ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.7.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 7/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce města P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. H., zastoupeném advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 6/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24.5.2004, č.j. 28 Co 152/2004-107, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24.5.2004, čj. 28 Co 152/2004-107, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24.5.2004, č.j. 28 Co 152/2004-107, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24.2.2004, č.j. 11 C 6/2002-91 ve výrocích, jimiž tento soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 3 o velikosti dvou pokojů a kuchyně s příslušenstvím I. kategorie v přízemí domu čp. 708, v P., C. 4, katastrální území H., kterou dal žalobce žalovanému, a žalovanému uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat do 15-ti dnů po uplynutí výpovědní doby, která je tříměsíční a počíná běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a dále odvolací soud změnil výrok soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení tak, že žalobci jejich náhradu nepřiznal a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a shledal odvolání nedůvodným. Soud prvního stupně ve svém dalším rozhodnutí respektoval závazný právní názor odvolacího soudu o pasivní legitimaci žalovaného ve sporu. Užívací právo k předmětnému bytu žalovaného dle odvolacího soudu k 31.12.1991 trvalo, neboť nedošlo k jeho zániku žádným z možných zákonných způsobů (např. písemnou dohodou mezi organizací a uživatelem, nebo písemným oznámením uživatele, že nechce byt užívat dle §183 o.z. účinného do 31.12.1991). K zániku charakteru bytu, jakožto bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace, došlo novelou občanského zákoníku zák. č. 509/1991 Sb. ke dni 1.1.1992, a to i proto, že byt přešel ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obce. V oznámení změny organizaci (D. p. h. m. P.) ze dne 13.12.1991 žalovaný neprojevil vůli směřující ke vzdání se užívacího práva k bytu, ale jeho obsahem bylo „přihlášení vnuka M. H. a snachy L. k přechodnému pobytu“. V dalším oznámení ze dne 7.1.1992 žalovaný výslovně prohlásil, že se vzdává užívacího práva, ale dle odvolacího soudu tak učinil až po 31.12.1991, tedy po zániku účinnosti ust. §183 o.z. Po 1.1.1992 se právo osobního užívání bytu transformovalo na právo nájmu a současně zanikla možnost ukončit nájem jednostranným právním úkonem uživatele (nájemce). Předmětná listina ze dne 7.1.1992 neobsahovala, podle odvolacího soudu, projev vůle další osoby (pronajímatele) o tom, že je oznámení akceptováno, a proto při požadavku písemné formy nemohlo jít o dohodu dle ust. §710 odst. 1 o.z. Jelikož žalovaný z bytu odešel v době před 1.1.1992, je vyloučen i přechod práva nájmu bytu na další osoby ve smyslu ust. §708 a 706 odst. 1 o.z.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že skutková podstata výpovědního důvodu spočívajícího v neplacení nájemného byla naplněna, což žalovaný ani nezpochybňoval, a proto je správné rozhodnutí o povinnosti žalovaného předmětný byt vyklidit a vyklizený předat bez zajištění bytové náhrady, a to ve lhůtě do 15 dnů po uplynutí výpovědní doby. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že v daném případě není na místě ani aplikace ust. §3 odst. 1 o.z., neboť za situace kdy žalovaný byt neužívá a ani o to neusiluje, je použití tohoto ustanovení pojmově vyloučeno. Otázka chování žalovaného jako nájemce a žalobce jako pronajímatele by mohla být zohledněna toliko v řízení o nároku na zaplacení dlužných úhrad s bytem souvisejících.
Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve výrocích o věci samé jako věcně správný potvrdil.
Dovoláním ze dne 14.7.2004 napadl žalovaný výrok I. uvedeného rozsudku odvolacího soudu s tím, že přípustností dovolání se výslovně nezabýval a důvodnost dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 2 písm. b) a §241a odst. 3 o.s.ř.).
