ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.731.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 731/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce Bytového družstva J., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. M., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp.zn. 26 C 181/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2004, č.j. 23 Co 329/2004-103, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. 4. 2004, č.j. 26 C 181/2002-83 (poté, co jeho vyhovující rozsudek ze dne 2. 9. 2003, č.j. 26 C 181/2002-46, byl k odvolání žalovaného zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2004, č.j. 17 Co 588/2003-70, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), opětovně uložil žalovanému vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku „část administrativně rozděleného bytu označenou jako byt č. 29, IV. kategorie, o velikosti 2+1, nacházející se ve třetím nadzemním podlaží domu č.p. 1251 v P.“ (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“) a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 1. 12. 2004, č.j. 23 Co 329/2004-103, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že žalobce je vlastníkem předmětného domu, že nájemkyní předmětného bytu byla J. M. (matka žalovaného), která zemřela dne 1. 4. 2002, že s ní v bytě bydlel její vnuk R. M. (syn žalovaného) od roku 1996 do ledna roku 2002, kdy se z bytu odstěhoval, neboť jmenovaná si nepřála, aby s ní někdo bydlel, a od té doby žila sama, že žalovaný byl v bytě přihlášen k trvalému pobytu od roku 1997 a občas se v bytě zdržoval (až do současné doby), že je ženatý a spolu se svojí manželkou M. M. vlastní (od roku 2000) byt ve Slovenské republice, ve Z. M. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný neprokázal, že by trvale žil se svojí matkou v den její smrti ve společné domácnosti; konstatoval, že pro charakter trvalého soužití v bytě nepostačuje, že žalovaný svoji matku občas navštěvoval a poskytoval jí příležitostnou pomoc, resp. byl v bytě formálně přihlášen k trvalému pobytu. Přisvědčil rovněž jeho závěru, že žalovaný nesplnil ani druhou zákonnou podmínku pro přechod nájmu bytu stanovenou v §706 odst. 1 obč.zák., tj. neexistenci vlastního bytu, má-li spolu se svojí manželkou byt ve Slovenské republice; okolnost, že tento byt je situován v cizině, není rozhodná (v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, publikované v časopise Soudní judikatura č. 13/1997). Na základě toho shledaly soudy žalobu na vyklizení podle §126 odst. 1 obč.zák. důvodnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost odůvodnil podle „§237 odst. ad a) a ad c)“. Uvádí, že zásadní právní význam spatřuje ve skutečnosti, že napadeným rozhodnutím bylo omezeno jeho právo svobody pobytu (čl. 14 Listiny základních práv a svobod), svobodné volby povolání, a rovněž i ustanovení občanského zákoníku o přechodu nájmu bytu. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení je postiženo vadou spočívající v neúplném zjištění skutkového stavu věci. Vyjadřuje nesouhlas s uložením povinnosti vyklidit byt, neboť v něm bydlel se svojí matkou od roku 1997, a to i v den její smrti; v bytě bydlel od roku 1996 též jeho syn R. M. do doby, než jeho matka vážně onemocněla a nechtěla, aby viděl její zdravotní problémy, přičemž vůči němu žaloba na vyklizení podána nebyla, ačkoliv se do bytu po její smrti opět nastěhoval. Zpochybňuje závěr, že jeho matka žila v bytě ke dni svého úmrtí sama, námitkou, že jako řidič mezinárodní kamionové dopravy tráví převážnou část života mimo své trvalé bydliště, takže jej sousedé v domě málo potkávali; výpovědi svědků V. a statutárních zástupců družstva označuje za účelové a nevěrohodné, neboť mají zájem na výsledku řízení. Dovolatel má za to, že unesl důkazní břemeno ohledně trvalého soužití se svojí matkou (zejména výpovědí svého bratra a syna a záznamem v evidenci obyvatel) a poukazuje na to, že žalobce za života jeho matky nezpochybňoval jeho bydlení v bytě a zahrnoval ho spolu s jeho synem do výpočtu úhrad za služby; v řízení přitom nebylo prokázáno, že by bydlel na jiné adrese, než na adrese své matky a nebylo zjišťováno, zda s ní žil konkrétně v den její smrti. Dovolatel rovněž nesouhlasí se závěrem, že nesplnil podmínku neexistence vlastního bytu, a uvádí, že posouzení této otázky soudy obou stupňů bylo nesprávné, neboť jeho byt se nachází v zahraničí, a tudíž mimo jurisdikci České republiky; řešení této otázky považuje za zásadně významné, a to i s ohledem na vstup České republiky do Evropské unie. Navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně navrhl odklad jejich vykonatelnosti.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno dne 1. prosince 2004, Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb., (dále jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož soud prvního stupně rozhodl ve svém v pořadí prvním rozsudku, zrušeném odvolacím soudem, stejně jako ve svém v pořadí druhém rozsudku potvrzeném napadeným rozsudkem odvolacího soudu, tj. uložil žalovanému povinnost k vyklizení bytu.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji zřejmě dovozuje dovolatel.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci spočívá rozhodnutí odvolacího soudu jednak na závěru, že žalovaný nežil se svojí matkou (nájemkyní bytu) trvale ve společné domácnosti, jednak na závěru, že měl vlastní byt.
Dovolatel sice formálně při zpochybnění prvního závěru uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), nicméně jeho námitky jsou založeny na kritice neúplnosti (nesprávnosti) skutkových zjištění, resp. hodnocení důkazů odvolacím soudem. Jeho námitky proti závěru odvolacího soudu, že nežil se svojí matkou v den její smrti trvale ve společné domácnosti, jsou založeny na tom, že odvolací soud vyšel z nesprávných (neúplných) skutkových zjištění. Dovolatel předkládá vlastní (odlišnou) verzi skutkového stavu o soužití se svojí matkou v předmětném bytě, z níž dovozuje nesprávnost skutkového a z něho vycházejícího právního závěru odvolacího soudu o nesplnění jedné ze zákonných podmínek pro přechod práva nájmu bytu. Ve skutečnosti tak dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Dovolatel tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř.), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. – přípustné. V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Za situace, kdy obstojí první ze závěrů, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, tj. závěr, že žalovaný nežil se svojí matkou trvale v den její smrti ve společné domácnosti, je bezpředmětné zabývat se posouzením správnosti druhého závěru, tj. že žalovaný měl vlastní byt. Existence trvalého soužití nájemce a osoby, na níž má přejít právo nájmu bytu, je totiž výchozí (primární) zákonnou podmínkou přechodu práva nájmu bytu podle §706 odst. 1 věty první občanského zákoníku ve znění účinném do 30. 3. 2006; teprve tehdy, je-li splněna, lze uvažovat o naplnění druhé ze zákonných podmínek, tj. že osoba žijící s nájemcem nemá vlastní byt.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by měl vůči dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. června 2006
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu