ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.2956.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 2956/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka, v právní věci žalobce Lidového bytového družstva P., zastoupeného advokátem, proti žalované I. H., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 261/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1.3.2005, č.j. 30 Co 13/2005-121, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1.3.2005, č.j. 30 Co 13/2005-121, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1.3.2005, č.j. 30 Co 13/2005-121, změnil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud uložil žalované povinnost vyklidit byt č. 1102/1 v přízemí domu čp. 1102 v P., k.ú. L., o velikosti 1+1 s příslušenstvím a vyklizený odevzdat žalobci do 18 měsíců od právní moci rozsudku tak, že žalované uložil povinnost výše specifikovaný byt vyklidit do 15 dnů po té, kdy jí bude zajištěn náhradní byt, jinak rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů tak, že žádnému z účastníků právo na jejich náhradu nepřiznal.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo a shledal odvolání žalované důvodným. Odvolací soud považoval dokazování provedené soudem prvního stupně za dostatečné a za správná označil i skutková zjištění tohoto soudu. Ztotožnil se i s právními závěry soudu prvního stupně jak v otázce charakteru bytu a jeho užívání, zániku práva užívání i toho, že na žalovanou po smrti J. P. nemohlo přejít právo na náhradní byt, jež mu bylo přiznáno při schválení soudního smíru mezi ním a právním předchůdcem žalobce. Na rozdíl od soudu prvního stupně ovšem odvolací soud dospěl k závěru, že právo žalobce nelze vykonat bez bytové náhrady, a to pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. §3 odst. 1 obč. zák. Bylo prokázáno, že žalovaná se stala členkou LBD P., byla jeho nebydlícím členem, a stanovami ze dne 28.7.1983 včetně změny ze dne 27.1.1987 jí bylo garantováno, že pokud dojde k rozdělení družstva, stanou se jeho členové členy nových družstev a práva a závazky rozděleného družstva přejdou na tato družstva v rozsahu určeném orgánem, který o rozdělení rozhodl. Žalobce vznikl a byl zapsán do obchodního rejstříku dne 18.1.1993, a to po transformaci LBD P., a převzal část práv a povinností včetně aktiv a pasiv LBD P., které zaniklo bez likvidace. Žalobce tedy vznikl jako jedno z nástupnických družstev a jeho členem se ke dni vzniku družstva stal každý člen bývalého LBD P., který byl k tomuto dni nájemcem bytu v domě zaniklého LBD P., nacházejícího se na území MČ P. Protože nedošlo k rozdělení původního družstva, ale k transformaci a následnému zrušení bez likvidace, žalovaná se nestala bez dalšího členkou žalobce. Podle občanského zákoníku ve znění před 1.1.1992 dle §184 písm. a) a §186 odst. 1 nebyl J. P. povinen se z bytu vystěhovat bez zajištění náhradního bytu a v době od zrušení jeho užívacího práva do zajištění bytové náhrady mu svědčilo právo bydlení ke spornému bytu. Odvolací soud dále uvedl, že pokud by J. P. nezemřel a byl by mu zajišťován náhradní byt, bylo by jistě zohledněno, že vyklizovaný byt užívají tehdy tři osoby, včetně žalované. Žalovaná byla dle odvolacího soudu osobou uvedenou v §179 odst. 1 obč. zák. a podle tehdy platné judikatury za situace, kdy práva J. P. užívat byt bylo pravomocně zrušeno soudem a v tomto bytě zůstaly bydlet další osoby, které se nemohly ve smyslu ust. §179 odst. 1 obč. zák. stát uživateli bytu, neboť šlo o byt trvale určený pro ubytování pracovníků, bylo třeba věc posoudit z hlediska §187 odst. 1 obč. zák. Tyto osoby, včetně žalované, pak dle odvolacího soudu, v bytě již nebydlely na základě práva odvozeného od práva bývalého uživatele, ale na základě vlastního právního důvodu vyplývajícího z ust. §187 odst. 1 obč. zák. Toto ustanovení spojuje povinnost osob uvedených v §179 odst. 1 obč. zák. vystěhovat se z bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků s přidělením bytové náhrady i v případech, v nichž pracovník organizace – uživatel bytu trvale opustil společnou domácnost, a to nikoli ze spekulativních důvodů (viz R 5/85 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud dospěl k závěru, že tento názor, lze použít i za situace, kdy uživatel neopustil společnou domácnost, ale zemřel. V dané věci J. P. v době smrti již nebyl uživatelem bytu, avšak čekal na zajištění bytové náhrady. Žalované proto dle odvolacího soudu nesvědčilo bez dalšího právo na náhradní byt dle §187 odst. 1 obč. zák. (nově §713 odst. 1 obč. zák.). Kdyby byl J. P. do doby jeho smrti přidělen náhradní byt, získala by žalovaná k tomuto náhradnímu bytu právo nájmu pro smrti svého druha (§179 odst. 1 obč. zák.); pokud by byl J. P. zemřel před zrušením práva užívání bytu, byla by žalovaná získala právo na bytovou náhradu podle ust. §187 obč. zák. Odvolací soud je proto toho názoru, že zcela bez vůle žalované došlo k tomu, že bývalý uživatel bytu J. P., od něhož žalovaná své právo bydlení odvozovala, zemřel právě v mezidobí od zrušení práva užívání bytu do doby přidělení bytu náhradního, tedy v období, kdy zákon výslovně právo na bytovou náhradu pro žalovanou nezakládal. Dle odvolacího soudu se žalovaná do této situace dostala bez vlastního přičinění a nemohla situaci ovlivnit. Odvolací soud rovněž zohlednil, že byt užívá mnoho let, nyní se svou novou rodinou a řádně si plní své povinnosti. Žalobce je bytovým družstvem, jehož smyslem je právě uspokojování bytových potřeb fyzických osob. Odvolací soud proto shledal důvodným vázat povinnost žalované vyklidit byt na zajištění bytové náhrady, jinak by výkon práva žalobce byl v rozporu s dobrými mravy.
Odvolací soud proto rozhodl tak, jak bylo uvedeno výše.
Dovoláním ze dne 20.5.2005, doručeným soudu prvního stupně dne 23.5.2005, napadl žalobce rozhodnutí odvolacího soudu, když přípustností dovolání se výslovně nezabýval a důvodnost dovolání spatřuje v nesprávném právním posouzení věci (ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.).
V odůvodnění dovolání žalobce zejména uvedl, že rozsudek odvolacího soudu, pokud váže vyklizení bytu žalovanou na zajištění náhradního bytu, spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je v podstatné části založeno na spekulacích. Formulaci odvolacího soudu, že „J. P. v době smrti již nebyl uživatelem bytu, avšak čekal na zajištění bytové náhrady“, považuje dovolatel za zkreslující. Ve skutečnosti totiž nebyl J. P. v době své smrti povinen se z bytu vystěhovat před zajištěním náhradního bytu. Dle dovolatele nešlo o právo na náhradní byt, ale pouze o právo „nesplnit povinnost vyklizení bytu“ před zajištěním náhradního bytu. Dovolatel dále považuje za spekulativní úvahu odvolacího soudu, že „ Kdyby byl J. P. do doby jeho smrti zajištěn náhradní byt, byla by žalovaná (případně syn J. nebo oba společně) získala k tomuto náhradnímu bytu právo nájmu po smrti svého druha….“. Odvolací soud přehlíží četné další podmínky, které by musely být současně dány, a to náhradní byt by musel být nedružstevním nájemním bytem, žalovaná by v náhradním bytě musela s J. P. žít jako druh a družka, ke dni jeho smrti by musela prokázat všechny podmínky pro zákonný přechod nájmu apod. Další spekulací je dle dovolatele úvaha odvolacího soudu, že „ Kdyby byl J. P. zemřel před zrušením práva užívání bytu, byla by žalovaná získala právo na bytovou náhradu…“ Dovolatel je toho názoru, že je naprosto neprokazatelné, zda by se kterýkoli zemřelý člověk nacházel v hypotetický den svého úmrtí v totožných osobních, majetkových a jiných právních poměrech jako ve skutečný den úmrtí. Dovolatel je toho názoru, že mu nemůže jít k tíži ani ta skutečnost, že je bytovým družstvem a že žalovaná byt užívá mnoho let. Jeho smyslem skutečně je uspokojování bytových potřeb, ale ne u osob, které bez právního důvodu okupují jeho byty. V řízení před soudem prvního stupně nebylo prokázáno nic nasvědčujícího tomu, že by uložení povinnosti vyklidit byt odporovalo ust. §3 odst. 1 obč. zák. Dovolatel navíc poukázal na skutečnost, že J. P. prováděl domovnické práce pro jeho právního předchůdce necelý rok a půl, a že v době uzavření smíru, vázajícího vyklizení předmětného bytu J. P. na zajištění bytové náhrady, měl jmenovaný dvouletého syna, kterému letos bude 22 let. Dovolatel uzavřel, že povinnost žalované na vyklizení předmětného bytu neměla být vázána na zajištění náhradního bytu, a navrhl proto, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání žalobce zejména uvedla, že důvodem jejího odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně bylo nesprávné právní posouzení věci z hlediska ust. §3 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud dle žalované dospěl k odůvodněnému závěru, že vyklizení předmětného bytu je třeba vázat na zajištění náhradního bytu. Žalobkyně je toho názoru, že dovolatel ve svém dovolání neuvádí žádné nové skutečnosti než ty, jež byly uvedeny před soudy obou stupňů, a navrhla proto, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle ust. §240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
V posuzovaném případě je dovolání proti napadenému měnícímu výroku o bytové náhradě přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť zde byl rozsudkem odvolacího soudu změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3, první věty o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením. K vadám v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmateční vady), popř. k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dovolací soud, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 2 druhá věta o.s.ř.). Tzv. zmatečnostní vady nebyly v dovolání uplatněny a jejich existenci dovolací soud neshledal.
V dovolání jak vyplývá z jeho obsahu, dovolatel zejména vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci, konkrétně nesouhlasí s tím, že byly v daném případě dány důvody pro přiznání bytové náhrady žalované na základě ust. §3 odst. 1 obč. zák.
Právní posouzení věci je nesprávné (§241a odst. 2 písm.b) o.s.ř.), jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval.
Podle §3 odst. 1 obč.zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Přitom dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, nález Ústavního soudu ze dne 26.2.1998, sp. zn. II. ÚS 249/97).
Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že v případě, užívá-li někdo byt bez právního důvodu, nelze zásadně jeho povinnost vyklidit byt podmiňovat zajištěním bytové náhrady. Případnou nepřiměřenou tvrdost, jež by mohla při realizaci práva na vyklizení bytu vzniknout, lze event. řešit postupem dle ust. §3 odst. 1 obč. zák., tj. omezením výkonu tohoto práva pro rozpor s dobrými mravy tak, že vyklizení bude realizováno v delší době, nebo po zajištění bytové náhrady (viz např. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, poř. č. 5, popř. rozsudek ze dne 14.11.2002, sp.zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003, poř. č. 59), přičemž se zdůrazňuje, že při úvaze, zda vyklizení bytu má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady, nelze opomenout okolnost, že vyklizovaný, jenž v bytě dlouhodobě bydlí, žije v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení a nedostatek tohoto titulu nezpůsobil. Při aplikaci ust. §3 odst. 1 obč. zák. je třeba pečlivě zvážit jak důvody, pro něž se použití tohoto ustanovení dožaduje vyklizovaný, např. rodinné a sociální poměry, tak i důvody na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá, a zda lze na něm spravedlivě požadovat, aby mu ochrana práva domáhat se vyklizení bytu byla takto podmíněna. Pokud aplikace ust. §3 odst. 1 obč. zák. nevychází z posouzení všech uvedených okolností, jde o právní posouzení neúplné a tedy nesprávné (viz rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1996, poř. č. 36).
V projednávané věci odvolací soud podmínil povinnost žalované vyklidit byt zajištěním bytové náhrady s odkazem na dobré mravy ve smyslu ust. §3 odst. 1 obč. zák., když vyšel na straně žalované z toho, že tato nemohla ovlivnit tu skutečnost, že J. P., od něhož odvozovala své právo bydlet v předmětném bytě, zemřel v mezidobí od zrušení práva užívání bytu do doby přidělení náhradního bytu (což dle dovolacího soudu nelze považovat za podstatnou okolnost), rovněž z toho, že žalovaná byt užívá již mnoho let a řádně si plní své povinnosti a na straně žalobce z toho, že tento je bytovým družstvem a smyslem jeho existence je právě uspokojování bytových potřeb.
Odvolací soud vázal povinnost žalované byt vyklidit na zajištění bytové náhrady s ohledem na §3 odst. 1 obč. zák. aniž zohlednil všechny okolnosti podstatné pro takovéto rozhodnutí, neboť se vůbec nezabýval sociální, rodinnou, zdravotní a finanční situací žalované a své rozhodnutí založil pouze na okolnostech zmiňovaných výše zejména, že žalovaná v předmětném bytě bydlí již spoustu let. Odvolací soud se zejména nezabýval skutečností, zda si žalovaná byla vědoma, že v předmětném bytě bydlí dlouhodobě bez právního titulu. Taktéž pouhé konstatování, že žalobce je bytovým družstvem a je proto smyslem jeho existence uspokojování bytových potřeb, nelze považovat za dostatečné pro posouzení toho, zda lze na žalobci spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana práva domáhat se vyklizení bytu dočasně odepřena.
Dovolací soud s ohledem na uvedené proto dospěl k závěru, že právní posouzení věci provedené odvolacím soudem je ve výroku o bytové náhradě neúplné a tudíž nesprávné a dovolací důvod uvedený v ust. §241a odst. 1 písm. b) o.s.ř. je tak naplněn. Vzhledem k nedělitelné povaze výroku o vyklizení bytu a výroku o bytové náhradě musí být rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno v celém rozsahu.
Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí podle ust. §243b odst. 2 o.s.ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud závazný (§243d odst. 1 věta první za středníkem, §226 odst. 1 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný
V Brně dne 13. června 2006
JUDr. Ing. Jan Hušek , v.r.
předseda senátu