V odůvodnění dovolání žalovaný zejména uvedl, že odvolací soud i soud prvního stupně si nesprávně vyložily listiny, které jim byly předloženy. Konkrétně oznámení žalovaného D. p. h. m. P. ze dne 13.12.1991, kterým je dle dovolatele nepochybně projev vůle žalovaného ukončit užívací právo ke spornému bytu. Dovolatel opětovně uvedl, že v předmětném bytě nebydlí od poloviny roku 1989 a byt předal pronajímateli ke konci roku 1991. Je toho názoru, že splnil podmínky pro ukončení užívání bytu. Pronajímatel projevil dle dovolatele svůj souhlas s ukončením užívání předmětného bytu tím, že od 1.1.1992 přestal žalovanému srážet nájemné z platu. Z toho jednoznačně vyplývá oboustranné srozumění s ukončením užívacího práva, tedy oboustranný projev vůle podle ust. §35 o.z. Dovolatel je proto toho názoru, že není ve sporu pasivně legitimovaný. Soud se navíc ani nezabýval skutečností, že veškeré doklady k předmětnému bytu – evidenční listy k bytu, výpisy z účtu bytu, atd. - jsou vedeny na M. H. Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. zrušil a žalobce žalovanému nahradil náklady dovolacího řízení.
Žalobce se, jak to vyplývá ze spisu, k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle ust. §240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
V posuzovaném případě byl účastník odvolacím soudem chybně poučen, že dovolání je přípustné pouze za splnění podmínek podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. V daném případě ovšem soud prvního stupně nejprve rozsudkem ze dne 18.2.2003, č.j. 11 C 6/2002-52 žalobu na přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu zamítl. Odvolací soud toto rozhodnutí usnesením ze dne 22.10.2003, č.j. 11 Co 377,378/2003-85 zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že žalovaný je ve sporu pasivně legitimován. Obvodní soud pro Prahu 4 potom rozsudkem ze dne 24.2.2004, č.j. 11 C 6/2002-91 žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhověl a odvolací soud toto jeho rozhodnutí rozsudkem ze dne 24.5.2004, č.j. 28 Co 152/2004-107 ve věci samé potvrdil. Dovolání žalovaného je proto přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle §242 odst. 1 a 3, první věty o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením. K vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmateční vady), popř. k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dovolací soud, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 2 druhá věta o.s.ř.). Tyto vady nebyly v dovolání uplatněny a jejich existenci soud neshledal.
V dovolání, jak vyplývá z jeho obsahu, dovolatel zejména vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], konkrétně posouzení toho, zda je žalovaný ve sporu pasivně legitimován, a dále soudu vytýká, že se nezabýval skutečností, že veškeré doklady k předmětnému bytu jsou vedeny na M. H. a ne na žalovaného a že tedy rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování [§241a odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud se nejprve zabýval tím, zda je naplněn dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., podle něhož je za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, třeba pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě procesního) práva.
Dovolacím důvodem podle §241 odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož správnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z obsahu spisu vyplývá, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly, zejména z oznámení žalovaného z 13.12.1991 a z oznámení žalovaného ze 7.1.1992 a na jejich základě dospěl ke skutkovému zjištění, že obsahem prvního oznámení nebyl projev vůle směřující ke vzdání se práva užívání předmětného bytu žalovaným dle §183 obč. zákoníku ve znění účinném do 31.12.1991 a že po transformaci práva užívání bytu na nájem bytu ke dni 1.1.1992 neobsahovalo druhé oznámení žalovaného (ze 7.1.1992) akceptaci pronajímatele se zánikem práva nájmu předmětného bytu.
Z uvedeného je zřejmé, že skutková zjištění odvolacího soudu vycházejí z provedených důkazů a jde o skutečnosti, které jsou významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Pokud žalovaný dále namítá, že se odvolací soud nezabýval skutečností, že veškeré podklady k bytu jsou vedeny na M. H., že mu pronajímatel od 1.1.1992 přestal nájemné srážet z platu a že před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že on v předmětném bytě nebydlí již od poloviny roku 1989, je nutné uvést, že tyto žalovaným namítané okolnosti nejsou významné z hlediska právního posouzení věci, tj. pro závěr, zda trvá či nikoliv nájemní vztah žalovaného (dříve právo užívání) k předmětnému bytu.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolací důvod dle ust. §241a odst. 3 o.s.ř. tak, jak byl obsahově vymezen v dovolání, není v posuzované věci dán, neboť je ze spisového materiálu zřejmé, že skutková zjištění učiněná odvolacím soudem, která jsou významná pro právní posouzení věci, mají oporu v provedeném dokazování.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody vyplývá, že dovolací soud nemůže přezkoumat správnost závěrů odvolacího soudu, které nebyly dovoláním napadeny. Zároveň platí, že dovolacím důvodem způsobilým zpochybnit správnost dovoláním napadeného rozhodnutí nemohou být námitky směřující proti závěrům, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
Z obsahu dovolání vyplývá, že žalovaný nesouhlasí s právním posouzením zjištěného skutkového stavu, které provedl odvolací soud, a je toho názoru, že na základě oznámení ze 13.12.1991 bylo ukončeno jeho užívací právo k předmětnému bytu a že listina ze dne 7.1.1992 je dalším dokladem pro tento závěr a tím není dána jeho pasívní legitimace v tomto sporu (o vyklizení bytu).
Pokud odvolací soud na základě shora uvedeného skutkového stavu dospěl k závěru, že na základě oznámení ze dne 13.12.1991 nedošlo k zániku práva žalovaného užívat předmětný byt dle ust. §183 obč. zákoníku, ve znění účinném do 31.12.1991, je tento jeho závěr správný, neboť, jak již bylo uvedeno výše, tento úkon neobsahoval projev vůle směřující ke vzdání se práva užívat předmětný byt vyžadovaný v uvedeném ustanovení.
V právním úkonu ze dne 7.1.1992 žalovaný výslovně prohlásil, že se vzdává užívacího práva k předmětnému bytu. Právo užívání bytu se podle §871 odst. 1 obč. zákoníku k 1.1.1992 transformovalo na právo nájmu. Právo nájmu bylo možné ukončit podle ust. §710 odst. 1 a 3 obč. zákoníku, ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.12.1994, písemnou dohodou pronajímatele a nájemce nebo písemnou výpovědí, v níž musela být uvedena lhůta, kdy má nájem skončit, a to nejméně tři měsíce tak, aby skončila ke konci kalendářního měsíce. Nebyla-li ve výpovědi lhůta uvedena, skončil nájem bytu posledním dnem následujícího po měsíci, v němž výpověď došla druhému účastníkovi.
Dospěl-li odvolací soud k závěru, že na základě právního úkonu žalovaného ze dne 7.1.1992 nedošlo k zániku jeho práva nájmu k předmětnému bytu podle §710 odst. 1 obč. zák., nelze tento jeho právní závěr pokládat za správný. I po 1.1.1992 mohl totiž nájemce ukončit nájemní poměr k bytu jednostranným hmotněprávním úkonem – výpovědí. Za takový lze – vzhledem k obsahu právního úkonu žalovaného ze dne 7.1.1992 – pokládat právě tento právní úkon. Přitom nebyla-li v právním úkonu žalovaného ze dne 7.1.1992 uvedena lhůta, kdy má nájem skončit, pak nájem skončí posledním dnem měsíce následujícího po měsíci, v němž výpověď došla druhému účastníku (§710 odst. 3 věta za středníkem obč. zák. ve znění do 31.12.1994). Nelze proto považovat za správný závěr, že žalovaný je v dané věci věcně pasivně legitimován.
Dovolací soud proto konstatoval, že žalovaným uplatněný dovolací důvod dle ust. §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. je naplněn.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 a 3 o.s.ř. rozhodl tak, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
O nákladech řízení dovolacího bude rozhodnuto podle ust. §243d odst. 1 věta druhá o.s.ř. v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. března 2006
JUDr. Ing. Jan H u š e k předseda senátu