodné pro uplatnění nároku žalobce byly žalobci písemnými smlouvami postoupeny pohledávky dalších osob za žalovaným.
Napadnout skutkový základ sporu námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, je však možné pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, kdy je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní, proto se dovolací soud námitkami dovolatele směřujícími proti skutkovému zjištění nezabýval.
Namítá-li dovolatel, že se odvolací soud ve svém rozhodnutí nevypořádal se všemi námitkami uplatněnými dovolatelem (žalobcem) v odvolání, čímž zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je třeba uvést, že tzv. jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Pro úplnost lze dodat, že shledal-li odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně věcně správným, vyslovil shodu se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a odkázal na „přesvědčivé a přiléhavé“ odůvodnění napadeného rozsudku, nelze mu z hlediska požadavku řádného odůvodnění rozhodnutí nic vytknout.
Vycházeje z uvedeného závěru, že v dovolání uplatněné námitky nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Rozdělení vyjádření do dvou podání nepovažoval dovolací soud za potřebné z hlediska účelného bránění práva, a proto posoudil vyjádření jako jeden úkon právní služby. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalovanému tedy sestávají z odměny advokáta v částce 1.125,- Kč (§2 odst. 1, §8 písm. a/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006) a částky 228,- Kč odpovídající 19 % DPH.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 14. prosince 2006
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu