ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.570.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 570/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně L. P., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. P., zastoupenému advokátem, o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 20 C 65/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2004, č.j. 16 Co 157/2004-122, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.975,- Kč, k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 10. 2002, č.j. 20 C 65/2001-76, zrušil právo společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu č. 11, I. kategorie, o velikosti 3+1 s příslušenstvím, v 5. podlaží domu č.p. 1134/12, ulice F. v P. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“), výlučnou nájemkyní bytu a členkou Stavebního bytového družstva P. určil žalobkyni, a žalovanému uložil byt vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního bytu; dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně směřujícímu proti výroku o bytové náhradě, Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 7. 9. 2004, č.j. 16 Co 157/2004-122 (poté, co jeho rozsudek ze dne 19. 2. 2003, č.j. 23 Co 27/2003-94, byl k dovolání žalovaného zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2004, č.j. 26 Cdo 1171/2003-108, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen byt vyklidit do 15 dnů poté, kdy mu bude zajištěno náhradní ubytování, jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího a dovolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o zrušení práva společného nájmu účastníků k předmětnému bytu a o určení žalobkyně výlučnou nájemkyní bytu a členkou družstva. Zatímco soud prvního stupně vázal povinnost žalovaného k vyklizení bytu podle §712 odst. 5 věty druhé obč. zák. na zajištění náhradního bytu, když neshledal důvody pro to, aby mu bylo přiznáno toliko náhradní ubytování, odvolací soud poté, co doplnil dokazování výslechy účastníků, dospěl k závěru, že v projednávané věci jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro to, aby povinnost žalovaného k vyklizení byla podmíněna zajištěním náhradního ubytování (§712 odst. 5 věta druhá za středníkem obč. zák.). Neshledal, že by obytný dům ve vlastnictví žalovaného, nacházející se v R. (dále „nemovitost v R.“) byl schopen uspokojivě zajistit jeho bytovou potřebu, když závěr soudu prvního stupně, že není (pro vlhkost) vhodný k trvalému bydlení, nebyl v řízení vyvrácen. Konstatoval, že hledisko zdravotního stavu nelze zohlednit ve prospěch žádného z účastníků, neboť oba trpí zdravotními problémy. S poukazem na citovanou judikaturu dovolacího soudu považoval za významný v prvé řadě zájem nezletilé dcery účastníků, jejíž zdravotní stav není dobrý, a bylo by proto žádoucí, aby se bytové poměry rodičů (kteří spolu prakticky nekomunikují) vyřešily, neboť soužití v jednom bytě (a to i vzhledem k jeho uspořádání) na ni nepůsobí dobře. Zohlednil dále sociální poměry účastníků, přičemž poukázal na to, že žalobkyně je (mimo předmětného bytu) nemajetná, pracuje jako dělnice s příjmem 10.000,- Kč měsíčně, zatímco žalovaný je vlastníkem nemovitosti v R., družstevní garáže, automobilu a platí leasing na osobní vůz. Za významnou považoval rovněž okolnost, že žalovaný nepřispíval žalobkyni po dobu jednoho roku na náklady spojené s užíváním bytu, čímž ji přivedl do velmi svízelné situace, byť posléze svůj dluh uhradil. Dovodil dále, že bytová náhrada ve formě náhradního ubytování nemůže mít negativní dopad na podnikatelskou činnost žalovaného, který, jak sám uvedl, provozní prostory nepotřebuje, a nemůže být podstatný rozdíl mezi situací, kdy obývá v předmětném bytě jednu místnost, a situací, kdy bude mít k dispozici náhradní ubytování.
Rozsudek odvolacího soudu – v měnícím výroku o bytové náhradě – napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a v němž uplatnil dovolací důvody podle §241a odst. 2 a 3 o.s.ř. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se neřídil právním názorem dovolacího soudu vyjádřeným ve zrušujícím rozsudku, že pochybil v tom, že neposuzoval jeho současné zdravotní a sociální poměry, otázku jeho pracovního i osobního napojení na P., kde má pracovní a další zázemí, a namítá, že na nikom nelze spravedlivě požadovat, aby opustil místo, kde pracuje, a odstěhoval se do obce, kde nemá takřka žádnou možnost uplatnění. Dovolatel má za to, že odvolací soud nedostatečně zhodnotil předložené důkazy týkající se jeho podílu na úhradě nákladů spojených s bydlením, a poukázal na to, že i v době, kdy nepřispíval žalobkyni na nájemné, měla tato přístup k finančním prostředků uloženým na účtu a mohla si je bez problémů vyzvednout. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně učinil návrh na odklad jeho vykonatelnosti.
Žalobkyně se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu, namítla, že tvrzení žalovaného jsou účelová a vedená snahou oddálit vyklizení bytu. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno dne 7. září 2004, Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti výroku o bytové náhradě, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993). Přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení se však omezuje na výrok, jímž byla vyklizovací povinnost žalovaného z bytu podmíněna zajištěním toliko náhradního ubytování; ostatně dovolatel proti výroku o zrušení práva společného nájmu bytu a určení výlučného nájemce nebrojí.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř.; tyto vady nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Dovolatel sice uplatňuje oba dovolací důvody podle §241a odst. 2 o.s.ř., tedy i důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k němuž ostatně taktéž dovolací soud přihlíží, i když nebyl v dovolání uplatněn), nicméně z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) se nepodává, v čem naplnění uvedené vady spatřuje. Protože takovouto vadu dovolací soud neshledal ani z obsahu spisu, zaměřil se na přezkoumání napadeného výroku z pohledu dalších uplatněných dovolacích důvodů, tj. důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Dovolatel však nic takového odvolacímu soudu nevytýká; jeho dovolací námitky směřují proti vymezení a hodnocení hledisek významných pro rozhodnutí o bytové náhradě ve smyslu ustanovení §712 odst. 3 věty druhé za středníkem o.s.ř. a jde tudíž o námitky proti právnímu posouzení věci.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §712 odst. 3 věty druhé obč. zák. v případech podle §705 odst. 1 a odst. 2 věty druhé má rozvedený manžel právo na náhradní byt (srov. §712 odst. 2 věta první obč. zák.); soud může, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování.
Jak Nejvyšší soud uvedl již ve svém zrušujícím rozsudku ze dne 17. 3. 2004, č.j. 26 Cdo 1171/2003-108, ustanovení §712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zák., patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. V označeném rozsudku dovolací soud také poukázal na judikaturu zabývající se vymezením okolností rozhodných pro přiznání bytové náhrady pro rozvedeného manžela ve formě náhradního ubytování; z této judikatury také vycházel odvolací soud (jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku), a proto na ni lze odkázat. Přihlédl-li v dané věci odvolací soud k zájmu nezletilé dcery účastníků, k jejich sociálním poměrům, k okolnosti, že žalovaný nepřispíval na užívání bytu, lze usoudit na to, že je naplněn předpoklad důvodů zvláštního zřetele hodných, který má na mysli ustanovení §712 odst. 3 věty druhé za středníkem o.s.ř. Pokud dovolatel poukazuje na svoji vázanost na P. a namítá, že nemůže být nucen bydlet v jiné obci (míněno zřejmě v nemovitosti v R.), je třeba uvést, že náhradní ubytování je formou bytové náhrady trvalého charakteru a musí se nacházet v téže obci jako je vyklizovaný byt. Opodstatněnou nelze shledat ani jeho námitku, že žalovaná měla možnost vybrat si v době, kdy nepřispíval na užívání bytu, peněžní hotovost z účtu u peněžního ústavu; měl-li dovolatel finanční prostředky, tím spíše mohl a měl přispívat na náklady spojené s bydlením.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř., a žalobkyni byla s ohledem na výsledek dovolacího řízení přiznána náhradu nákladů dovolacího řízení, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.900,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 22. března 2006
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r.
předsedkyně senátu