ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.497.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 497/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně Š. P., zastoupené advokátkou, proti žalovanému Družstvu nájemníků domu T. 40, zastoupenému advokátem, o předání bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 21 C 434/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2005, č. j. 15 Co 410/2004-55, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. července 2004, č. j. 21 C 434/2003-38, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost zajistit žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku „výkon jejího nájemního práva k bytu, a to tím, že jí předá byt č. 3 o pokoji, kuchyni, v 1. patře domu čp. 1782 v P., T. 40“ (dále též jen „předmětný byt“, resp. „byt“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. března 2005, č. j. 15 Co 410/2004-55, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vzal z provedených důkazů shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že v roce 1994 uzavřela žalobkyně manželství s P. P., že dne 1. února 1995 byla mezi žalovaným jako pronajímatelem a (tehdejším) manželem žalobkyně P. P. jako nájemcem uzavřena smlouva o nájmu předmětného bytu (dále jen „nájemní smlouva ze dne 1. února 1995“), že v té době spolu manželé P. žili, do bytu se společně nastěhovali a společně ho užívali minimálně do roku 1997, kdy se P. P. pro neshody s žalobkyní z bytu odstěhoval a odvezl z něj i některé věci. Dále zjistil, že žalobkyně s dcerou v bytě bydlela až do roku 2000, že v srpnu 2000 nechal P. P. přerušit dodávku elektřiny do bytu, že žalobkyni se nepodařilo zajistit obnovení dodávky elektřiny, že proto se i s dcerou s bytu odstěhovala a že ke dni 18. července 2001 bylo manželství žalobkyně a P. P. pravomocně rozvedeno. Vzal rovněž za prokázáno, že v listopadu 2000 projevila o byt zájem I. Z. a že dne 10. května 2001 uzavřel P. P. se žalovaným (pronajímatelem bytu) dohodu o skončení nájmu předmětného bytu (dále jen „dohoda ze dne 10. května 2001“). Nakonec – po doplnění dokazování v odvolacím řízení přečtením potvrzení žalovaného a smlouvy o nájmu bytu uzavřené dne 17. června 2001 – vzal také za zjištěno, že v současné době užívá předmětný byt V. H., s nímž žalovaný uzavřel dne 17. června 2001 smlouvu o nájmu bytu na dobu neurčitou (dále jen „nájemní smlouva ze dne 17. června 2001“). Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že na základě nájemní smlouvy ze dne 1. února 1995 vzniklo tehdejším manželům P. právo společného nájmu bytu manžely, že v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti P. P. se stala jedinou nájemkyní bytu žalobkyně (§708 ve spojení s ustanovením §707 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 30. března 2006 – dále jen „obč. zák.“), že její nájemní právo k bytu trvá (neužíváním bytu právo nájmu jedinému – výlučnému – nájemci nezaniká), že dohoda ze dne 10. května 2001 je neplatná (v době jejího uzavření nebyl již P. P. nájemcem bytu; podle soudu prvního stupně soudní praxe navíc dovodila, že úmysl trvale opustit společnou domácnost může nájemce pojmout nikoli již v době faktického odstěhování z bytu, ale i později) a že neplatná je rovněž nájemní smlouva ze dne 17. června 2001 (byla uzavřena v době, kdy předmětný byt byl zatížen nájemním právem žalobkyně). Soud prvního stupně poté rovněž dovodil, že užívá-li byt v současné době jiná osoba než nájemkyně (žalobkyně), a to se souhlasem žalovaného, je na místě žalovanému – s odkazem na ustanovení §687 odst. 1 obč. zák. – uložit, aby žalobkyni zajistil „výkon jejího nájemního práva tím, že jí předmětný byt předá, čímž jí umožní užívání bytu“; proto žalobě vyhověl. Naproti tomu odvolací soud v tomto ohledu dovodil, že žalobkyně jako nájemkyně bytu má podle §126 odst. 2 obč. zák. právo na ochranu proti tomu, kdo do jejího nájemního práva neoprávněně zasahuje, a proto se může domáhat proti domnělému nájemci vyklizení bytu; uvedené povinnosti se naopak nemůže úspěšně domáhat vůči pronajímateli bytu. Vzhledem k nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř. Uvedla, že v řízení před soudem prvního stupně žalovaný nenamítal, že byt byl již pronajat třetí osobě – V. H.; podle jejího názoru v řízení nebylo ani prokázáno, že „byt byl přenechán do užívání třetí osobě“. Podle dovolatelky to byl právě žalovaný, který jí odmítl byt zpřístupnit a umožnit jí výkon nájemního práva – ve výkonu nájemního práva jí tedy nebránila třetí osoba, nýbrž žalovaný. Má za to, že za této situace je zapotřebí vycházet ze vztahu mezi pronajímatelem (který nese odpovědnost za vzniklou situaci) a nájemcem, a primárně proto aplikovat ustanovení §687 odst. 1 obč. zák. a nikoli ustanovení §126 odst. 2 obč. zák., a to zvláště v situaci, kdy nájemkyně ani nemůže identifikovat osobu, která do jejího nájemního práva neoprávněně zasahuje. Ustanovení §126 odst. 2 obč. zák. proto pokládá za pouhou „další (až druhotnou) alternativu ochrany práv dovolatele“. Vzhledem k uvedenému nesouhlasí tedy se závěrem, že žalovaný není v daném sporu pasivně věcně legitimován. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 1. března 2005, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence těchto vad namítána nebyla a uvedené vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Podle §241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Dovolací soud zastává názor, že jde-li o dovoláním zpochybněná skutková zjištění vztahující se k uzavření nájemní smlouvy ze dne 17. června 2001 a k bydlení V. H. v předmětném bytě ( k „přenechání bytu do užívání třetí osoby“, jak výslovně uvedla dovolatelka), vzal odvolací soud v úvahu skutečnosti, které vyplynuly z důkazů provedených v rámci doplnění dokazování před odvolacím soudem, tj. z potvrzení žalovaného a z nájemní smlouvy ze dne 17. června 2001 přečtených u odvolacího jednání dne 1. března 2005. Odvolací soud tak vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly, a neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly ohledně těchto okolností provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. V tomto směru jsou tedy skutková zjištění odvolacího soudu výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení §132 o.s.ř. (ve spojení s §211 o.s.ř.). Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu o posouzení správnosti právního závěru, že žalovaný není v tomto případě pasivně věcně legitimován, neboť žalobkyně jako nájemkyně předmětného bytu se může – s odkazem na ustanovení §126 odst. 2 obč. zák. – domáhat vyklizení bytu proti tomu, kdo do jejího nájemního práva neoprávněně zasahuje; proto je vyloučena aplikace ustanovení §687 odst. 1 obč. zák.
Podle §687 odst. 1 obč. zák. pronajímatel je povinen předat nájemci byt ve stavu způsobilém k řádnému užívání a zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu.
Žalobkyně se s odkazem na citované ustanovení domáhala uložení povinnosti žalovanému zajistit jí (do patnácti dnů od právní moci rozsudku) „výkon jejího nájemního práva k bytu, a to tím, že jí předá byt č. 3 o pokoji, kuchyni, v 1. patře domu čp. 1782 v P., T. 40“.
Ze zjištěného skutkového stavu věci vyplynulo, že žalobkyně a její bývalý manžel P. P. začali v předmětném bytě bydlet jako tehdejší společní nájemci již v roce 1995 a že žalobkyně v něm bydlela až do roku 2000. Jestliže žalobkyně uspokojovala svou bytovou potřebu bydlením v předmětném bytě, je – logicky vzato – nepochybné, že jí a jejímu bývalému manželovi byl před započetím bydlení byt tehdejším pronajímatelem rovněž předán. Pak ovšem nelze ztratit ze zřetele, že judikatura Nejvyššího soudu České republiky se ustálila v názoru, že povinnost pronajímatele předat byt ve smyslu §687 odst. 1 obč. zák. je povinností jednorázovou, která je vázána ke vzniku práva nájmu, a jejíhož splnění se proto nelze domáhat v průběhu trvání nájemního poměru poté, co již jednou byla splněna (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 26 Cdo 758/2003, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2004, sp. zn. 26 Cdo 504/2004). Z uvedeného tedy vyplývá, že aplikace ustanovení §687 odst. 1 obč. zák. je v daném případě vyloučena.
Podle §126 odst. 1 obč. zák. vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. Ve smyslu §126 odst. 2 obč. zák. obdobné právo na ochranu má i ten, kdo je oprávněn mít věc u sebe.
Dovoláním nebyla zpochybněna správnost právních názorů, že žalobkyně je do současné doby nájemkyní předmětného bytu a že nájemní smlouva ze dne 17. června 2001 (uzavřená mezi žalovaným jako pronajímatelem a V. H. /který v bytě bydlí/ jako nájemcem) je neplatná.
Vzhledem k uvedenému nezbývá než poukázat na ustálenou soudní praxi, která dovodila, že pokud právo nájmu bytu nezaniklo, může se vyklizení osob bydlících v bytě bez právního důvodu zásadně domáhat nájemce bytu a pronajímatel pak nemá aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby na vyklizení bytu těmito osobami (srovnej rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. srpna 1995, sp. zn. 2 Cdo 169/95, uveřejněný v sešitě č. 1 z roku 1996 časopisu Právní rozhledy, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. září 2000, sp. zn. 26 Cdo 503/2000, uveřejněný pod č. 119 v sešitě č. 10 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, ze dne 11. října 2001, sp. zn. 26 Cdo 451/2000, a ze dne 14. prosince 2005, sp. zn. 26 Cdo 2720/2004). V usnesení ze dne 20. prosince 2001, sp. zn. 26 Cdo 446/2001, uveřejněném pod C 931 ve svazku 13 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, pak Nejvyšší soud mimo jiné dovodil, že legitimace nájemce bytu k podání žaloby na vyklizení osoby užívající byt bez právního důvodu se opírá o ustanovení §126 odst. 2 obč. zák. Citované ustanovení dává nájemci právo na ochranu jeho práva obdobnou právu vlastníka (srov. odůvodnění citovaného rozhodnutí). Z posléze uvedeného však nelze dovozovat, že za trvání nájemního poměru je k podání žaloby na vyklizení bytu užívaného vyklizovaným bez právního důvodu aktivně věcně legitimován vedle nájemce rovněž vlastník, resp. pouze vlastník. Pro úplnost zbývá dodat, že v soudní praxi nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že k vyklizení osoby bydlící v bytě se souhlasem nájemce je aktivně věcně legitimován také zásadně jen nájemce, nikoli pronajímatel (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 959/96, uveřejněný pod č. 58 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). Ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl tedy použit opodstatněně.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř. a jejich obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalovanému náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalobkyni právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. června 2006
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu