ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.406.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 406/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. v právní věci žalobce S. L., s. r. o., zast. advokátem, proti žalované I. B., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 8 C 21/2004-13, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 10. 2005, čj. 11 Co 251/2005-28, takto:
I. Dovolání proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 10. 2005, čj. 11 Co 251/2005-28, se zamítá.
II. Dovolání proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 10. 2005, čj. 11 Co 251/2005-28, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Sokolově jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 5. 2004, čj. 8 C 21/2004-13, přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 5, o velikosti 1 + 2, II. kategorie ve III. podlaží domu čp. 1358, v S. dané žalované s tím, že nájem zanikne uplynutím 3 měsíční výpovědní lhůty, která počne běžet 1. dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku a žalované uložil povinnost byt vyklidit do 15 dnů od zajištění přístřeší a uhradit žalobci náklady tohoto řízení.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. 10. 2005 změnil uvedený rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že důvody pro přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle ust. §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“), byly naplněny, neboť žalovaná nezaplatila nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než 3 měsíce.
Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že žalovaná dluh na nájemném za měsíce září, říjen, prosinec roku 2003 a za měsíce leden a únor roku 2004, odůvodňující danou výpověď, doplatila a do doby rozhodování soudu neměla dluh na nájemném. Odvolací soud dále zjistil, že se žalovaná v rozhodné době podílela na pohřebních výlohách při pohřbu svého bratra J. B. a následně pohřbu jeho družky A. R., přitom žalovaná pobírá starobní důchod ve výši 2.600,- Kč a příspěvek na bydlení ve výši 1.200,- Kč.
Podle odvolacího soudu se žalovaná v důsledku uvedených úmrtí ocitla v tíživé finanční situaci a v důsledku toho nebyla schopná hradit nájemné a jednalo se o přechodné finanční potíže žalované a nelze pominout, že žalovaná nemá ve vztahu k žalobci žádný dluh na nájemném. Věcí žalované pak je, jak se s ní na úhradě nájemného podílejí osoby s ní v bytě bydlící, zejména její snacha, která je řádně ohlášena pronajímateli.
Odvolací soud proto dospěl k závěru, že v posuzovaném případě jde o výjimečnou situaci, proto by bylo v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), pokud by soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu a vzhledem k tomu podle ust. §220 odst. 1 o.s.ř. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, jak bylo uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 12. 1. 2006 napadl žalobce výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V odůvodnění dovolání žalobce zejména uvedl, že považuje rozhodnutí odvolacího soudu za nesprávné, neboť věc posoudil sice podle normy správně určené (§3 odst. 1 obč. zák.), avšak na daný skutkový stav ji nesprávně aplikoval. Dovolatel souhlasí s tím, že při rozhodování o přivolení k výpovědi z nájmu bytu má místo úvaha, zda výpověď není v rozporu s dobrými mravy, avšak nesouhlasí s tím, že v daném případě bylo možné aplikovat ust. §3 odst. 1 obč. zák. Žalovaná totiž při jednání soudu prvního stupně pouze uvedla, že měla velké náklady s opravami bytu, do kterého se přestěhovala, v řízení u odvolacího soudu poté uvedla, že měla náklady spojené s pohřbem příbuzných, a proto nemohla hradit nájemné včas. Rozpor v tvrzení žalované a skutečnost, že náklady s pohřby nebyly v řízení spolehlivě prokázány, dále skutečnost, že s žalovanou užívají byt další osoby, které se mohou podílet na úhradách nájemného a vzhledem k tomu, že žalovaná užívá předmětný byt jako byt náhradní, po předchozím přivolení k výpovědi z nájmu bytu, nejsou podle dovolatele splněny podmínky pro použití ust. §3 odst. 1 obč. zák.
Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se podle spisového materiálu k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle ust. §240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 a 241a odst. 1 o.s.ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Dovolání je v posuzované věci přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, jak bylo uvedeno shora.
V dovolání uplatněným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), který dovolatel v dovolání vymezil tak, že na daný případ bylo nesprávně aplikováno ust. §3 odst. 1 obč. zák.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8, roku 1997 časopisu Soudní judikatura, nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II.ÚS 249/97).
Soudní praxe je jednotná v názoru, že je-li naplněn výpovědní důvod dle ust. §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., což je daný případ, nemusí soud žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ust. §3 odst. 1 obč. zák. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2002, sp. zn,. 26 Cdo 514/2001, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1486/2001).
Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro aplikaci ust. §3 odst. 1 obč. zák. musí soud učinit po pečlivé úvaze, v jejimž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít např. o rodinné a sociální poměry vyklizovaného apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá (pronajímatele) – srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněného pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po pronajímateli spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. tedy je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v konkrétním případě v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít.
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud se zabýval otázkou, zda lze – s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. – vyhovět žalobě pronajímatele na přivolení k výpovědi z nájmu bytu, zohlednil přitom okolnosti jak na straně žalobce, tak i na straně žalované (zejména uhrazení dlužného nájemného, finanční a sociální situaci žalované, přechodnost stavu neplacení nájemného neshledání důvodů, pro něž by nebylo možné pronajímateli odepřít ochranu jeho práva).
Vzhledem k tomu dovolací soud dospěl k závěru, že postup odvolacího soudu byl v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Pokud dovolatel v dovolání namítal, aniž by tuto námitku blíže konkretizoval, že v řízení nebylo spolehlivě prokázáno, že žalovaná měla zvýšené náklady spojené s pohřbem bratra a jeho družky a tyto skutečnosti tvrdila až v odvolání a odvolací soud z této skutečnosti při aplikaci ust. §3 odst. 1 obč. zák. vycházel, je třeba uvést, že se obsahově jedná především o jinou vadu řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), popř. o vadu spočívající v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.), nikoliv o nesprávné právní posouzení věci.
V řízení před odvolacím soudem, jak to vyplývá z protokolu o jednání ze dne 14. 10. 2005, v souladu s odvoláním, k dotazu soudu žalovaná uvedla, že se podílela na úhradě pohřebních výloh po smrti bratra J. B. a poté po smrti jeho družky A. R. Zástupce žalobce při jednání nenavrhoval provedení dalších důkazů k prokázání uvedených skutečností.
Podle §120 odst. 2 o.s.ř. mj. v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu je soud povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány. Podle §205a odst. 2 o.s.ř. pak omezení uvedené v odst. 1 tohoto ustanovení (zákaz uplatnění skutečností nebo důkazů neuplatněných před soudem prvního stupně) neplatí ve věcech uvedených v ust. §120 odst. 2 o.s.ř.
Z toho je zřejmé, že odvolací soud postupoval v souladu s procesními předpisy a řízení výše uvedenými vadami netrpí.
Pokud dovolatel v dovolání napadl i výrok o nákladech řízení (výrok II. rozsudku), je třeba konstatovat, že proti tomuto rozhodnutí, které je svojí povahou usnesením (i když je obsaženo v rozsudku), není dovolání přípustné (§238, §238a, §239 o.s.ř.).
Nejvyšší soud vzhledem k tomu, že neshledal, že by dovolání ve věci samé (výrok I. rozsudku) bylo důvodné, rozhodl podle §243b odst. 2 o.s.ř., tak, že dovolání zamítl a dovolání směřující proti výroku II. (o nákladech řízení) podle ust. §243b odst. 5, 1. věty o.s.ř. a §218 písm. c/ o.s.ř. pro nepřípustnost odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, 2. věty o.s.ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a s ohledem na to, že žalovanému podle spisu žádné náklady v tomto řízení nevznikly tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. září 2006
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu