ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.3100.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 3100/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., v právní věci žalobců A) M. M., B) JUDr. M. H., C) Doc. Ing. P. H., CSc., D) Ing. M. H., CSc., všech zastoupených advokátem, proti žalované MUDr. T. K., zast. advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 157/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2005, čj. 19 Co 50/2005-200, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. 7. 2004, čj. 34 C 157/98-175, přivolil k výpovědi z nájmu bytu o velikosti 3 + 1 s příslušenstvím ve III. nadzemním podlaží, v B., P. ul. č. org. 33, kterou dali žalobci žalované určil, že 3 měsíční výpovědní lhůta počne běžet 1. dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku a žalované uložit byt vyklidit a vyklizený předat žalobcům do 15 dnů po zajištění přístřeší; soud prvního stupně dále rozhodl o nákladech tohoto řízení.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. 6. 2005, čj. 19 Co 50/2005-200, změnil rozsudek soudu prvního stupně, tak, že žalované uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobcům „po uplynutí výpovědní lhůty“ do 15 dnů po zajištění přístřeší a dále změnil nákladový výrok soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům na nákladech řízení částku 14.000,- Kč, jinak rozsudek prvního stupně potvrdil; odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že soud prvního stupně učinil správný skutkový závěr, že žalovaná v období od června 1998 do listopadu 1998 neplatila v plné výši nájemné a úhradu za služby a tento skutkový stav správně podřadil pod ust. §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. ve znění účinném do 30. 3. 2006, dále jen „obč. zák.„). Za neplacení nájemného je třeba pokládat i situaci, kdy nájemce platí nájemné v nižší částce než dohodnuté nebo oprávněně jednostranně zvýšené pronajímatelem a proti zvýšení nájemného se může nájemce bránit podáním příslušné žaloby.
Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že se zabýval věcí i z hlediska ust. §3 odst. 1 obč. zák. Dospěl k závěru, že i když dluh na nájemném a úhradách za služby nečinil velkou částku, nevznikl tento dluh z důvodu nepříznivé finanční situace žalované, ale proto, že si žalovaná sama určovala, a to i po podání žaloby, jakou částku bude platit a ke dni rozhodování soudu prvního stupně dlužila již značnou částku, že postup žalobců, kteří se za uvedené situace domáhali přivolení k výpovědi z nájmu bytu, nebyl příliš tvrdý a tedy v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud tak neshledal důvody, pro něž by povinnost žalované byt vyklidit měla být vázána na zajištění vyšší bytové náhrady, popř. aby byla stanovena delší doba pro vyklizení.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a změna výroku rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé se týká pouze upřesnění podmínek, za nichž je žalovaná povinna předmětný byt vyklidit, tj. může se tak stát až po uplynutí výpovědní lhůty.
Dovoláním ze dne 10. 10. 2005 napadla žalovaná rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích s tím, že dovolání podala z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. a přípustnost dovolání dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Za otázku zásadního právního významu považuje ve stručnosti to, zda
- je přípustné, aby soud prvního stupně odmítl přihlížet ke skutkovým tvrzením žalované a k předloženým důkazům, z nichž bylo možné dovodit, že ke dni výpovědi měla žalovaná přeplatek na nájemném a službách a zda
- je přípustné, aby odvolací soud z postupu soudu prvního stupně nevyvodil závěry ohledně vad řízení a aniž by se skutkovými tvrzeními a důkazy žalované zabýval.
V odůvodnění dovolání žalovaná popsala stav v placení nájemného a úhrad za služby v období od 1. 6. 1996 do 31. 5. 1997 a od 1. 6. 1997 do 15. 12. 1998 s tím, že se znalec nezabýval jejími přeplatky za období roků 1996 a 1997 a soud k těmto důkazům, které osvědčují, že k podání žaloby nic nedlužila, nepřihlížel a vypořádal se s nimi tak, že jsou nadbytečné. Z dokladů o placení nájemného v rozhodném období, předložených při jednání soudu dne 23. 3. 2004 vyplývá, že ke dni podání žaloby měla žalovaná přeplatek na nájemném a žaloba byla proto nedůvodná.
V dovolání žalovaná dále podrobně rozvedla jak nájemné a úhrady za služby platila, včetně přeplatků v různých obdobích (od 1. 6. 1996 do 31. 5. 1998) a jejich zápočtů na nedoplatky. Dále žalovaná v dovolání uvedla, že za uvedené situace soud prvního stupně nelogicky konstatoval, že „nelze zohlednit námitku dobrých mravů“, a že dluh k vydání rozsudku činí značnou částku, ačkoliv nebyl proveden žádný důkaz v tomto směru a odvolací soud s tímto závěrem souhlasil.
Dovolatelka je toho názoru, že soudy obou stupňů měly k dispozici doklady, z nichž byla zřejmá výše jejího přeplatku, tyto doklady ignorovaly, neboť jinak by musely dospět k závěru, že žaloba je nedůvodná a že nebyly naplněny výpovědní důvody uvedené v ust. §711 odst. 1 písm. d) obč. zák.
Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud připustil dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení; dále dovolatelka navrhla, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem ve smyslu ust. §241 dost. 1 o.s.ř.
O náhradu na odložení vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí dovolací soud s ohledem na svoji ustálenou rozhodovací praxi nerozhodoval.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle ust. §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.) popř. důvod, jímž lze vytýkat jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V projednávané věci, jak to vyplývá z dovolání, dovolatelka uvedla, že dovolání podává z důvodů uvedených v ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., tj. že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jiná vada řízení) a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Z obsahového vymezení uvedených dovolacích důvodů v dovolání, včetně vymezení právních otázek, které mají mít podle dovolatelky zásadní právní význam, je zřejmé, že námitky dovolatelky se týkají neprovedení důkazů, popř. jimi brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy vycházely při svých skutkových zjištěních. K jiným vadám řízení, jakož i k vadám uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. dovolací soud z úřední povinnosti přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3, 2. věta o.s.ř.); tyto vady samy o sobě, i kdyby byly shledány, přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládají. Skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit, lze jej napadnout námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, avšak pouze tehdy, je-li již dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popř. podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 odst. 2, §238a odst. 2 o.s.ř.). Pokud je přípustnost dovolání teprve zvažována podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nemůže námitka směřující proti skutkovému stavu věci přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení založit.
Pokud dovolatelka v dovolání uvedla, že se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu, že „nelze zohlednit ani námitku dobrých mravů“, ani tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), nelze považovat za otázku zásadního právního významu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod č. 308, svazek 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že dovolání není přípustné a proto podle ust. §243b odst. 5, 1. věty o.s.ř. ve spojení s ust. §218 písm. c) o.s.ř. rozhodl tak, že dovolání odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, 1. věty o.s.ř. ve spojení s ust. §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a s přihlédnutím k tomu, že žalobcům podle spisu v tomto řízení žádné náklady nevznikly tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2006
JUDr. Ing. Jan Hušek, v. r.
předseda senátu