ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.2923.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 2923/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně městské části P., zastoupené advokátem, proti žalovanému F. R., zastoupenému advokátem, o přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 87/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15.7.2004, č.j. 64 Co 147/04-35, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15.7.2004, č.j. 64 Co 147/04-35, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18.12.2003, č.j. 14 C 87/2003-12, jímž tento soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 11, o velikosti 1 + 1, II. kategorie, v 6. podlaží domu čp. 952, J. 30, v P. – B., kterou dala dne 27.5.2003 v žalobě žalobkyně žalovanému, a uložil žalovanému a všem osobám, které v bytě bydlí, povinnost byt vyklidit a do 15 dnů předat, tak, že tento návrh zamítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žalovanému se náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že přezkoumal napadený rozsudek spolu s řízením, jež předcházelo jeho vyhlášení podle §212 a §212a o.s.ř., řízení dále doplnil (§213 odst. 2 o.s.ř.), zjistil, že žalovaný dne 14.4.2004 uzavřel manželství s R. R., roz. P., nar. 11.6.1976, a dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněné.
V dané věci si dle odvolacího soudu soud prvního stupně obstaral dostatečný skutkový základ a věc správně posoudil i po stránce právní, když dospěl k závěru, že žalovaný jako výlučný nájemce sporného bytu dlouhodobě neplatil nájemné a služby, a naplnil tak skutkovou podstatu výpovědního důvodu ve smyslu ust. §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku. Stejně tak se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že uzavřená splátková dohoda nemá z hlediska výpovědního důvodu, jímž je porušování povinností nájemce spočívající v neplacení nájemného a služeb, právní význam, a že může mít význam pouze při úvaze soudu o možné aplikaci ust. §3 odst. 1 občanského zákoníku. Otázkou aplikace ust. §3 odst. 1 občanského zákoníku se ovšem odvolací soud nezabýval, neboť po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně došlo k závažné změně okolností, když se žalovaný oženil a spolu s manželkou se stali společnými nájemci předmětného bytu podle ust. §703 a násl. občanského zákoníku a v daném řízení tak získali postavení nerozlučných společníků. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že výpověď pronajímatele měla být dána oběma společným nájemcům a návrh na přivolení k výpovědi z nájmu bytu měl být podán proti oběma manželům. Za situace, kdy výpověď nebyla manželce žalovaného dána, je podle odvolacího soudu na žalované straně dán nedostatek pasivní věcné legitimace, který nelze zhojit přistoupením dalšího účastníka do odvolacího řízení (ust. §92 odst. 1, §216 odst. 1 o.s.ř.). Protože, žalobkyně tyto nedostatky nemohla v tomto řízení napravit, považoval odvolací soud žalobu za neopodstatněnou a napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil dle ust. §220 odst. 2 o.s.ř. tak, jak bylo uvedeno výše. O nákladech řízení rozhodl dle ust. §150 o.s.ř., když okolnosti zvláštního zřetele hodné spatřoval v tom, že žalobkyně mohla být přesvědčena o důvodnosti žaloby, neboť objektivně nevěděla o tom, že žalovaný uzavřel manželství, protože tento jí to neoznámil.
Dovoláním ze dne 29.10.2004 napadla žalobkyně výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu s tím, že přípustností dovolání se výslovně nezabývala a jako dovolací důvod označila ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., tj. že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V odůvodnění dovolání žalobkyně zejména uvedla, že nebyly dány důvody pro změnu rozhodnutí tak, jak ji učinil odvolací soud. Je toho názoru, že ustanovení §220 odst. 1 o.s.ř. nemůže být v daném případě použito, neboť soud prvního stupně zjistil skutkový stav správně a správně rovněž rozhodl. Nebyl též dán důvod pro postup dle ust. §220 odst. 2 o.s.ř., podle něhož může odvolací soud změnit rozhodnutí, jestliže po doplnění dokazování je zjištěn skutkový stav tak, že je možné o věci rozhodnout. Toto ustanovení je však odvolací soud povinen interpretovat z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. Odvolací soud dle názoru dovolatelky zasáhl do práva žalobkyně na soudní ochranu, neboť jí jako účastníku řízení odňal reálnou a efektivní možnost vyrovnat se se skutečností, která nastala až v odvolacím řízení dva a půl měsíce po podání odvolání, tedy s uzavřením manželství žalovaného dne 14. 4. 2004. Žalobkyně nemohla v odvolacím řízení napravit nedostatky žaloby, ovšem existenci těchto nedostatků nezavinila. Rozsudek soudu prvního stupně měl být za této situace, dle dovolatelky, zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dle dovolatelky odvolací soud sice aplikoval správný hmotněprávní předpis (§703 a násl. občanského zákoníku), ale v návaznosti na to nesprávně aplikoval procesněprávní předpisy. Vzhledem k tomu, že soud zcela opominul svou povinnost aplikovat právní předpisy z hlediska ochrany základních práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces, jedná se o vadu řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatelka dále považuje rozhodnutí odvolacího soudu za rozporné s ust. §3 odst. 1 občanského zákoníku, neboť přestože byla žaloba podána důvodně, byl ve sporu nakonec úspěšný žalovaný, ačkoli bylo prokázáno, že po dlouhou dobu neplatil nájemné a ještě v době vydání napadeného rozhodnutí dlužil žalobkyni značnou částku na poplatcích z prodlení.
