ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.489.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 489/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce městské části P., zast. advokátkou, proti žalovanému V. M., zast. advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 236/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2005, čj. 20 Co 112/2005-122, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 12. 2004, čj. 24 C 236/2000-92, přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 2, o velikosti 1 + 2, II. kategorie, nacházejícím se v 1. patře domu čp. 1341 v P., s tím, že tří měsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a dále žalovanému uložil povinnost vyklidit předmětný byt a vyklizený předat žalobci do 15 dnů po zajištění přístřeší. Soud prvního stupně dále rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. 6. 2005, čj. 20 Co 112/2005-122, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé jen tak, že žalovanému uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený žalobci předat po uplynutí výpovědní lhůty do 15 dnů poté, kdy mu bude zajištěno přístřeší, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že podle §213 odst. 2 o.s.ř. doplnil dokazování obsahem zprávy městské části Praha 1, odboru sociálních věcí a zdravotnictví ze dne 15. 6. 2005, zprávy MUDr. L. H., dětské a dorostové lékařky, ze dne 15. 6. 2005 a zopakoval důkaz obsahem spisu Policie ČR, místní oddělení, čj. OR1-224/MO-Tč-2001. Dokazováním před soudem prvního stupně, doplněným v odvolacím řízení, bylo podle odvolacího soudu zjištěno, že žalovaný jako nájemce předmětný byt dlouhodobě neužívá a pokud bydlí s rodinou ve S., nyní v Ř., nejde o vážný důvod, pro nějž předmětný byt neužívá; tento závěr jednoznačně vyplývá z opatrovnických spisů Okresního soudu Praha – východ, z výpovědí svědků P. a H., je podpořen zjištěním ze spisu Policie ČR a lékařské zprávy MUDr. H. a vzhledem k tomu se jeví výpovědi svědků M., H. a B. jako nevěrohodné. Nezletilé děti žalovaného jsou od svého narození, počínaje od roku 1996, nepřetržitě v péči zdravotnického zařízení v Ř., žalovaný bydlel s dětmi ve vlastním domě ve S., nyní Ř. Ze spisu Policie ČR, místního oddělení H., bylo zjištěno, že žalovaný sporný byt dlouhodobě pronajímal cizím státním příslušníkům. Vzhledem k tomu byla vyloučena možnost žalovaného byt užívat a jeho tvrzení, že byt užívá jen občas z vážných důvodů, považoval odvolací soud za účelové, neboť mu žádný vážný důvod pro neužívání bytu nesvědčil a okolnost, že syn žalovaného D. po doručení žaloby s výpovědí začal byt užívat, je právně nevýznamná.
Odvolací soud proto dospěl k závěru, že je dán výpovědní důvod uvedený v ust. §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. a na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že je dán i výpovědní důvod dle ust. §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., což podle odvolacího soudu nemělo vliv na správnost rozhodnutí soudu prvního stupně o přiznání bytové náhrady ve formě přístřeší (§712 odst. 5 obč. zák). Soud prvního stupně však nesprávně uložil vyklidit byt do 15 dnů po zajištění přístřeší, aniž by ve výroku rozhodnutí vyjádřil, že tento běh této lhůty počíná až po uplynutí výpovědní doby (§711 odst. 2 obč. zák.), a proto odvolací soud změnil příslušný výrok tak, jak bylo uvedeno shora (vyklizený byt předat po uplynutí výpovědní lhůty do 15 dnů poté, kdy mu bude zajištěno přístřeší).
Dovoláním ze dne 13. 10. 2005 napadl žalovaný rozsudek odvolacího soudu s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam a že rozhodnutí obou soudů spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V dovolání žalovaný v podrobnostech uvedl, že předmětem sporu bylo přivolení k výpovědi z nájmu bytu z důvodů uvedených v §711 odst. 1 písm. d) a h) obč. zák. ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“). Soud prvního stupně shledal, že důvodným je pouze výpovědní důvod uvedený v ust. §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. (neužívání bytu bez vážných důvodů nebo jeho užívání jen občas). Odvolací soud dospěl k závěru, že důvodným je i druhý výpovědní důvod dle ust. §711 odst. 1 písm. d) obč. zák (hrubé porušování povinností nájemce vyplývajících z nájmu bytu spočívající v pronajímaní bytu dalším osobám bez souhlasu pronajímatele) a vycházel při tom z odůvodnění trestního oznámení žalovaného, ve kterém je žalovaný příkladmo jmenován mezi jinými osobami, které umožňovaly užívání bytu jiným osobám. Ostatní důkazy provedené k tomu, zda žalovaný byt pronajímal dalším osobám nebo užívání bytu těmto osobám umožňoval, tuto skutečnost neprokázaly. Odvolací soud podle dovolatele důkazy ohledně tohoto výpovědního důvodu nesprávně právně posoudil; stejně tak je podle dovolatele bezcenná zpráva Policie ČR ze dne 9. 10. 1999, neboť není jasné, jak byla získána, a nemůže sloužit jako důkaz o tom, že žalovaný byt pronajímal. Dovolatel je proto toho názoru, že tento výpovědní důvod nebyl řádně prokázán.
Dovolatel je dále toho názoru, že odvolací soud se blíže nezabýval důvody, které prokazují, že jeho občasné neužívání bytu bylo z vážných důvodů, především zcela pominul skutečnost, že žalovaný prokázal, že od roku 1998 do roku 2000 byl zaměstnán v SRN, kde přes léto pracoval i v následujících letech. Dále se nezabýval důkazy ohledně užívání bytu žalovaným před podáním žaloby, kdy pouze svědkyně P. uváděla, že byt neužívá, ostatní svědci (B., M.) prokázali, že byt užíval, třebaže nikoli neustále a nepřetržitě, a dále bylo svědecky prokázáno, že v bytě prováděl rekonstrukce a úpravy, což by nečinil, pokud by byt nechtěl užívat. Odvolací soud dále doplnil dokazování o zprávy z roku 2005 a v podstatě rozhodl na jejich základě, přitom zpráva městské části P., oboru sociálních věcí a zdravotnictví, ze dne 15. 6. 2005 popisuje současnou situaci žalovaného, jehož rodinné poměry se v roce 2004 podstatně změnily, neboť se znovu oženil a do jeho domácnosti přibyly další tři osoby. Dovolatel je proto přesvědčen, že na jeho straně byly dány vážné důvody, pro něž byt neužíval, popř. ho užíval jen občas (práce mimo P., péče o nezletilé děti).
Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení; dovolatel zároveň navrhuje, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Žalobce se podle spisového materiálu k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) konstatoval, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátkou a jí bylo dovolání též sepsáno.
O návrhu na odklad vykonatelnosti dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
Dovolací soud se poté zabýval přípustností dovolání, a to i z hlediska přípustnosti dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož, jak to vyplývá z obsahu dovolání, dovolatel přípustnost dovolání vyvozuje, neboť pouze z podmětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumávána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů (§236 odst. 1 o.s.ř.).
V posuzovaném případě odvolací soud změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně a doplnil ho tak, že lhůta 15 dnů k vyklizení a předání bytu po zajištění přístřeší začne běžet až po uplynutí výpovědní lhůty. Z toho je zřejmé, že odvolací soud pouze zpřesnil tento výrok soudu prvního stupně (o slova „po uplynutí výpovědní lhůty“), což nemělo žádný vliv na obsah práv a povinností účastníků. Vzhledem k tomu nelze u tohoto výroku vycházet z toho, že by byla dána přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Protože odvolací soud jinak rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, je nutné přípustnost dovolání posuzovat podle ust. §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné, a to proto, že odvolací soud sice usnesením ze dne 16. 4. 2004, čj. 14 Co 79/2004-81, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 4. 12. 2003, čj. 24 C 236/2000-67, z toho důvodu, že tento soud vycházel z nesprávně zjištěného skutkového stavu, a proto při dalším rozhodování – rozsudek ze dne 9. 12. 2004, čj. 24 C 236/2000-92 – nebyl soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci dovolatel v dovolání uvedl, že rozhodnutí obou soudů spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Z obsahového vymezení tohoto dovolacího důvodu však vyplývá, že fakticky brojí proti provádění a hodnocení důkazů, popř. proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, čímž uplatňuje dovolací důvody uvedené v ust. §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř., tj. jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, popř. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a teprve následně proti právnímu posouzení.
Dovolatel však přehlíží, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vádám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) nezakládají. Současně opomenul, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li – jako v daném případě – přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Dovolací soud s ohledem na uvedené proto dospěl k závěru, že v daném případě není dovolání přípustné ani podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Nejvyšší soud vzhledem k tomu, že neshledal, že by dovolání bylo přípustné, rozhodl podle ust. §243b odst. 5, 1. věty o.s.ř. v návaznosti na ust. §218 písm. c) o.s.ř. tak, že dovolání odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, 1. věty o.s.ř., §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.; a s ohledem na to, že žalobci podle spisu žádné náklady v tomto řízení nevznikly, tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. září 2006
JUDr. Ing. Jan Hušek, v. r.
předseda senátu