Dovolatelka vzhledem k výše uvedenému navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V podání ze dne 6.12.2004 se k dovolání vyjádřil žalovaný a zejména uvedl, že v daném případě není ani jeden z dovolacích důvodů dán, neboť přípustnost dovolání nelze opřít o žádné z procesních ustanovení, která přicházejí v úvahu. Nepovažuje za dovolací důvod dle ust. §241 odst. 2 písm. b) o.s.ř. (správně §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) námitku dovolatelky, že odvolací soud sice aplikoval správný hmotněprávní předpis, ale v návaznosti na to nesprávně aplikoval procesněprávní předpisy. Podle žalovaného není dán ani dovolací důvod dle ust. §241 odst. 2 písm. a) o.s.ř. (správně §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), neboť řízení žádnými vadami netrpí. Jedná se totiž o typ řízení dle ust. §120 odst. 2 o.s.ř., a soud je tedy povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány, a jestliže odvolací soud postupoval v souladu s ust. §213 odst. 2 o.s.ř., pak jednal zcela v souladu se zákonnými ustanoveními. Ani v případě, že by rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, není dle žalovaného dovolatelka schopna zhojit zjištěné vady řízení, neboť přivolení k výpovědi z nájmu bytu musí předcházet vlastní výpověď z nájmu bytu. Tuto sice lze zahrnout přímo do žaloby, ale v žádném případě ji není možno dát v již probíhajícím řízení. Žalovaný proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání v celém rozsahu odmítl a žalovanému přiznal náhradu nákladů v dovolacím řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle ust. §240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř. ve znění účinném do 1.4.2005 dle části první čl. II bod 3 zákona č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.“) a konstatoval, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo také dovolání sepsáno.
V posuzovaném případě je dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., když rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem změněno ve věci samé.
Podle ust. §242 odst. 1 a odst. 3 věty první o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením. K vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnostní vady), popř. k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dovolací soud, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 druhá věta o.s.ř.). Tzv. zmatečnostní vady nebyly v dovolání uplatněny a jejich existenci dovolací soud neshledal.
V dovolání dovolatelka zejména vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně aplikoval ust. §220 odst. 2 o.s.ř. a ust. §3 odst. 1 občanského zákoníku (dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), a dále soudu vytýká, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), neboť odvolací soud opominul svou povinnost aplikovat právní předpisy z hlediska ochrany základních práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces.
Dovolatelka v dovolání uplatnila dovolací důvod dle ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., prostřednictvím kterého lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §219 o.s.ř. odvolací soud rozhodnutí potvrdí, je-li věcně správné. Podle ustanovení §220 odst. 1 o.s.ř. odvolací soud změní rozhodnutí, jestliže soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoli správně zjistil skutkový stav. Odvolací soud může změnit rozhodnutí i tehdy, jestliže po doplnění dokazování je skutkový stav věci zjištěn tak, že je možno ve věci rozhodnout (§220 odst. 2 o.s.ř.).
V daném případě je nesporné, že žalovaný uzavřel dne 14.4.2004 manželství s R. R., roz. P., a že se tedy v mezidobí od vydání rozsudku soudem prvého stupně do vydání rozhodnutí soudem odvolacím změnil skutkový stav věci. Odvolací soud poté, co tuto novou skutečnost zjistil, dospěl k závěru, že pokud jsou nájemci bytu manželé, mají jako společní nájemci bytu podle ust. §703 a násl. občanského zákoníku v daném řízení postavení nerozlučných společníků. Výpověď proto měla být dána oběma společným nájemcům a současně i návrh na přivolení k výpovědi z nájmu bytu měl směřovat proti oběma manželům. Žalobu tak považoval za neopodstatněnou jednak z důvodu nedostatku hmotněprávní výpovědi dané manželce žalovaného, jednak pro nedostatek pasivní věcné legitimace na straně žalované, když tuto nebylo možno podle ust. §216 odst. 1 o.s.ř. v odvolacím řízení zhojit přistoupením účastníka (ust. §92 odst. 1 o.s.ř.). Odvolací soud proto za použití ustanovení §220 odst. 2 o.s.ř. napadený rozsudek změnil a žalobu v celém rozsahu zamítl.
V posuzované věci skutečně nemohlo být použito ustanovení §220 odst. 1 o.s.ř. ve znění účinném do 31.3.2005, jak uvedla dovolatelka, neboť soud prvního stupně rozhodl na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, správně. S námitkou dovolatelky, že zde nebyly dány ani podmínky pro použití ust. §220 odst. 2 o.s.ř. nelze souhlasit. Odvolací soud postupoval zcela v souladu se zákonnou úpravou, když podle ust. §120 odst. 2 o.s.ř. doplnil dokazování o nový důkaz navržený žalovaným (uzavření manželství žalovaných), aniž by tím překročil meze stanovené v ust. §213 odst. 2 o.s.ř., ve znění účinném do 31.3.2005 (dokazování lze opakovat či doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů). Na základě takto doplněného dokazování dospěl k závěru, že zjištěný skutkový stav dovoluje, aby ve věci bylo rozhodnuto. Z právního posouzení zjištěného skutkového stavu pak odvolací soud dovodil, že mezi žalovaným a R. R., roz. P., vznikl sňatkem společný nájem bytu, neboť podle ust. §704 odst. 1 obč. zákoníku, jestliže se některý z manželů stal nájemcem bytu před uzavřením manželství, vznikne oběma manželům společný nájem bytu uzavřením manželství.
Právo společného nájmu bytu manžely spočívá tedy v tom, že svědčí manželům společně a nedílně. Tato nedílnost se projevuje tak, že výpověď musí být dána oběma manželům a oběma musí být také doručena. V řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu mají manželé, jak bylo uvedeno již výše, postavení nerozlučných společníků, proto soud žalobu podanou jen proti jednomu z manželů pro nedostatek věcné legitimace zamítne (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.5.1997, sp. zn. 3 Cdon 122/96, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura pod č. 56/1997, popř. usnesení téhož soudu z 30.4.2003, sp. zn. 20 Cdo 994/2002). Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy v konečném důsledku správné.
Pokud dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká, že řízení bylo postiženo tzv. jinou vadou, protože tento soud opominul aplikovat právní předpisy zejména z hlediska práva na spravedlivý proces, je k tomu nutno poznamenat následující.
Podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. vady, k nimž za řízení došlo, jsou způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, nejde-li o zmatečnosti uvedené v §229 o.s.ř., jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Zejména jde např. o situaci, kdy při provádění dokazování nebylo postupováno v souladu s procesními předpisy (např. svědek byl vyslechnut jako účastník řízení, soud neposkytl poučení podle ust. §118a o.s.ř., nebyly zjišťovány rozhodné skutečnosti, byl porušen princip neúplné apelace, rozhodoval věcně nepříslušný soud apod.).
Z obsahu spisu vyplývá, že žalovaný se proti rozsudku soudu prvního stupně odvolal v podání ze dne 30.1.2004, doručeném tomuto soudu dne 2.2.2004.
V průběhu odvolacího řízení žalovaný dne 14.4.2004 uzavřel manželství s R. P.
K projednání odvolání žalovaného bylo nařízeno jednání na den 15.7.2004. V podání ze dne 13.7.2004 právní zástupce žalobkyně odvolacímu soudu sdělil, že se vzdává práva účasti na jednání odvolacího soudu nařízeném na den 15.7.2004.
Z protokolu o jednání odvolacího soudu vyplývá, že se k jednání žalobkyně, popř. její zástupce, nedostavila. Při tomto jednání bylo zjištěno, že se žalovaný dne 14.4.2004 oženil.
Vzhledem k uvedenému je zřejmé, že bylo především věcí žalobkyně, aby na změněnou právní situaci odpovídajícím způsobem procesně reagovala. Protože se však vzdala účasti při jednání odvolacího soudu, nemohla tak učinit, což však nelze přičítat odvolacímu soudu a namítat, že jí bylo upřeno právo na spravedlivý proces, popř. že řízení trpí z tohoto důvodu jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Námitkou dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s ust. §3 odst. 1 obč. zákoníku se dovolací soud nemohl zabývat, neboť tato námitka byla vznesena až v dovolání a v dovolacím řízení nelze uplatnit nové skutečnosti či důkazy (§241a odst. 4).
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 o.s.ř. rozhodl tak, že dovolání pro jeho nedůvodnost zamítl.
O náhradě nákladů řízení dovolací soud rozhodl podle ust. §243b odst. 5 věty první o.s.ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1, §150 a §151 odst. 1 o.s.ř. a žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení (nákladů vzniklých v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání) nepřiznal. Důvody hodné zvláštního zřetele (ve smyslu ust. §150 o.s.ř.) spatřuje obdobně jako odvolací soud v okolnostech daného případu, pro něž nepovažoval za odpovídající jejich náhradu žalovanému - i v tomto řízení úspěšnému - přiznat.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. února 2006
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v. r.
předseda senátu